Loni 15. listopadu stál Jaroslav Kubera o kuřácké pauzičce na Žofíně. Před hodinou předal stříbrnou medaili Senátu Rogeru Scrutonovi. Britský filozof, který zemřel předminulý víkend, už byl tou dobou vážně nemocen, většinu ceremoniálu absolvoval na vozíčku. Než mu ale byla medaile předána, přihodilo se, že docela dlouho musel stát na pódiu a vyslechnout projevy předřečníků. Jedním z nich byl Kubera. Mimochodem tu stačil „sira Rogera“ vyzvat, aby nepodléhal módní vlně klimahysterii. Že by Angličana bolely nohy, ho zjevně nenapadlo. Na cigaretce později si byl jist, že jsme my Češi Scrutona právě zachránili: „Ten tu dostal povzbuzující dávku jako ze tří chemoterapií!“ Nežije už ani jeden, týden po Scrutonovi postihla Kuberu v jeho Teplicích nevolnost a v pondělí pak přišla zpráva, že zemřel na infarkt. V čele Senátu mu bylo dáno strávit něco málo přes rok, nelze tedy dnes už odpovědět na otázku, která se trochu nabízela: Podařilo by se tomuto dlouholetému starostovi Teplic ještě vyrůst ve státníka?

Historka ze Žofína má naznačit jeho přednosti i limity. Kubera by pro dobrý bonmot zabil babičku, když stál před publikem, příliš nevnímal, co se v tu chvíli kolem něho děje. Nikoli z přezíravosti, byl to projev vulkanické povahy.

S Kuberou máme spojeno několik témat: privatizaci bytového fondu, jíž v Teplicích 90. let prošlapával stopu ještě před deregulací nájemného; živelný odpor k dotacím a hospodaření na dluh; někdy vtipnou, někdy až komickou obhajobou kouření (že po zákazu kouření v restauracích byli kuřáci vytlačeni na chodník, kde od nich školáci cestou domů mohou jejich zvyk odkoukat).

Důležitý byl samozřejmě něčím jiným než těmito svými jednotlivými tématy, jež navíc otevíral nahodile a ledabyle. Důležitý byl svou bezprostředností, lidovostí, která nebyla osvojená, nýbrž vrozená. Autentických, lidových typů s přesahem se v každé době jistě rodí pořád stejně, takže je otázka, proč zrovna v politice už se skoro přestaly vyskytovat. Pro tu českou to platí určitě: ještě v 90. letech, a to i po odeznění revoluční vlny, se v parlamentu objevovali v dobrém slova smyslu exoti s nějakou životní zkušeností. Poslední Kuberovo veřejné vystoupení se konalo na kongresu ODS, který byl jinak pozoruhodný vyšším výskytem Antikuberů, hochů, z nichž má jejich maminka radost. Tímto fenoménem není postižena jen Kuberova domovská strana, například její dlouholetý antipod, ČSSD, došel v daném směru ještě dál.

Druhý důvod, proč ODS a pravici obecně bude ještě chybět Jaroslav Kubera, je civilizační. Posledních několik roků sledujeme širokou ofenzivu politické a kulturní levice. Ofenziva se vede na tolika frontách současně, že je skoro nemožné udržovat si o ní přehled, natož jí čelit. Už začala platit povinnost energetických štítků, které zase prodraží stavění? V jaké přesně fázi je tažení Evropské komise proti autům na benzin a na naftu? A inkluze v českých základních školách? Co žaloby na prosazení transgenderu soudní cestou i v České republice?

Než se i k nám ty nové kulturní války přelijí v celé své bohatosti, máme nějaký čas k úvaze, proč byli skeptici na Západě ve svém zadržovacím boji tak neúspěšní. Vedle trestuhodně opomenuté indoktrinace ve školství (konkrétním příkladem budiž Greta Thunbergová; ta přestala ve svých jedenácti letech jíst a mluvit s rodiči pod dojmem přicházející klimatické apokalypsy, o níž jí vyprávěli ve škole) je to i nedostatek humoru. Západní progresivismus se přitom za poslední roky vyvinul k nevídané upjatosti až puritánství, od vztahu muž–žena až třeba po konzumaci masa. Předtím, než se pravice nové ortodoxii přizpůsobí – a jak vidíme v zemích jako Velká Británie nebo Německo, od určitého momentu k tomu bude nucena proto, že prvovoliči a ti, kteří jimi za několik let budou, už byli většinou indoktrinováni –, stojí za pokus rodící se ortodoxii zpochybnit a zesměšnit. Je s podivem, jak málo politických souputníků Jaroslava Kubery tohle chápe.

Poslední mohykán, nebo pionýr?

V několika nekrolozích jsme se dočetli, že byl kontroverzní. Co to je – kontroverzní? Byl někdy podezřelý, že něco ukradl? Nikoli, dokonce i kmotrovské roky severočeské ODS přestál dobře, prostě tak, že se držel stranou jejích krajských struktur. Byl xenofob, rasista? Taky ne. Když se v Teplicích vzedmuly vášně proti arabským lázeňským hostům, Kubera prosadil přísnější režim ve zdupaném parku a současně apeloval na zdravý rozum. To nebyli lidé, kteří by do severních Čech jezdili žádat o azyl a žít na státní útraty, ale klienti, kteří do města vozí peníze.

Kubera mohl připadat kontroverzní právě jen bojovníkům kulturních válek. Před čtrnácti lety, v roce 2006, se stal držitelem Zelené perly za údajně nejhloupější výrok roku: „Navrhuji, abychom se peticemi příliš nezabývali, protože je stejně nevyřešíme, vzali je na vědomí a spíš nutili, aby nám je petičníci neposílali.“ To Kubera řekl při projednávání petice proti stavbě rychlostní silnice u Brna, zkušenost s obstrukcemi nevládek při stavbách dálnic však čerpal ze svého kraje; byly to Děti Země, organizátor Zelené perly, kdo léta brzdil dostavbu dálnice D8 mezi Lovosicemi a Teplicemi. V obcích rozříznutých těžkou dopravou ve dví by se na nějaké veřejné debatě nikdo z Dětí Země na rozdíl od populárního senátora nejspíš nemohl ukázat.

Levicová aktivistka Apolena Rychlíková zase Kuberu po zvolení předsedou Senátu nazvala sexistickým hovadem. Vysloužil si to za vtípek z jednoho rozhovoru: „Pětadvacítkám říkám: Jste krásná, ale škoda že jste pro mě stará.“ Takové malé provokace byly určeny vypjatým feministkám druhé až čtvrté generace, pro které by však i Kuberova naprostá oddanost manželce byla důkazem patriarchálního útisku.

Humorista české politiky zemřel v čase, kdy, jak se zdá, i v politice začne platit, že kdo není takzvaně kontroverzní, jako by nebyl.