Když Jaroslava Haška napadlo, že zachytí ironii světové války figurou malého muže z pražské ulice, bohém a anarchista Franta Sauer navrhl, že tuto znamenitou ideu realizují vydáním po sešitech: z výtěžku prvního zaplatí druhý atd. Šlo ovšem o to, jak zaplatit tisk prvního sešitu. Humoristu bytná právě vyhodila pro neplacení nájemného a Sauer ho k sobě na Žižkov přijal „na byt a stravu“. Korunou ale smrděli oba, a tak se vydali dolů do Prahy shánět kapitál.

Uspěli pouze u bratří Fričů, majitelů velkoobchodu s textilem na Starém Městě, a to ještě neslavně; místo peněz ukořistili látku na šaty. Prodali ji a získali pár korun. Nakonec se nad nimi smiloval malíř a fotograf Václav Čermák a díky skrovnému vkladu se stal spoluvydavatelem. (Franta Sauer byl jen tichý společník. Obchodoval se spodním prádlem a bál se, aby mu je v případě neúspěchu nezabavili. Místo naoko zastával jeho bratr Arnošt, nemajetný klempíř, který o vznikajícím světodějném podniku nevěděl vůbec nic.)

Dílo kongeniálně ilustroval Haškův starý kamarád Josef Lada. Hlavní postavě vtiskl fyziognomii podle autorovy představy: „Dobromyslný obličej, klidný výraz, z něhož je patrno, že má za ušima.“ Na černobílé obálce prvního sešitu si Švejk v dešti kulí, granátů a vybuchujících šrapnelů zapaluje fajfku a přitom se spokojeně usmívá. Licitace honoráře za tuto ilustraci probíhala v Goldhammerově vinárně v Křemencově ulici za Sauerovy účasti a oba „podnikatelé“ horlivě přihazovali. Hašek navrhl 300 korun, Sauer zaokrouhlil na 500, načež spisovatel praštil do stolu: „Tisíc korun dostaneš!“ Lada později vzpomínal: „Pak jsem musel zaplatit útratu za oba, protože neměli ani korunu.“

Valsoraj Kešah

Hašek žil v Praze ve faktické bigamii. Když se tam po ruské anabázi v prosinci 1920 vrátil, doprovázela ho novomanželka Alexandra (Šura), tiskárenská dělnice, kterou všude představoval jako kněžnu. Kromě ní měl ovšem ve městě také choť Jarmilu (za svobodna Mayerovou), s níž se nerozvedl, a osmiletého syna Ríšu. Netrvalo dlouho a vztah s „Jarmou“ se za Šuřinými zády znovu rozhořel. Spisovatel ji v dopisech občas oslovoval v obráceném gardu, jako žena svého partnera. Literární historik Radko Pytlík v knize Jaroslav Hašek / Data – fakta – dokumenty usuzuje, že tak činil kvůli utajení, také je však možné, že šlo jen o další fasetu Haškových mystifikací.

V pondělí 14. března 1921 Jarmile vzkazoval: „Milý příteli! Co se s Vámi děje? Čekala jsem na vás… Co se týká mé knihy, posílám Vám po svém důvěrníkovi obálku na první sešit… Při té příležitosti dovoluji si Vám poslat plakát. Udělala jsem tomu čistě americkou reklamu...“ Následoval kryptogram Valsoraj Kešah. Text plakátu začínal Švejkovým provokativním výkřikem AŤ ŽIJE CÍSAŘ FRANTIŠEK JOSEF I.! a po uvedení autora a titulu hýřil superlativy: NEJLEPŠÍ HUMORISTICKO-SATIRICKÁ KNIHA SVĚTOVÉ LITERATURY! NEJLEVNĚJŠÍ ČESKÁ KNIHA! Atd.

První várka prvního sešitu čítala asi 150 kusů a Sauer ji přinesl do žižkovské hospody U Kamenáče, kterou vedl bohém a světoběžník Karel Šnor. Hostinec se na vzniku románu významně podílel. Představoval osvěžovnu, Haškovu pracovnu i místo, odkud plejáda žižkovských figurek distribuovala sešity do dalších putyk. Hašek se Sauerem tam pili na sekeru, kterou měl hostinský umazávat prodejem zbylých výtisků. Dohoda ovšem nefungovala, protože prodejci sice sešity odebírali, ale remitendu nevraceli a s tržbou mizeli v nenávratnu. Šnor už po čtvrtroce ohlásil úpadek a nakladatelé přišli o azyl.

Dobré zprávy nepřicházely. Literární kritici vnímali Osudy dobrého vojáka Švejka jako soubor anekdot a autorovi vytýkali neučesaná slova. Trh knihu dokonce bojkotoval a knihkupec Eduard Weinfurter napsal: „S takovou sprostou literaturou, jež má za účel místo inteligence vychovati národ neomalenců a sprosťáků, nepracujeme...“ Hašek reagoval v doslovu k prvnímu dílu mj. konstatováním, že ceremoniář dr. Guth mluví jinak než hostinský Palivec u Kalicha. „Četl jsem kritiku jakési novely, ve které se kritik rozčiloval nad tím, že autor napsal: ‚Vysmrkal se a utřel si nos.‘ Příčí se prý to všemu estetickému, vznešenému, co má dát národu literatura. Toť jen malá ukázka toho, jaká hovada se rodí pod sluncem.“

Ruská anabáze

Jako první důkaz popularity Osudů složil herec a kabaretiér Josef Šváb-Malostranský v létě 1921 Píseň o Švejkovi. Sauer si nicméně po hospodách stěžoval, že jsou švorc a Hašek román nedopíše. V hostinci U Jelínků na Novém Městě mu malíř Jaroslav Panuška nabídl, že bude o humoristu pečovat. Vezme ho do Lipnice nad Sázavou, kam už léta jezdil. Oba umělci se tam objevili 25. srpna večer v hostinci U České koruny a spisovatel utrousil: „Konečně bydlím v hospodě. Nic lepšího mě nemohlo potkat.“ (Podnik dnes vede pravnuk Martin Hašek.)

Jeho dvojženství se provalilo a únik z Prahy mu vyhovoval. Žil se Šurou, ale stýkal se i s Jarmilou, a kdykoliv pobýval mimo dům, Šura žárlila. Do Lipnice se záhy přistěhovala a Hašek si pak s „Jarmou“ už jenom psal. Bigamii řešit nemusel, Československo tehdy sovětské zákony neuznávalo a sňatek uzavřený v Krasnojarsku neplatil. Haškově pražské absenci však nahrával ještě jeden důvod, politický.

Jako „gefechtordonanz“ rakouské armády přešel v září 1915 k Rusům (což se dělo běžně, 28. pěší pluk tak učinil parádemaršem za zvuku plukovní hudby). Vstoupil do legií, odkud přeběhl v dubnu 1918 do Rudé armády, pročež na něj polní soud československé branné moci vydal zatykač za zločin velezrady. Z alkoholika se stal abstinent a z anarchisty rudoarmějec, který to dotáhl až do funkce náčelníka zahraničního oddělení 5. armády v Krasnojarsku. V redakci časopisu Rudý střelec poznal Šuru a v květnu 1920 se vzali.

Jejich návrat zinscenovala kominterna. S pasy na jména Josuf a Alexandra Steidlovi měli coby kovaní kádři navštívit Kladno a pomáhat tam na svět levicovému puči. S dějinami se naštěstí minuli. Do Prahy dorazili 16. prosince 1920 večer, tedy v době, kdy generální stávka skomírala v krvi a železech (14 mrtvých, 3000 zatčených). Ubytovali se u nádraží v hotelu Neptun, Hašek zvážil situaci a usoudil, že mu žádné nebezpečí nehrozí. Ničeho se nedopustil, a pokud jde o působení v Rusku, legionáře a utečence zadržované sovětskými úřady vždy striktně hájil. Postupně navázal na předválečný život plný bakchanálií, před drobnohledem úřadů si však zachovával odstup. Co kdyby…

Geniální idiot

Na sklonku roku 1921 si Hašek opařil ruku a text románu už jenom diktoval. Písař Kliment Štěpánek zmínil metodu jeho tvorby ve vzpomínkách: „Diktoval přímo v lokále a debatoval nebo se přitom hádal s nějakým příchozím, využívaje historky, o níž byla řeč. Stávalo se, že… přestal a sám se dal do smíchu. Někdy si místní občané určili, jaký průběh událostí by si ve Švejkovi přáli mít. U Haška… záleželo na tvůrčí náladě, ale když přišla, diktoval rychle a bezohledně.“

Dílo zdramatizoval Emil Artur Longen. Hru Dobrý voják Švejk rozdělil na osm večerů a uváděl ji v Revoluční scéně (suterén hotelu Adria na Václavském náměstí) s Karlem Nollem v titulní roli. Na premiéru 1. listopadu 1921 přišli němečtí žurnalisté v čele s Maxem Brodem, ředitelé jiných pražských divadel, ba i šéf tiskové kanceláře „zamini“ František Ebel. Franta Sauer hlásil do Lipnice plný dům a obrovský úspěch.

Čtrnáct dní nato Haškovi přivezl Rudé právo s obdivnou kritikou Ivana Olbrachta. Začíná slovy „Chcete-li se neslýchaně smát, čtěte...“ Švejk i jeho autor jsou zde nazváni „geniálními idioty“. Vypukla mohutná pařba. Sládek Jaroslav Štolc vařil na Haškovu počest černý 14° ležák a továrník Josef Kolář hodlal Olbrachta žalovat. Spisovatel ho uklidňoval: „Víš, Pepíčku, já nejsem geniální idiot, v tom se Olbracht mýlí. Já jsem obyčejný idiot...“

Od března 1922 se v Divadélku Adria (bývalé Revoluční scéně), které provozoval Antonín Fencl, hrála celá paleta variací na Haškův kasaštyk, tentokrát v dramatizaci Rudolfa Maříka: Švejk jede do Janova, Švejk vojenským sluhou, Švejk táhne do Maďárie, Švejk u bolševiků atd. Fencl rovněž zakoupil filmová práva a postoupil je Karlu Lamačovi, který v roce 1926 natočil němý film Dobrý voják Švejk opět s Karlem Nollem, podle znalců nejlepším Švejkem všech dob. Této slávy se však už Hašek nedožil.

Fejetony ze záhrobí

Kdo byl Švejk? Ztělesněné flegma? Blb? Kvintesence češství? Nejspíš ani jedno. Anebo přesněji – z každého něco. Zrodil se už v roce 1911 na papírku, kam si Hašek v noci načmáral: „Pitomec u kumpanie. Dal se sám vyzkoušet, že jest schopen, aby vystupoval jako pořádný vojín.“ A obratem svého hrdinu zpeněžil v časopiseckých povídkách. Archetyp přihlouplého sluhy českého původu v rakouské vojenské tradici dávno existoval (hloupý Honza je tak trochu jeho klon), ale Hašek ho vyostřil a zacílil proti vrchnosti: Švejk například v jedné povídce nechá vybuchnout hořící prachárnu, protože hasiči neznají heslo. To už není pitomý pucflek, ale rafinovaný sabotér.

Podle Františka Xavera Šaldy se Švejk žene do každého rozkazu s překotnou udýchaností. Snaží se ho vyplnit do puntíku – a právě touto horlivostí ho maří: „Cloumá jím tak dlouho, až z něho vylezou cucky a drtiny jeho nepraktičnosti, neproveditelnosti, neužitečnosti nebo nesmyslnosti.“ Je to hořká groteska. Švejk bojuje s ohromnou mocí, s válkou, a byť tak činí parodií a humorem, je to boj na život a na smrt.

Sám Jaroslav Hašek ostatně ve vichru ruské revoluce „zemřel“ několikrát; padl, utonul v Dněstru, opilý námořník ho utloukl lahví atd. Na tyto hoaxy reagoval ještě z Ruska tzv. „dušičkami“, články ze záhrobí, z nichž už budoucí hrdina jasně vyvstával. Například: „Před branou nebeskou byla veliká fronta. Hleděla jsem se připašovat někam dopředu, abych dřív okusila radostí rajských, když mne chytila za košilku vojenská policie. Bylo to něco mezi archandělem a c. k. policajtem.“ Švejk jako vyšitý…