Umělci se často potýkají se snahou o maximální autenticitu, nalezení nové umělecké cesty, neobvyklé formy, druhu sdělení, originálního podání myšlenky, aby se tak odlišili od ostatních autorů, vybudovali si vlastní výraz a rozpoznatelnost. Vědomé definování takového osobitého autorského rukopisu a jeho postupný vývoj je jedna z cest, jak vystoupit z řady ostatních umělců a zaujmout veřejnost. Tímto uměleckým stylem a osobitým přístupem se může stát i volba materiálu v kombinaci se správnou formou, jak se tomu stalo u sochaře Martina Skalického.

Sochařina je v porovnání s malbou obecně náročnější technika ať už hodnotíme umění práce s hmotou, nebo prostorovou, časovou, materiálovou či finanční náročnost. I z pohledu sbírkového je často pro milovníky umění složité rozhodnutí přestoupit z dvoudimenzionálního uvažování do prostorových objektů, ale věřte, že sochy i instalace se vám za to odvděčí tím, co obraz dokáže jen ve vaší imaginaci. Sochu můžete obvykle sledovat ze všech úhlů, pozorovat měnící se dopadající světlo, které pomáhá modelovat její tvar, instalace vám umožní do ní přímo vstoupit nebo nechat na vás působit svou monumentálností. Zkrátka si socha žije tak trochu vlastním životem.

Martin Skalický našel vlastní formu a myšlenku a vytvořil si svůj umělecký výraz velmi záhy po studiu, kdy začal mimo jiné pracovat s textilem. Od roku 2017 tento snadno dostupný materiál ovšem zkombinoval se sochařskými formami nejen vlastními a současnými, ale použil i historické matrice, a dal tak život a současnou podobu sochám, které by dnes mohly působit lehce archaicky – antické hlavy, egyptské panovnice, náboženské motivy Panny Marie a Ježíše Krista, erbovní znamení, architektonické fasádní prvky, to vše dostalo jiný rozměr v momentě, když do nich Skalický vlisoval pestrobarevné i čistě bílé tkaniny, které původně sloužily jako lůžkoviny, utěrky, svetry, záclony, krajky, kartony, ohořelý či skartovaný papír, brusný papír alias šmirgl, pytlovina, vajíčkové kartony, koberce, podlahová izolace a mnoho dalších, které autor ještě objeví jako ideální tvárný materiál. Ve spojení s pozvolna tuhnoucí pryskyřicí a závěrečnými povrchovými finesami tak vznikají křehké a znovu zhmotnělé sochařské ikony se současnou tváří a s neobvyklou působivostí.

Sochy z látky či papíru působí svou neuvěřitelnou lehkostí, některé i éterickou propustností světla a v případě náboženského cyklu křesťanské či buddhistické ikonografie navracejí na naši převážně ateistickou scénu téma, které překvapivě rezonuje svou silou. Odkaz k naší historii, víře, mytologii, ale i dobám temna a církevního monopolu splňuje současné očekávání od sochařského objektu a přináší na aktuální scénu vítané zpestření.