Ústavní soud rozhodl o neplatnosti zákona, který zdanil finanční náhrady pro církve v rámci restitucí. Opoziční poslanci i komentátoři, kteří nechovají sympatie k „novým pořádkům“, jež sou v zemi nastolovány po příchodu Andreje Babiše, to rozhodnutí uvítali s uspokojením a úlevou – pochopitelně, Babišova politika nebývá poražena zrovna často. Kauza, o níž Ústavní soud rychle rozhodl, ovšem i na právního laika působila jako docela jasná, je jistě dobře, že skončila, jak skončila. O žádný velký triumf se ale nejedná. Potvrzuje se jen, jak důležité je v současné době fungování institucí nezávislých na výkonné moci, a to, že je potřeba i literu a toho často vysmívaného „ducha“ ústavy hájit.

Schválením toho podle včera vyhlášeného nálezu protiústavního zákona byla stvrzena tolerance Babišova menšinového kabinetu komunistickou stranou. Komunisté tenkrát potřebovali navodit dojem, že jejich podpora premiéra něco stála. Babiš jim tu podmínku splnil, pravděpodobně si vědomý toho, že Ústavní soud zákon zneplatní. Cosi to vypovídá o premiérově vztahu k základnímu zákonu země. Touha komunistů po účasti na moci a Babišova potřeba prohlasovat důvěru pro svou druhou vládu byly tenkrát uspokojeny – svůj základní účel tedy zákon naplnil, o to snadněji se nejsilnějšímu vládnímu hnutí nález Ústavního soudu respektuje. Pokračuje i neformální spojenectví vládních stran a Okamurovy SPD. A především prohra u Ústavního soudu nijak neohrozí Babišovu dominanci v průzkumech veřejného mínění – představa dodatečného zdanění církevních náhrad elektorátu ANO nebyla nijak proti mysli, na tom se rovněž nic nezměnilo. Odpovídá totiž duchu národoveckého populismu, který se v Česku ustavuje jako široký politický proud, vnitřně rozporný a založený na pocitech a fragmentech vědomostí a spoustě polopravd, nenavázaný na žádnou tradici – snad s výjimkou komunistů, bohužel. Těkavost v názorech a premiérovo zmatené vyjadřování jsou jeho přesnou a autentickou expresí, stejně jako nekonzistentní výpady prezidentovy. Nakonec i odpor proti církevním restitucím a snaha je dodatečně zdanit byl příkladem politiky v jeho duchu – politiky resentimentu, lhostejnosti a chabě racionalizované averze – parlament je žvanírna a ústava kus papíru, co si budem povídat. Tentokrát to u Ústavního soudu tahle politika prohrála. Zdaleka se tím ale nevyčerpala, pořád ještě je ve fázi sbírání sil, organizování a ustavování se.