Komentář Daniela Kaisera

Etuda Staněk, v níž bylo špatně úplně všechno

Komentář Daniela Kaisera
Etuda Staněk, v níž bylo špatně úplně všechno

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Od půlnoci Antonín Staněk už nebude ministrem kultury. Končí dvouměsíční anabáze, na níž bylo špatně úplně všechno. Na počátku je nabubřelé chování ředitele Národní galerie Jiřího Fajta. Bývalý ředitel si od své instituce za kurátorství nechal vedle řádné mzdy vyplatit milionový honorář, přitom NG někdy vystavující umělce vyzývá, aby si na instalaci svých děl sami kupovali kabely a techniku, protože je státem podfinancovaná – a musí přece šetřit. Ministr má právo vedoucího příspěvkové organizace ministerstva samozřejmě odvolat, ale Staněk to vzal z jedné vody a s Fajtem vyhodil i ředitele olomouckého Muzea umění Michala Soukupa, kde žádné takové zjevné důvody nejsou.

Po špatném výkopu následovala špatná hra. Petice kulturní fronty za Staňkovo odvolání vznikla ve Fajtův prospěch – s nevysloveným předpokladem, že Praha je jediné místo na planetě, kde se může udát něco hodného demise. ČSSD stejně jako každá jiná vládní strana má vždycky právo vyhodnotit si každého svého ministra jako reputační riziko a stáhnout ho – ale v tomto případě propásla lepší příležitosti pro odvolání, než byla jedna namistrovaná výzva, třeba když ministr kultury loni poctil svou návštěvou křest knihy komunisty Miroslava Grebeníčka. A pokud ČSSD údajně hledá příležitost, jak odejít z vlády, je nepochopitelné, pokud by si vybrala tak zamotaný příběh, navíc na okraji zájmu veřejnosti. Důrazem na Staňka sociální demokracie nepřímo, ale na dlouho devalvuje všechny problémy premiéra-oligarchy za poslední rok – od Krymu přes dva audity Evropské komise až třeba po pozemky u Olbramovic, které Agrofert státu prodal násobně dráž než ostatní. A pak ještě stavbu obchvatu zablokoval.

Potom je tu chování Staňka v krizi. Na státní návštěvě Číny podle svědků od prezidenta žádal, aby ho ve vládě podržel, což mu Miloš Zeman slíbil. Tím pádem je Staněk hrubě neloajální ke straně, kterou ve vládě reprezentuje. Už nepřekvapí, že prezident Zeman celou situaci uchopil jako možnost pohrát si a přitom ještě ponížit svou domovskou stranu, která pochopitelně po jeho odchodu před 17 lety osiřela a může už jen vzpomínat na zlatou minulost.

První možnost v této kauze někoho pochválit by byl Senát, který minulý týden schválil návrh ústavní žaloby na prezidenta, kdyby ten návrh jeho otec, senátor Václav Láska nepojal ve stylu „Všechno, co mě na Zemanovi kdy štvalo“ – a nevepsal do žaloby Zemanovy názory na zahraniční politiku, kde si hlava státu dovolí mít jiné důrazy než Černínský palác.

Není se tu co divit Andreji Babišovi, že svou povinnost požádat na přání koaliční strany prezidenta o odvolání ministra plnil jen zdráhavě. Premiérův styl, kdy se k prezidentovi objednával, působil u něho jako duchem nepřítomný a byl bez jakýchkoliv návrhů, jak do hloupé situace vnést pohyb, snad přispěl k tomu, že tato hra bez obsahu přestala bavit i prezidenta Zemana. Ale to, že se česká politika čtvrt roku dokáže zabavit stínohrou, v níž už nikdo ani nepředstírá, že by šlo o jakýsi obecný prospěch (varianta, že by se Fajt do NG vrátil, snad nehrozí), něco prozradilo. Tato exekutiva – vláda ANO a ČSSD plus Hrad – má dost.

 

31. července 2019