komentář Ondřeje Šmigola

Jak Facebook a Twitter aktivně pomáhají Bidenovi

komentář Ondřeje Šmigola
Jak Facebook a Twitter aktivně pomáhají Bidenovi

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Až bude někdy v budoucnu psána historie Twitteru a Facebooku a to, proč se je americká vláda rozhodla rozbít a silně zregulovat, možná to bude označeno za klíčový moment. Ve středu se Facebook a hlavně Twitter dopustily masivní cenzury, když odmítaly nechat cirkulovat zprávu, která byla nepříjemná pro Joea Bidena. Technologické giganty opravdu nejsou jen neutrálními zprostředkovateli zpráv.

Kauza se týká Bidenova syna Huntera. Ten je černou ovcí rodiny, přiznává problémy s drogami a vede bohatý sexuální život. V roce 2014, tedy v době, kdy byl Joe Biden Obamovým viceprezidentem, se Hunter stal členem správní rady ukrajinské energetické firmy Burisma, za což dostával 50 tisíc dolarů měsíčně. Vzhledem k tomu, že Hunter neměl vůbec žádné zkušenosti z energetického průmyslu a neumí ukrajinsky, se celkem logicky předpokládá, že ho Burisma zaměstnala především proto, aby získala přístup k jeho vlivnému tatínkovi.

V prosinci 2015, během návštěvy Kyjeva, Joe Biden zařídil vyhazov ukrajinského generálního prokurátora Viktora Šokina, když ukrajinské vládě pohrozil, že Američané nebudou garantovat půjčku v hodnotě miliardy dolarů, pokud se ho nezbaví. To víme, neboť se tím Biden veřejně chlubil. Když byl Šokin v březnu 2016 opravdu propuštěn, prohlásil, že za jeho vyhazov může plánované vyšetřování Burismy, včetně Huntera Bidena. Joe Biden tvrdí, že na Šokinův vyhazov tlačil, neboť byl sám zkorumpovaný, a že ho v tom podporovala i EU.

Vše toto je dobře známo minimálně od podzimu minulého roku. Tehdy vyšlo najevo, že Trumpova administrativa tlačila na Ukrajince, aby našli na Bideny co nejvíce špíny. Trump vyhrožoval pozdržením pomoci. Skandál vedl až k Trumpovu impeachmentu a pokusu ho odstranit. Linka s Bideny tehdy zapadla. Joe Biden na nepříjemné otázky odpovídal, že „nikdy nemluvil se svým synem o jeho zámořských byznysových aktivitách“.

Kauza byla oživena ve středu, kdy New York Post, jeden z mála konzervativních amerických deníků, publikoval zprávu, že se dostal k datům z harddisku Huntera Bidena. Kromě souborů značně bulvární povahy, například 12minutového videa, na kterém Hunter nejspíše kouří crack a zároveň má sex s neznámou ženou, harddisk obsahoval archiv jeho e-mailů. Nejvýbušnější je zřejmě ten z dubna 2015, ve kterém Vadim Požarský, třetí nejvýše postavený představitel Burismy, děkuje Hunterovi za to, že se mohl setkat s jeho otcem. „Drahý Huntere, děkuji ti za pozvání do D. C. a za možnost setkat se s tvým otcem a strávit spolu nějaký čas,“ stojí v e-mailu. V dřívější zprávě Požarskij žádá Huntera o radu „jak bychom mohli využít tvůj vliv“.

Prvotní reakce z kruhů nakloněných Bidenovi byla, že se jedná o ruskou dezinformaci. Je pravda, že původ dat je trochu pochybný. Podle New York Post soubory pochází od opraváře notebooků. Tomu přinesl poškozený macbook muž, kterého není schopen identifikovat jako Huntera Bidena, nicméně počítač na sobě měl nálepku nadace Beaua Bidena, Beau byl Hunterův starší bratr, který zemřel na nádor na mozku. Když si pro notebook nikdo několik měsíců nikdo nepřišel ani za opravu nezaplatil, opravář kontaktoval úřady a pro počítač MacBook si přijela FBI. Ještě předtím však opravář zkopíroval harddisk a data odeslal bývalému starostovi New Yorku Rudymu Giulianimu, který nyní pracuje pro Trumpa. Ten je předal redakci New York Post.

Ve chvíli, kdy New York Post svá zjištění publikoval, skandál nabral úplně jiné obrátky. Kromě lidí, kteří hledají ruské dezinformace všude, článek sdíleli novináři z jiných médií, kteří upozorňovali na jeho problémy. Tedy hlavně že pochází z jediného Bidenovi nepřátelsky nakloněného zdroje a že je ho potřeba nezávisle ověřit. To například udělal server Politico, kterému pravdivost částečně potvrdila Bidenova kampaň. Přes mluvčího vzkázala, že v Bidenově diáři neexistuje záznam o schůzce s Požarským, ale nemůže vyloučit letmé setkání, které by do diáře nebylo zaneseno. Další lidé zase potvrdili, že e-mailová adresa, ze které e-mail přišel, existuje. Přesto se na tyto novináře sesypal internetový dav obviňující je ze šíření ruských dezinformací.

Pak se do toho vložil Facebook a Twitter. Andy Stone, člen facebookového PR týmu, ohlásil, že firma se rozhodla omezit distribuci článku z New York Post. Stone před nástupem do Facebooku pracoval pro demokratickou senátorku Barbaru Boxerovou a na ústředí Demokratické strany.

Twitter zašel ještě dál. Šíření článku zamezil úplně. Pokud se někdo pokusil sdílet odkaz, aplikace mu to nedovolila. Pokud ho chtěl poslat někomu jinému přes twitterový chat, stalo se to samé. Účty, které se opakovaně pokoušely o sdílení článku, byly načas zablokované. Stalo se to třeba šéfovi komentátorské sekce New York Post Sohrabovi Ahmarimu nebo mluvčí Bílého domu Kayleigh McEnanyové. Oficiální odůvodnění bylo, že firma nepovoluje sdílení materiálu, který „byl získán neautorizovanou cestou“. Kdyby Twitter dodržoval vlastní pravidla, musel například zablokovat publikování Trumpových daňových přiznání od New York Times, která deník rovněž obdržel „neautorizovaným způsobem“. Mezi pravičáky na Twitteru se strhla bouře a společnost obvinili z cenzury. Po několika hodinách firma povolila a článek lze znovu sdílet, i když se předtím objeví varování o jeho údajné nespolehlivosti.

Jedna z nejčastějších obhajob Twitteru a Facebooku je, že se jedná o soukromé společnosti, které se mohou svobodně rozhodovat, co budou na svých stránkách publikovat. Jenže Facebook a Twitter, ještě společně s Googlem, již dávno nejsou malé platformy, ale společně dokážou kontrolovat velkou část mediálního trhu. Zvláště Twitter je klíčový pro rozšíření zpráv, protože se dokonale hodí ke zvirálnění. Média často mají pocit, že populární trendy na Twitteru nemohou ignorovat, což následně vede k ještě většímu pokrytí. Facebook a Twitter, pokud chtějí, mohou společně zablokovat rozšíření zásadního sdělení. Jsou to takzvaní vrátní, kteří kontrolují přístup k informacím. Ano, vždy je tu možnost najít si článek někde jinde, ale to již často člověk musí být dedikovaný čtenář daného serveru. O analýzách ze serverů, které běžně nenavštěvuje, se v dnešní době dozví často právě ze sociálních sítí.

Bývalý portugalský politik, politolog a znalec Číny Bruno Maçães tvrdí, že Facebook a Twitter už dávno nejsou pouhé sociální sítě, ale klíčové součásti komunikační infrastruktury. Nabízí srovnání s telefonními společnostmi. Kdyby jedna z nich začala blokovat určitá slova, vždy byste mohli přejít k jiné, to neznamená, že by to bylo o nic méně skandální. Taktéž upozorňuje, že je tu jedna země, která již běžně blokuje odkazy na sociálních sítích. Je to Čína. Uživateli nakonec může být jedno, jestli ho cenzuruje vláda, nebo soukromá společnost, cenzurován je tak jako tak.

Komentátor magazínu The Spectator USA Dominic Green zase napsal, že kauza ukazuje, že slib, že internet demokratizuje sdílení informací, se nenaplnil. Místo toho se sdílení informací pouze privatizovalo.

Kauza taktéž ukazuje jakési pohrdání Facebooku a Twitteru, často za ponoukání médií, jejich uživateli, kteří jsou podle nich neschopni posoudit, jestli daná zpráva stojí za to.

Konzervativci mají pocit, že technologické giganty jim nefandí a aktivně škodí. Po středě mají i jasný důkaz.

 

16. října 2020