Barbara Bushová byla první dámou jen čtyři roky, přesto se do amerických dějin zapsala výjimečným způsobem – byla totiž nejen manželkou, ale i matkou prezidenta, což se kromě ní poštěstilo pouze Abigail Johnsonové v 18. století. Neuvěřitelných třiasedmdesát let trvající manželství s Georgem H. W. Bushem ukončila až její smrt v dubnu 2018. Bývalý prezident ji přežil o osm smutných měsíců. Jejich svazek byl tak staromódní jako jejich smrt – oba zemřeli v kruhu rozvětvené rodiny, kterou tvoří pět žijících dětí, sedmnáct vnoučat a sedm pravnoučat. Těžko se hledá lepší vizitka pro leckdy vysmívané a údajně „nežitelné“ konzervativní hodnoty, které snad nepřinášejí tolik okamžitých požitků jako jejich moderní náhražky, zato nabízejí trvalé a smysluplné životní ukotvení.

Narodila se v roce 1925 v New Yorku do rodiny Marvina a Pauline Pierceových, kteří patřili k vyšší střední třídě. Vyrůstala se třemi sourozenci, sportovala a byla společenská; rodiče ji vedli ke čtení – otec byl vydavatel mimo jiné populárních ženských magazínů. Rodina trávila večery pohromadě, každý se ale zabýval svou knihou. Studovala na dívčí internátní škole v Jižní Karolíně. S budoucím prezidentem se vzali 6. ledna 1945 v presbyteriánském kostele v New Yorku.

Nevěstě bylo devatenáct, ženich byl o rok starší a poznali se při tanci na vánočním večírku o tři roky dříve. „Byl to první muž, který mě políbil,“ přiznávala. Poppy, jak se tehdy Georgeovi přezdívalo, napsal krátce po jejich seznámení matce dopis, že potkal ženu svého života – sdílejí tolik společných hodnot, včetně odmítání předmanželského sexu! Jako nejmladší bojový pilot v dějinách USA po ní za druhé světové války pojmenoval dva letouny – Barbara III a po jeho sestřelení Barbara IV.

První rok po svatbě pendlovali mezi Michiganem, Marylandem a Virginií, protože ho překládali z jedné námořní základny na druhou. Dohromady se v průběhu manželství stěhovali více než dvacetkrát a často byli jeden bez druhého. V takových chvílích George neustával v psaní dopisů, jak si uvykl v začátcích jejich vztahu, když byli rozděleni nejprve internátní školou a pak armádou. „Dala jsi mi radost, kterou poznalo jen málo mužů,“ vyznával se v jednom z nich.

Mezi lety 1946 a 1959 se jim narodilo šest dětí, čtyři chlapci a dvě dívky: George, Pauline Robinson „Robin“, John Ellis „Jeb“, Neil, Marvin a Dorothy. Ve třech letech byla malé Robin diagnostikována leukemie v pokročilém stadiu. Rodinná lékařka dala rodičům dvě rady: aby o dívčině nemoci s nikým nemluvili a aby jí ulehčili zbývající život, co nejvíc to půjde, protože do tří týdnů zemře.

Bushovi o leukemii nikdy předtím neslyšeli, nemoc byla zkraje 50. let prakticky vždy smrtelná. Byli ale odhodláni o dcerčin život bojovat. Využili rodinných konexí a okamžitě s Robin odletěli z Texasu do New Yorku, kde v Sloan Kettering Institute prováděli experimentální léčbu. Půl roku trvající snaha o záchranu Robin skončila neúspěchem, holčička zemřela dva měsíce před svými čtvrtými narozeninami. Ke konci trpěla krvácením a byla celá pokrytá modřinami.

„Hladila jsem ji po vlasech a držela ji za ruku,“ řekla Barbara Bushová v roce 2012 v rozhovoru pro NBC. „Dívala jsem se na to malé tělíčko a viděla jsem úplně zřetelně, jak z ní odchází duše.“ Po dceřině smrti jí v pouhých osmadvaceti začaly bělat vlasy. Nikdy si je nebarvila, a tak když se její muž stal v roce 1989 prezidentem, vypadala vedle své předchůdkyně Nancy Reaganové jako obyčejná bělovlasá babička, což ještě víc vyniklo v kontrastu se svěžím vzhledem jejího manžela.

Tomu stála věrně po boku po celou jeho úspěšnou životní dráhu – od začátků v armádě a studií na Yale přes léta v ropném byznysu, kariéry univerzitního profesora, poslance za Texas, diplomata v Číně i při OSN, šéfa CIA až po éru Reaganova viceprezidenta a konečně prezidenta. Po celou dobu nejen vytvářela rodinné zázemí, ale také mu díky své povaze a vychování pomáhala v postupu v diplomacii.

Životní oporou byla i nejstaršímu synovi Georgeovi, s nímž to původně vypadalo značně bledě. Zdálo se, že nepodědil nic z otcových schopností. Z neperspektivního opilce se ale i zásluhou Barbařina působení stal oblíbený guvernér Texasu a později dvojnásobný prezident, s jehož hodnocením to bude mít historie těžké. Ze syna Neila, který v dětství zápasil s těžkou dyslexií, a dokonce navštěvoval speciální školu, vypiplala úspěšného byznysmena, který se naučil nejen číst, ale hlavně si věřit.

Nic z toho nepředstavovalo dostatečnou zásluhu pro univerzitní feministky, které kvůli jejímu vystoupení na Wellesley College v roce 1990 dokonce uspořádaly mediálně ostře sledovaný protest. Řeč Barbary Bushové prý byla oslavou ženy, „která získala uznání jen díky úspěchu manžela“, psaly v petici, nápadné opovrhováním rolí matky a manželky a nepochopením práva životní volby pro každou ženu, které prosazovaly první generace feministek. Řeč známá jako „Find the Joy“ vyvolala ovace u „mlčící většiny“ čítající asi pět tisíc posluchačů. Společenská, rázná Barbara si z protestujících nic nedělala. Po návratu do Bílého domu prý jen mávla rukou a řekla: „Je to za námi.“

Prezidentskou kandidaturou dalšího syna, někdejšího floridského guvernéra Jeba, ve volbách v roce 2016 nebyla nadšená. Soukromě vyjádřila přesvědčení, že „Bushů už bylo dost“. Když se ale přesto rozhodl kandidovat, podpořila ho a několikrát vystoupila i v rámci jeho kampaně. To je v souladu s tím, jak ji Američané vnímali – jako dobrou matku a manželku, která dovede upozadit sebe. Byla populárnější než Nancy Reaganová a Hillary Clintonová, protože se pečlivě vyhýbala kontroverzím, dobře plnila svou reprezentativní roli a věnovala se bohulibým projektům – boji s negramotností, bezdomovectvím a odtabuizování tématu AIDS a samozřejmě dětem s leukemií i s dyslexií.