Příběh šíleného agrárního analytika Herberta Backeho

Co děláme půdě, děláme sobě

Příběh šíleného agrárního analytika Herberta Backeho
Co děláme půdě, děláme sobě

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Národ, který ničí půdu, ničí sám sebe. Franklin Delano Roosevelt

Neuvažujeme o půdě ani o hladu, protože obchody jsou plné a potraviny nejlacinější za posledních mnoho století. Jenže čtvrtina globální zemědělské půdy vysychá a zhruba polovina je nějakým způsobem, nejčastěji erozí, poškozená. Přitom bychom do třiceti let měli vyrábět o 50 % víc potravin. Nemá cenu zde opakovat veškerá čísla o poškození půdního fondu a možnosti budoucích potravinových krizí. Jsou děsivá, a to pro všechny kontinenty i země, jako je Čína, Rusko, Turecko či bývalé jižní státy Sovětského svazu.

Před druhou světovou válkou byla západní Evropa jediná větší oblast na světě, která dovážela obilí. Latinská Amerika vyvážela dvojnásobek severoamerické produkce a před rokem 1930 byla i produkce Sovětského svazu srovnatelná s USA. Asie a Afrika byly soběstačné. Dnes na dovozu obilí z USA, klimaticky stále nejistější Austrálie a Nového Zélandu závisí 80 států. Mohou se vrátit staré evropské motivy hladu po půdě a co by to znamenalo?

Hlad a Spojené státy evropské

Budoucího československého prezidenta T. G. Masaryka zastihl rok 1918 v Petrohradu. Chtěl se vrátit do Kyjeva, ale i tam vypukly revoluční nepokoje. Píše, že sotva zasedl k práci, došlo pod jeho okny ke střelbě. Vydává se tedy po transsibiřské magistrále k Tichému oceánu a lodí dál do Ameriky. Bez knih a výpisků píše zpočátku tenkou knihu s názvem Nová Evropa, stanovisko slovanské. Dopisuje ji ve Washingtonu a okamžitě vydává v angličtině. Málokteré dílo české literatury mělo tak pohnuté osudy. Masarykova realistická politická vize je velkolepá. Zdůrazňuje, že pangermáni chtějí ve středí Evropě vybudovat stát, který by mohl konkurovat USA a stát se vůdcem Spojených států evropských. Jako jeden z důvodů vzniku tohoto státu udává hlad, protože Němců je tolik, že jim jejich orná půda nedostačuje. O rozloze této říše měla svědčit i geologie, protože území s podobnou geologickou stavbou by měla patřit k Říši a Slované zde žijící by měli být poněmčeni. Obzvlášť silně se zde objevuje myšlenka o sepětí národa a země. Tento všeněmecký program byl podporován německou sociální demokracií, která se však domnívala, že hospodářské reformy je možné provést jen na větším území, než jaké v roce 1918 patřilo Německu. Němci proto předpokládali vytvoření větší říše propojené třemi hlavními silnicemi, dnes bychom řekli dálnicemi, z Hamburku přes Čechy do Vídně a odtamtud Balkánem a Tureckem do Bagdádu. Součástí této centrální německé říše by byly i úrodné černozemní oblasti Ukrajiny. Dá se říct, že Hitler byl mnohem méně originální, než se nám dnes zdá, a že vlastně nasedl do lodě připravené dřívějšími politiky a zvýrazněné ekonomickou krizí.

Hledání životního prostoru

Společnost roku 1940 byla převážně zemědělská. Většina války se odehrávala na venkově. Za moderními německými tanky stála armáda víc než půl milionu koní. Poslední větší hladomor zažila západní Evropa v roce 1840, ale počátkem 20. století se otázky chronické bídy a podvýživy opět stávaly aktuálními. Většina potravin byla místních. Závisela na počasí, stavu půdy, výrobě a použití hnojiv a hospodářských strojích. Lidé za jídlo vydávali zhruba polovinu svých příjmů, zatímco dnes to je kolem 20 % (v chudých zemích i 40 až 50 %) a většina potravin je přivezená odjinud. Nakrmit národ byla v meziválečné době záležitost hlavně státu, ale dnes obchodních řetězců. Pokud se však začne projevovat nějaký nedostatek nebo růst cen potravin, stát bude pravděpodobně muset opět intervenovat. Potraviny jsou totiž záležitostí trhu, jenom když jich je dostatek. Klimatické změny navíc mohou zvýraznit rozdíly mezi jednotlivými regiony, takže zemědělství opět může volit víc lokální strategie.

Dějiny dostávají jiný smysl, když se na válku díváme jako na prostředek, jak získat půdu a potraviny. Předválečná Itálie byla přelidněná, a tak Mussolini hledal zcela ve smyslu antických kolonií oblast, kam by vyvezl rolníky. Začal sice válku v Abyssinii-Habeši, ale volba padla na Libyi, kam bylo v roce 1938 slavnostně odesláno 20 tisíc rolníků a počítalo se s tím, že jich země nakonec přijme asi půl milionu. Zabrání libyjské půdy vyústilo do války s beduíny, v níž desetitisíce místních obyvatel zahynuly i se svým dobytkem v italských pouštních koncentračních táborech. Podobně uvažovalo i Japonsko. Zpočátku šlo o dovoz laciné rýže, která měla nakrmit rostoucí japonská města, ale později se rozvinula akce „Miliony pro Mandžusko“, která měla právě naopak vyslat do Číny nadbytečný milion rolníků. I zde měl být založen nový ráj.

Situace v Mandžusku, kam bylo v první vlně vysláno 300 tisíc japonských rolníků, byla neudržitelná, protože v zemi probíhaly těžké boje. Japonci se museli rozhodovat, zda budou v tažení pokračovat dál na sever a napadnou Sovětský svaz, ale zvolili Pearl Harbor, protože potřebovali získat přístup k indonéským ložiskům ropy. Součástí japonské vize bylo vybudování velkého asijského impéria s dostatkem rýže, ropy, bauxitu, cínu a dalších komodit. Všechny tyto kroky jsou zdánlivě logické a dají se velice racionálně zdůvodnit soupeřením o ropu a chléb. Snadno se stávají součástí politické doktríny a u části (ne-li u většiny) národa nalézají podporu.

Potraviny jako zbraň

Rok 1933 obvykle vnímáme jako počátek přípravy na válku, ale ve skutečnosti se nemalá část národních socialistů zabývala zemědělskou reformou. Zažili totiž, že podvyživené Německo se v roce 1918 rychle vzdalo a mnoho jeho obyvatel začalo podporovat komunistické myšlenky. Hitler ještě v roce 1939 ve veřejném projevu prohlásil, že nedostatek potravin je tím největším problémem, jaký Německo má. Ve své nepublikované Druhé knize (1928, Mein Kampf se zpočátku prodával špatně) Hitler argumentoval, že Německo potřebuje svoji vlastní verzi amerického Západu. Hitler, který v mládí rád čítával romány Karla Maye, přirovnával osud Slovanů k osudu zanikající rasy severoamerických indiánů. Heinrich Himmler a ministr zemědělství Walther Darré plánovali založení velké zemědělské říše, kterou by řídili příslušníci SS a na které by pracovaly zotročené národy. Hitler opakovaně upozorňoval, že toto území by se dalo podobně jako u britské správy Indie ovládat jen malým množstvím německých úředníků. Německo nutně podle tehdejších propočtů potřebovalo dalších 7–8 milionů hektarů orné půdy. Historička Lizzie Collinghamová doslova píše, že není žádných pochyb o tom, že zabezpečení potravinové soběstačnosti bylo hlavním motivem útoku proti Polsku a Sovětskému svazu. Součástí vize bylo propojení Německa a pobřeží Černého moře dálnicí a vytvoření německé riviéry na Krymu. Řeka Volha se měla stát Mississippi nové evropské říše, která jediná by byla schopná konkurovat Americe. Po prvních válečných vítězstvích německý ministr financí Funk v roce 1940 dokonce navrhoval vytvoření společné evropské měny.

Projekt velkého hladu

V roce 1933 se ministrem zemědělství stal Alfred Hugenberg, který začal provádět výraznou ochranářskou politiku. Zadlužené statky byly úředně chráněny před věřiteli. Stát stanovil minimální výkupní ceny potravin. Německé zemědělství se postupně uzavíralo před světem, i když to bylo obtížné, protože bylo zapotřebí dovážet sójové boby či kukuřici jako krmení pro krávy. Později se Němci naučili fermentovat odřezky a nať z řepy, takže se hromadně rozšířilo silážování. Hugenberg musel po skandálu odejít, ale jeho místo zaujal významný nacistický funkcionář Richard Walther Darré. Ten k sobě jako hlavního poradce povolal agrárního analytika Herberta Backeho (1896–1947), který dlouhou dobu působil dojmem obyčejného stranického technokrata, ale ve skutečnosti šlo o člověka, který má na svědomí tolik zločinných plánů jako Himmler či Göring.

Backe se narodil v gruzínském Batumi jako dítě německých osadníků, kteří se na počátku 19. století v rámci obsazování východu „Drang nach Osten“ usadili v Rusku. Počátkem války byl jako pruský občan internován na Uralu. Internace ho přivedla k nenávisti ke komunismu a všemu ruskému. Do nacistické strany vstoupil již v roce 1926. V té době bylo Německo osídleno hustěji než většina západní Evropy včetně Francie. V tamějším zemědělství platila podobná pravidla jako u nás. Pracovitá rodina si žila poměrně dobře, pokud měla kolem 20 hektarů půdy. Peněz měla většinou málo, a když něco našetřila, tak si koupila další pole nebo mlátičku. Jídla však bylo dost. V hustě osídleném Německu ale 2,3 milionu chalupníků pracovalo na pozemku o výměře 2–10 hektarů, což bylo na hranici chudoby.

V roce 1936 již bylo zřejmé, že i přes výrazné pokroky – zemědělská produkce vzrostla během několika předválečných let o skoro 30 % – se Německo není schopné samo uživit. Němci si od Mussoliniho dokonce vypůjčili slogan o zvyšující se produkci, doslova „boj o produkci“, později známém jako boj o zrno (die Erzeugungsschlacht). Německá propaganda neustále upozorňovala, že největším problémem Německa je nedostatek půdy, a hovořil-li Hitler o novém životním prostoru, neměl na mysli jen nerostné bohatství, ale hlavně obrovské rozlohy zemědělské půdy.

V roce 1940 začal Backe spolupracovat s Himmlerem na zločinném plánu obrovských rozměrů, který v konečném součtu přinesl víc obětí než holocaust, i když se oba vyhlazovací projekty místy překrývaly. Backe věděl, že přebytky obilí jsou i na úrodné Ukrajině malé. Často se zde ani nehnojilo. Rozdělil proto Ukrajinu na dvě části – na produkční zemědělské oblasti a spotřební městské oblasti. Bylo sice možné produkci zvýšit, ale to by trvalo roky, než by osadníci dosáhli vyšších výnosů. Podle Backeho by bylo
rychlejší a jednodušší způsobit obrovský hladomor a zbavit se 20–30 milionů Slovanů, a to zejména ve městech.

Tzv. Zelená kniha o zemědělském hospodářství na obsazených územích navrhovala, že města mezi Moskvou a Leningradem budou odříznuta od zdrojů potravy a nechají se vymřít. Německé autority se mají připravit na lidskou krizi nepředstavitelných rozměrů. Takto ušetřené potraviny by sloužily k zásobování wehrmachtu. Memorandum z 2. května 1941 bylo známé pod označením Plán hladu.

Řada návrhů naštěstí zůstala na papíře, ale kdyby se je podařilo realizovat, zastínily by hrůzu vyhlazovacích táborů. Na dobytých územích mělo zůstat 14 milionů Rusů v pozici zemědělských otroků a 70 milionů Rusů by bylo přesunuto na východ, kde by se nechali upracovat k smrti. V Německu se mezitím prohlubovala potravinová krize. Dodávky z dobytých území byly nižší, než kolik obilí posílal Stalin do Německa před válkou. Vojáci zničili polnosti a tím proti sobě obrátili i ty ukrajinské zemědělce, kteří se ně zpočátku dívali jako na osvoboditele od sovětské moci, a také se rolníci naučili potraviny lépe skrývat. Moderní belgické a holandské zemědělství nakonec poskytovalo víc dodávek potravin než Ukrajina a Rusko. Jídla bylo nadále tak málo, že se německé vedení rozhodlo nechat hladem zemřít ruské vojenské zajatce. V únoru 1942 jich z více než tří milionů zbývalo 40 %. Do
konce roku 1941 bylo zabito 800 tisíc ruských Židů. Nešlo přitom jenom o antisemitismus, ale hlavně o úsporu potravin. Mezi běžnými obyvateli německých měst žijícími na snižující se příděly rostlo napětí ne nepodobné roku 1918. Na obsazených územích Němci brali, kde to šlo. Ve vydrancovaném Řecku zahynulo hladem půl milionu Řeků. Ale Asie na tom byla ještě hůř.

Na konci války byl Backe jako jeden z autorů východní politiky (Generalplan Ost) zadržen a ve vězení čekal na rozsudek za válečné zločiny. Do poslední chvíle předpokládal, že bude jako významný zemědělský expert pozván k americkému prezidentovi, aby mu poradil, jak zvládnout hrozící globální hlad. K setkání nikdy nedošlo, a tak v roce 1947 spáchal ve své cele sebevraždu.

Krev a půda

Tím jak půda dodnes zajímá jen několik málo lidí, tak málo vnímáme sociální dějiny půdy a zejména dávný hlad po půdě, který můžeme vysledovat už v neolitických migracích a keltských pokusech ovládnout Pádskou nížinu. Hitlerova touha po půdě se dnes někdy vnímá jako nějaký melancholický atavismus „krve a půdy“ (Blut und Boden), ale ve skutečnosti je výrazem intenzivní evropské potřeby mít kus úrodné půdy.

Projekt získání životního prostoru („Lebensraum“) spojujeme s Německem, ale vlastně to byl logický požadavek každé doby, která neuměla nakrmit svoji rostoucí populaci. Hledáním podobného prostoru se staří Řekové, Římané, Keltové či Slované zabývali celá tisíciletí. V této době systematicky, a to již nejméně od roku 2001, vytváří nový systém „zemědělských kolonií“ Čína. Situace nedostatku zemědělského prostoru se v posledních letech zatím jen nenápadně a zastřeně vrací. Polovina evropských půd je v horším stavu než před třiceti lety a klimatické změny klepou na dveře. Techničtí optimisté sice upozorňují na možnost vertikálních farem a dalších technologických postupů, ale pokud nezvládáme hospodařit obyčejnými prostředky na běžných půdách, jsou to jen plané naděje.

5. října 2020