Přemyšl, symbol největší uprchlické krize od roku 1945

Lidská tragédie na ukrajinských hranicích

Přemyšl, symbol největší uprchlické krize od roku 1945
Lidská tragédie na ukrajinských hranicích

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Je úterý 8. března ráno, vystupuji z vlaku na nádraží v polské Přemyšli. Asi šedesátitisícové, na první pohled dost omšelé město se v posledních dnech stává symbolem nebývalé uprchlické krize, kterou spustila invaze ruských vojsk na Ukrajinu. Na hranici, jež nás dělí od války, je to ve skutečnosti ještě deset kilometrů, už zde je ale slyšet ze všech stran hlavně ukrajinština. Uprchlíků, kteří jsou na cestě již několik dní a přečkali tu jednu z dalších chladných nocí, se v hale i před nádražím tísní stovky. To není nic proti tomu, kolik jich sem dnes z nedalekého Lvova, Kyjeva a dalších ostřelovaných měst po celé Ukrajině přijede.

Ve zbytku rozespalého města je relativní klid. A kromě několika skupin polských a také amerických vojáků by nebylo poznat, že válka je takřka za rohem. I přesto Přemyšl přitahuje zraky téměř celého západního světa, což dokládá i přítomnost reportérů všech důležitých světových médií. Nutno zmínit, že pozornost na sebe strhávají ještě nebe křižující letadla mířící do nedalekého Řešova, jenž funguje jako hlavní překladiště vojenského materiálu, jímž NATO zásobuje Ukrajinu. Tou dobou ještě netuším, že za pár dní budou slyšet výbuchy zpoza hranic už i tady.

Připomeňme, že v historii to není poprvé, kdy se Přemyšl, kudy nyní zároveň vedou i pomyslné hradby EU, stává štítem proti hrozbě z východu. Místní pevnost s rozsáhlou vojenskou posádkou sloužila k ochraně před postupem ruských vojsk do středu Evropy už za dob Rakousko-Uherska. Krátce po vypuknutí druhé světové války pak bylo město okupováno dokonce dvěma armádami zároveň – jak nacistickou, tak sovětskou. Hranice okupačních zón tehdy rozdělila město na západní a východní část, mezi nimiž protékala řeka San. Někdy z toho období zřejmě pocházejí i díry po kulkách viditelné na fasádách části neopravených domů, jichž si návštěvník snadno všimne.

Po desítkách let je dnes město kvůli uprchlické vlně, která se valí přes evropské hranice, opět důležitým bodem na mapě. Díky své poloze se rychle stalo dokonce nejvytíženějším uprchlickým místem na ukrajinské hranici. Denně sem přijíždějí z východu desetitisíce lidí. Zcela jednoznačně jde především o ukrajinské ženy, děti a důchodce. Neznamená to ovšem, že by okno příležitosti nevyužili i jiní. Dospělých, zdravých mužů je tu však minimum. V této těžké době navštěvují Přemyšl i zahraniční politické delegace, například někdejší italský ministr vnitra Matteo Salvini.

Už pouhá cesta vlakem od ukrajinských hranic je v těchto dnech silný zážitek. Ve vydýchaném kupé jede chvíli i patnáct pasažérů, kteří se střídají v sezení. - Foto: Jakub Fujáček

Ze západoukrajinské metropole Lvov, vzdálené asi dvě hodiny, přijíždí na zdejší nádraží každý den několik spojů. Všechny vlaky jsou narvané k prasknutí. Právě do Lvova se totiž podle OSN sjíždí většina uprchlíků z celé země. Někteří pokračují na západ, jiní tam (zatím) celkem v bezpečí vyčkávají, jak se konflikt vyvine. Podle odhadů jich může být víc než čtvrt milionu. Starosta Lvova přitom hlásí, že jeho město už víc běženců pojmout nedokáže. Situace ale pomalu přestává být klidná i tam. V okolí města se začaly ozývat první výbuchy způsobené ruskými raketami. Důkaz, že válka už se přibližuje i k polským a slovenským hranicím.

Nikoho nepřekvapí, že vlaky mířící na druhou stranu – z Přemyšle do Lvova – odjíždějí prázdné. Sedí v nich jen pár mužů jedoucích povětšinou splnit povinnost vůči své vlasti. Mnoho z nich bude poprvé v rukou držet zbraň. Přímo na přemyšlském nádraží míjím také desítky policistů. Zvládat situaci tu pomáhají i členové požární stráže, dobrovolníci rozdávají uprchlíkům polévku, čaj nebo deky. Nádražní halou se skoro nedá projít. Člověk se tu okamžitě dostává mezi několik různých proudů. Mísí se v nich lidé čekající dlouhé fronty na informace o jízdenkách, zmatené hloučky a matky s plačícími dětmi, které si chtějí aspoň na chvíli odpočinout v rohu haly. Ozývá se hlášení, že vlak je připraven k odjezdu.

Dveře se tady nezastaví ani na vteřinu. Lidé proudí neustále dovnitř i ven. A hala se nevyprazdňuje ani během noci. Pro drtivou většinu uprchlíků je totiž zdejší chladná podlaha jedinou možností, kde spočinout. Všechny hotely ve městě jsou už dávno zaplněné. Šance sehnat ubytování i na jednu noc se blíží nule. To ostatně platí nejen pro Přemyšl, ale i pro Lvov. Pohledy uprchlíků naznačují, do jak svízelné situace je válka a strach z ní dostaly. Někteří už nespali několik nocí.

O pár kilometrů dál, na hraničním přechodu Medyka, kam posléze odjíždím, je situace podle očekávání ještě vyhrocenější. Cestou míjíme středisko pro uprchlíky, které vzniklo na okraji města z obchodního domu. Taxikář mi vysvětluje, že právě sem míří velká část humanitární pomoci a zároveň i uprchlíci přijíždějící autobusy od hranic. „Ludzka tragedia,“ dodává s povzdechem. Když se ho ptám, jak se lidem jako on na polsko-ukrajinském pomezí žije, odpovídá, že život tu byl vždycky těžký. Většina lidí prý pracuje za minimální mzdu. Sám má pět dětí.

Krizový tábor pro uprchlíky na hraničním přechodu Medyka. Jen 12. března jím prošlo podle pohraničníků 21,5 tisíce lidí. Jde o nej- exponovanější místo na polských hranicích. - Foto: Jakub Fujáček

Konečně přijíždíme na místo. Jsou tu lidé z celé Ukrajiny. Hranici přecházejí výhradně pěšky. Přechod pro auta je uzavřen, jen čas od času pohraničníci pouštějí jednotlivá auta vezoucí do země humanitární pomoc. O kousek dál proudí směrem do Polska bez ustání davy lidí. Většina cestuje nalehko, na sbalení osobních věcí měli někdy jen minuty. Znovu se opakuje stejný příběh, jaký jsem viděl už na nádraží. Ženy s dětmi tlačí kočárky. Všude kolem je i spousta starších a nemohoucích, kteří by bez pomoci svých blízkých domovy nikdy opustit nezvládli, lidé na invalidních vozících nebo o berlích. I ti tady dostávají jídlo nebo si rozebírají oblečení, které je naskládáno v krabicích a na hromadách podél cest. V mrazivém počasí, kdy se teploty pohybují okolo nuly, a taky s příchodem večera jim přijde obzvlášť vhod. Řada lidí cestuje i se svými domácími mazlíčky, berou s sebou psy i kočky. Ti vypadají stejně vyděšeně jako jejich páni.

Odsud, z Medyky, odjíždějí každou chvíli další autobusy, které rozvážejí uprchlíky do velkých měst po celém Polsku. Do Krakova, Katovic nebo Varšavy. Sotva autobus přijede, začne se do něj tlačit přinejmenším stovka lidí. Už teď je jasné, že pro všechny místo nebude. Ostatní se mezitím ohřívají u improvizovaných ohnišť nebo u kotlů, do kterých dobrovolníci co chvíli ládují další dřevo. Ti méně otrlí šli hledat teplé útočiště do nedalekého supermarketu.

Je jisté, že pokud by polská vláda nezajišťovala uprchlíkům od hranic další dopravu, situace by byla během několika málo hodin nezvladatelná. Většina lidí tu nechce nocovat, ale pokračovat dál směrem na západ. I přesto tady někteří budou muset noc strávit. Autobusy nejsou schopné takové množství lidí pojmout. Od začátku ruské agrese (24. února) přešly z Ukrajiny do Polska už skoro dva miliony lidí, z nichž značná část právě přes Medyku. Přes 200 tisíc jich uteklo před válkou do Česka a přes dva a půl milionu celkem. Neočekává se navíc, že by se proud běženců měl v příštích dnech zastavit, spíš naopak.

Nasměrovat uprchlíky dál nebo jim jakkoli ulehčit cestu se tu snaží polská armáda, vidím i uniformované ženy. Ptám se vojáků, jaké pocity mají z toho kolotoče kolem. Dostává se mi shodné odpovědi jako už mnohokrát předtím. Sice mi rozumějí, většinou ale pouze hledají slova a rozpačitě mlčí. Není divu. Všude jsou cestou zdrchaní lidé, kteří kvůli válce přišli o své domovy, někdy také o své blízké. Potkávám uprchlíky z měst, která bezprostředně čelila ruskému ostřelování. Jsou tu Charkované, Kyjevané, Oděsané, lidé z Černigova nebo Dněpropetrovsku, nad nímž se rovněž pomalu stahují mračna.

V tu chvíli mi dochází, že jsem od svého příjezdu neviděl snad jediného usmívajícího se člověka. Důvody ke smíchu tu lidé skutečně nemají. I to se ale dá evidentně vyřešit, myslím si, když zaslechnu hudbu, po jejímž zdroji začnu pátrat, a narážím na zdatného pianistu, který se svým mohutným nástrojem přijel až z Německa. Jak později zjišťuji, ten muž se jmenuje Davide Martello a koncertováním na podobně exponovaných místech planety je už proslulý. Davide hraje a vedle něho drží stráž uprchlík hrdě mávající vlajkou své vlasti.

Začíná noc a já se vracím zpět do Přemyšle, odkud se ráno vydám přes Katovice a Ostravu domů. To ještě nevím, co mě po cestě čeká. V kupé stavěném pro šest lidí se nás nakonec poveze asi patnáct. Lidé se snaží udělat si pohodlí, moc se to nedaří. Nejspokojenější z mých spolucestujících je pes s kočkou. „Slava Ukrajini,“ stalo se tady novým pozdravem. Tak také zdravím a zjišťuji, kam uprchlíci jedou. Tallinn, Frankfurt, Berlín, ale i Praha, říkají a ptají se mě, jestli nevím o nějaké práci v Česku. Doma budu s několika přestupy za patnáct hodin. Snad jediná dobrá zpráva je, že po covidu se tady slehla zem, zákeřný čínský koronavirus se – na rozdíl od ruských vojáků – nad nebohými Ukrajinci zřejmě slitoval.

Jakub Fujáček