V jednom směru má evropské 21. století o hodně lepší politické metody než, dejme tomu, století osmnácté. Odejde-li dlouholetý panovník, nebo dokonce dynastie, nástupnická otázka už se neřeší tím, že by se do sebe pustily pluky knížete Óbrhócha a granátníci loajální vévodovi von Arroganz. Místo bojiště se války o dědictví odehrávají v politické sféře.

Tak je to i s válkami o dědictví merkelovské, které se právě rozhořely ve frakci CDU/CSU. Měli bychom jim věnovat napjatou pozornost, protože pro naši každodenní realitu bude jejich výsledek zásadně důležitý. CDU/CSU obvykle v Německu vyhrává volby a staví kancléře; a německý kancléř má významný vliv na to, jak bude vypadat celoevropská politika. Například ta ekologická, průmyslová, energetická, dluhová nebo migrační. A v letošních volbách jde německé CDU/CSU o hodně. Její tradiční soupeři z SPD sice dost upadli a nikdo od nich vítězství nečeká, ale vyrostla jim jiná konkurence v podobě Zelených.

Hlavním problémem Armina Lascheta je nevýraznost a skutečnost, že být polovičatou Angelou Merkelovou jaksi nejde. Určité procento voličů má CDU/CSU víceméně jisté, jsou to hlavně důchodci, kteří během svého života nevolili nikoho jiného. Ale těch přirozenými procesy ubývá a nižší věkové kategorie jsou daleko méně loajální. V současnosti už „šedý blok“ nestačí sám od sebe k tomu, vynést CDU/CSU spolehlivě k moci. Musí být schopna oslovit i jiné, přelétavější voliče – a přesně to zatím Laschetovi nešlo.

Jestli by se to podařilo jeho vyzyvateli Söderovi, toť zatím otevřená otázka. V současných průzkumech má hodně navrch nejen nad Laschetem, ale i nad kandidáty konkurenčních stran, včetně Baerbockové. Je samozřejmě duben, a ne září a za pět měsíců se toho může změnit hodně. Ale Laschet už je také známá veličina a nějakou dynamičnost si s ním nespojuje nikdo. Ten by skutečně mohl nadcházející volby prohrát.

Z našeho hlediska je osoba budoucího kancléře docela podstatná – a ještě více složení budoucí koalice. Špatný výsledek CDU/CSU by mohl do německé vlády přivést „rudo-rudo-zelené“, tedy včetně bývalých komunistů z Die Linke, strany, která je z poloviny dědičkou bývalé státostrany NDR. Z představy, že bývalí fandové Honeckera a Brežněva zasednou v Berlíně coby součást vládní koalice, by vlastně našim dobrým liberálům mělo zaskakovat sousto hrůzou; nějak jí ale nevěnují pozornost. V EU je přitom Německo nejvýznamnějším hráčem a rudo-rudo-zelená vláda by znamenala, že následkům neujdeme ani my.

Další možná koalice, černo-zelená, se naopak osvědčila v Rakousku, ale pod důležitou podmínkou, že šéfem konzervativní části je dostatečně politicky talentovaná osobnost. Což možná Söder je, kdežto Laschet nikoliv. Byl by velký rozdíl mezi černo-zelenou s konzervativním kancléřem, kde by Zelení museli dělat realističtější politiku, a zeleno-černou se zeleným kancléřem, kde by CDU/CSU sloužila jako juniorní partner.

Nicméně Laschet má na své straně stále ještě jednu velkou výhodu: je to „insider“, člověk, kterého jeho kolegové ve vedení strany dlouho znají. Neudělá nic neočekávaného. Možná že z hlediska partajního aparátčíka stojí taková jistota i za porážku.