Vlna „probuzeného“ aktivismu, která zasáhla některé západní země, poutá i ve zdejších končinách velkou a často dost kritickou pozornost – například na těchto stránkách, v článcích různých autorů – mě nevyjímaje. Domnívám se, že právem. Velice autoritářská a vnitřně velice rozporná ideologie, která získává dominanci v kulturním a mediálním světě některých zemí, ve světě velkých firem, je potenciál až destruktivní ve vztahu ke klasicky chápané liberální demokracii.

Podrývá její základní principy, nadřazuje různě definovanou skupinovou identitu individualitě a třeba i právům jednotlivce, je náboženská stylem myšlení a praxe, nabízí ale citově plochý a vlastně narcistní „ritus“. Popírá ideu jakési sdílené humanity přesahující rasové, třídní a další rozdíly.

Přes to všechno ale tahle vágní ideologie nepředstavuje jediné nebezpečí pro budoucnost Západu. Stejně ohrožující může být i boj proti ní, pokud bude vycházet z principů podobných těm, na nichž je založena, vyjadřovat podobné identitářské myšlení.

Některé státy USA se rozhodly bojovat proti „kritické rasové teorii“ na školách, třeba i pomocí zákazů, státní legislativy mají projednávat zákony v tom smyslu, padají i návrhy vskutku bizarní – třeba dát učitelům podobné kamery, jako nosí policisté, aby bylo možné kontrolovat, jestli výuku nekontaminují nevhodnou ideologií.

Ano, v mnoha amerických školách musejí žáci absolvovat absurdní a někdy také ponižující školení, učitelé i studenti jsou pod opět absurdním ideovým dohledem. Jenomže „kritická rasová teorie“ je právě jenom vágní nálepka, jež se používá dost volným způsobem, plus minus na všechno, co mluvčí považuje za patologický projev soudobého pokrokářství.

Užívá se podobně povšechně jako třeba termín „neoliberalismus“, oblíbený akademickou levicí, nebo naopak neomarxismus, populární na pravici. Snaha prosadit zákaz něčeho, co je definováno velice neurčitě, proto také umožňuje takovou definici, jaká se potenciálnímu žalobci zrovna hodí, je vykročením na velice šikmou a velice kluzkou plochu.

Jak upozorňují někteří kritici „woke“ výstřelků, třeba známý komentátor Andrew Sullivan, v otevřené společnosti existují různé způsoby, jak se autoritářským tendencím části pokrokářů bránit, jejich užití ovšem vyžaduje nějakou osobní angažovanost, paušální zákaz proto může působit jako pohodlnější.

Jenomže ty nejpohodlnější cesty často nevedou k dobrým výsledkům. Snaha bojovat zákazy proti ideologii, jež ráda zakazuje, je už z principu paradoxní. A může být projevem širšího a nebezpečného trendu – reagovat na autoritářství, snad i totalitářství zleva, nějakou jeho variantou zprava. Převzít jeho způsob myšlení a jednání, jenom ho jaksi hodnotově přenastavit.

Domnívám se (bylo by to na delší úvahu), že současné prohlubující se společenské rozdělení, ta slavná kulturní válka, není jenom politický problém, možná to není ani hlavně politický problém, politické nejsou ani jeho kořeny. Už jenom proto může jen těžko mít nějaké úhledné politické řešení. V excesech kulturního střetu se projevuje – odpusťte přehnaně vzletný výraz – chorý stav ducha západního člověka současnosti. Vystřídat jednu manifestaci té choroby nějakou jinou by nebyla žádná velká výhra.