Bývalý kolega autorky tohoto textu, komentátor a justiční novinář Tomáš Němeček před lety zvažoval, že by napsal knihu o Miroslavu Kalouskovi. Byla to doba, kdy tohoto velmi výrazného politika byla každý den plná média i politické kuloáry. Jeho bonmotů, vtípků, útoků, taktických hrátek. Zážitky s Kalouskem dokázaly spolehlivě pobavit na večírku. Po přemýšlení ale Němeček došel k závěru, že politický životopis Miroslava Kalouska nemá cenu psát. Byl by prázdný. Nic státnického po něm nezůstalo. Žádný zásadní otisk ve stylu politiky. Žádná zásadní ekonomická a hospodářská politika, přestože ve dvou vládách vedl klíčové ministerstvo financí. Žádná politická strategie ani filozofie. Nic jako kalouskismus, na rozdíl třeba od klausismu, nebylo. Jen série takticky krátkodobých her. A to pobyl Kalousek ve vrcholové politice dlouhá léta. Byl hrdinou mediální pěny dní. Vlál v ní a podléhal jí. Z Kalouska konzervativce se tak postupem času stal Kalousek halící se do tibetské vlajky a bojující proti ruské propagandě. Figura, které by se on sám před lety ironicky posmíval.

V něčem podobný otisk zanechává v historii nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, který v pátek ohlásil, že k 30. červnu rezignuje na svou funkci. Postěžoval si, že to nedělá dobrovolně, ale pod tlakem ministryně spravedlnosti Marie Benešové. Ta na něho skutečně už delší dobu veřejně intenzivně útočí a vyhrožuje mu z různých a v čase se měnících důvodů kárnou žalobou. Pavel Zeman ten tlak neustál. Rozhodl se to zabalit. Motivem, proč své angažmá ukončil, byl strach. Strach z toho, aby kárná žaloba skutečně nepadla. Hned několik právnických špiček Pavla Zemana kritizovalo za zbabělost. Vrchní pražská žalobkyně Lenka Bradáčová to pár minut po ohlášené rezignaci řekla docela natvrdo slovy, že „tlaku se nemá v žádném případě ustupovat“. V pondělí 17. května, když odcházelo do tiskárny toto vydání Týdeníku Echo, to podobně vystihl v rozhovoru pro Deník N předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Podle něho měl Zeman odolat tlakům a zůstat ve funkci. „Vedl jsem s ním na to téma dlouhé rozhovory a velmi mě mrzí, že jsem jej nepřesvědčil, aby to vydržel.“ Rychetský zároveň dodal, že Pavel Zeman se nemusel kárného řízení obávat a měl mít odvahu mu čelit. Zemanova předchůdkyně ve funkci Renata Vesecká v České televizi řekla, že Pavel Zeman se prostě bál, že bude muset některé věci rozhodnout.

Ty komentáře dost přesně vyjadřují, jaký byl Pavel Zeman, který stál v čele Nejvyššího státního zastupitelství deset a půl roku. Suchý, opatrný úředník, který neměl odvahu rozhodovat. A když rozhodovat musel, odkládal to, co se dalo. V klíčových chvílích propásl odvahu rozhodnout. Zároveň velmi toužil po mediálně čistém štítu a chvále. Proto šel velmi často naproti mediální poptávce. Ať to bylo antikorupční tažení kolem roku 2011, nebo tažení proti verbálním zločinům na internetu kolem roku 2018.

Tehdejší ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil si v roce 2011 vybral Pavla Zemana po Renatě Vesecké jako nejvyššího státního zástupce, protože byl zvenčí a nikomu nevadil. Právě se vrátil z mise v Eurojustu v Haagu, kde pobýval od roku 2004. Nepatřil ani ke staré odcházející gardě Renaty Vesecké, ani k nastupující partě mladých ambiciózních žalobců sdružených kolem Unie státních zástupců, jejichž vůdkyní byla Lenka Bradáčová. Byl vybrán jako neutralizační element.

Jenže v té době už ve veřejném prostoru začínalo antikorupční tažení. K moci se na něm vyvezly nejdřív v roce 2010 Věci veřejné a naplno pak po roce 2011 Andrej Babiš. Média byla plná poptávky po odchytu velkých politických ryb. A státní zastupitelství se pod vedením Pavla Zemana do „korupčních kauz“ naplno obulo a začalo se na nich profilovat. Zeman za to sbíral mediální chválu a přibývalo obviněných starostů, radních i třeba hejtman Libereckého kraje Martin Půta nebo pražští radní za případ Opencard. Řada těch obvinění byla na první pohled velmi krkolomná. Vytvářela dojem kriminalizace politiky. Ve strachu z obvinění se politici začali bát rozhodovat. Vrchol tohoto alibismu vedeného obavami z trestního stíhání vidíme při rozdělování dotací pro velké nemocnice. Ministryně pro místní rozvoj Klára Dostálová se bojí zodpovědnosti tak moc, že raději vyhlásí klikačku o 12 miliard korun. Žádné hodnocení kvality, žádné posuzování, která investice ve zdravotnictví je potřebnější. Kdo první klikne, ten bere. Takže klíčové je mít dobrého klikajícího robota a sedět na co nejrychlejším internetovém připojení.

Éra kriminalizace politiky kulminuje v roce 2013 zásahem na Úřadu vlády. Vrchní olomoucký žalobce Ivo Ištvan obviní premiéra Nečase a jeho tehdejší milenku a současnou manželku Janu Nagyovou (Nečasovou), že chtěli uplatit poslance ODS „trafikami“. Pavel Zeman má ze své pozice pravomoc Ištvana v jeho divoké konstrukci zastavit. Neudělá to. Nesebere k tomu odvahu.

Koncem roku 2019 přichází další chvíle důležitého rozhodnutí. Pražský žalobce Jaroslav Šaroch se rozhoduje zastavit případ Čapí hnízdo, v němž je obviněn mimo jiné i premiér Andrej Babiš z dotačního podvodu velkého rozsahu. Dohled nad dozorem Šarocha má v tomto případě přímo vrchní pražská žalobkyně Lenka Bradáčová. Pavel Zeman má jako jediný pravomoc vrátit Šarochovi věc k dalšímu vyšetřování. Váhá. Udělá to až pár dní předtím, než mu vyprší lhůta. Pod velkým tlakem Lenky Bradáčové.

Ty dva příběhy ukazují podstatu Pavla Zemana. Nerad rozhodoval citlivé věci. Pokud nemusel, raději to vyseděl. Tím, kdo rozhodovali, jsou Lenka Bradáčová a Ivo Ištvan. Oni v té zemanovské dekádě udávali směr státního zastupitelství. A právě Bradáčová, která osobně velmi vadí ministryni spravedlnosti Marii Benešové a má v ruce moc nad případem obžaloby Andreje Babiše, je skutečným terčem, na nějž vláda míří koncem Pavla Zemana. Jen přes nejvyššího státního zástupce se lze dostat na ty vrchní.