V BUBLINĚ

Byla kampaň. Hodnotíme ji

V BUBLINĚ
Byla kampaň. Hodnotíme ji

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V době, kdy tyto řádky vznikají, je můj facebookový feed poněkud monotematický, lidé dokola postují články o úniku dokumentů z Panamy a francouzské nemovitosti, kterou si před lety složitě pořídil Andrej Babiš (viz str. 9). Mnohé uživatele pobavil text v Seznam zprávách, jeho titulek Babiš: Nemovitost ve Francii nevlastním a nákup mi doporučila realitka jim evokovala pověstné vyjádření fotbalisty Tomáše Ujfalušiho poté, co měli čeští reprezentanti po prohraném utkání oslavovat ve společnosti prostitutek: Nikde jsem nebyl a ta částka taky nesouhlasí. Zábavnou interpretaci premiérovy transakce nabídl uživatel, podle něhož je za aférou nedorozumění vyplývající z jazykové bariéry: Babiš chtěl chatu, jenomže Francouzi rozuměli château.

Víceméně všichni se shodnou, že Pandora Papers nebudou mít velký vliv na výsledek voleb, mimo jiné i proto, že Babišovi voliči nevědí, co je to offshorová společnost. To je asi pravda, přiznávám ale, že při nárazovém přezkoušení z problematiky offshorových společností bych asi taky nezazářil. Snad kvůli tomu nebudu muset volit Babiše.

K volbám na sítích obecně, když už tu kampaň máme pro letošek za sebou. Následuje obligátní zamyšlení a vyhodnocení. A tak: bylo to plus minus stejné jako vždycky. Před cca osmi roky, po první přímé prezidentské volbě, jsem napsal takový, ehm, sebezpytný komentář. Kál jsem se v něm za  to, že jsem přímou volbu ne snad aktivně podporoval, ale s pokrčením ramen toleroval: proč ne, když to lidé chtějí. A mýlil jsem se, protože kampaň před volbami v roce 2013 byla najednou jiná, daleko osobnější. Měl jsem za to, že je to právě tou volbou, která kampaň přenáší na osobní rovinu, kterou mít nemohla v časech, kdy o prezidentovi rozhodovali poslanci nějakým zavedeným způsobem někdo jde na záchod, někdo jiný mu tam něco řekne, a o hlavě státu je tak rozhodnuto. Přímá volba to rozhodování snesla dolů, a lidé proto na sebe na sítích řvou, podoba politického protivníka se v jejich myslích změnila z poslanců opačného tábora v člověka, kterého běžně potkávají, na sítích nebo i v reálu. Ani tenkrát tahle úvaha nebyla bůhvíjak chytrá. A dneska je už úplně jasná její mylnost. Nejde tolik o přímou nebo nepřímou volbu. Ten sešup způsobuje prostředí sociálních sítí, které uživatele poňouká k určitému typu chování.

Volební kampaň na sociálních sítích je v jednom podstatném ohledu rozporná (nemyslím tím teď placené posty a předvolební reklamy, ale angažované vystupování stoupenců jednotlivých stran). Zaujetí a zuřivost, s nimiž se spory na sítích vedou, jsou nepřímo úměrné jejich účelnosti. Respektive jejich účastníci jako kdyby se odmítali chovat účelně, což by v předvolebním čase znamenalo snažit se na jiné lidi zapůsobit tak, aby volili stejně jako já. Nemám k dispozici nějaká souborná data, ale odhaduji, že počet lidí, kteří změnili názor potom, co se pohádali na Facebooku o politiku, se limitně blíží nule. Jenomže předvolební půtky na sítích mají nějaký jiný účel než pomoci tomu či onomu vyhrát volby. Jde v nich o jiná vítězství, jak známo. Pak v tom reálném světě proběhnou reálné volby a všichni se už jenom diví.

Ale abych na ty sítě pořád jenom nenadával, a nestával se tak podobným těm vytočeným bojovníkům proti římskému kolonialismu z filmu Život Briana. Poznal jsem díky nim některé lidi, přečetl si zajímavé texty, o jejichž existenci bych se asi jinak nedověděl. A viděl jsem spousty videí, některá i legrační. Třeba nedávno ten pověstný záznam natočený aktivisty, kteří se chtěli na cosi zeptat americké senátorky Sinemaové, jež se před nimi snažila uniknout na záchod, ale nepřišla si na ně. Šli tam za ní, zapálená slečna jí přes dveře předčítala plamenné prohlášení. Doprovázející mladík zůstal ve dveřích dámské toalety a točil na svůj mobil spolubojovnici, jak ze svého mobilu předčítá. Ostatní návštěvnice toalety z toho asi byly perplex, ale život je pestrý, dospělého člověka by to nemělo překvapit. V době, kdy jsem se na to video díval, mělo přes čtyři miliony zhlédnutí. Jeho tvůrci a aktéři si jistě mysleli, že jeho rozšířením pomohou dobré věci. Jedni z nás.