Zápas velmocí o dominanci se rozšiřuje do vesmíru

Měsíc pruhovaný, Měsíc rudý

Zápas velmocí o dominanci se rozšiřuje do vesmíru
Měsíc pruhovaný, Měsíc rudý

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Jediná přirozená družice planety Země se samozřejmě jeví lidskému oku jako bílá. Nebo stříbrná, chceme-li být poetičtí. Ve skutečnosti je její povrch velice tmavý, odráží průměrně jen šestinu světla. A tak to zůstane i v okamžiku, kdy se lidé definitivně usadí na krátery posetých pláních Měsíce. Lidstvo zatím není tak technicky vyspělé, aby dokázalo změnit tvář celých nebeských těles. Maximum, v co budou moci pozemští pozorovatelé doufat, budou poblikávající světla nových městeček za lunární noci.

Měsíc bude mít ale i jinou barvu, nebo spíš barvy. Ty politické. Lidstvo se totiž rozhodně nechystá dobývat měsíční pustinu jako jedna spolupracující jednotka. O to, kdo získá převahu na Měsíci, budou bojovat jednotlivé státy.

Staré stopy

Už první závod o Měsíc, ten v 60. letech 20. století, byl skutečným mezinárodním soubojem. Sovětský svaz do něj šel s mohutnou raketou N-1, posledním dílem velkého konstruktéra Koroljova. Naneštěstí byla její výroba příliš složitá a po Koroljovově smrti už Sověti nenašli další talent jeho rozměrů. Několik raket se při pokusech zřítilo a politbyro nakonec celý projekt zastavilo. Útěchou mohla Moskvě být aspoň skutečnost, že předtím dosáhla značných úspěchů při programu letů robotických sond. Mimo jiné dokázaly sovětské sondy jako první vyfotografovat odvrácenou část Měsíce.

(Historka k pousmání: na odvrácené straně je jen jedno velké „moře“, které dostalo název Moře moskevské. Jenže všechna ostatní lunární mare jsou pojmenována po duševních stavech, například slavné Moře klidu, kde přistálo Apollo 11. Mezinárodní astronomická unie tak ze začátku nechtěla pojmenování po Moskvě připustit. Sověti však nakonec úspěšně argumentovali tím, že Moskva není jenom město, ale i stav duše.)

Apollo, projekt řízený bývalým nacistou Wernherem von Braunem, bylo podstatně úspěšnější a americké astronauty na povrch Měsíce skutečně dopravilo. Dobývání Měsíce se neobešlo beze ztrát na životech. Tři astronauti uhořeli při pozemních zkouškách lodi Apollo 1 a další tři se ocitli ve smrtelném nebezpečí, když na palubě Apolla 13 došlo k explozi. Téměř zázrakem se podařilo dostat je živé zpátky na Zemi, ale na přistání na Měsíci museli zapomenout. A do Apolla 12 pro dobrou míru udeřil při startu blesk, i když následky na úspěšnost mise to nemělo.

Po několika výpravách a několika metrácích měsíčních kamenů dopravených zpátky na Zemi si i Američané museli přiznat, že tenhle prestižní projekt je moc drahý. Od té doby už se nad našimi hlavami objevilo přes šest set úplňků, které opět pozorujeme jen zdálky.

Tyranie raketové rovnice

Hlavním důvodem, proč je cesta na Měsíc tak drahá, je síla zemské gravitace. Z obrovského stometrového Apolla se zpátky domů vracela jen titěrná velitelská kapsle. Veškerý zbytek rakety a paliva „padl“ na cestu tam a zase zpět.

Chcete-li se dostat k Měsíci, musíte nejdřív dosáhnout oběžné dráhy kolem Země, pak zrychlit o několik km/s na únikovou rychlost, u Měsíce zase přibrzdit, vstoupit na oběžnou dráhu kolem něj, ještě jednou přibrzdit k sestupu na povrch a pak udělat to samé v opačném pořadí, abyste se vrátili na Zemi. Všechny tyto změny rychlosti kromě té úplně poslední (návrat na Zemi bržděním o atmosféru) spotřebovávají palivo. Jenže nesete-li si s sebou zásobu paliva na budoucí manévry, je vaše loď o to palivo těžší a potřebuje tedy víc paliva k samotnému startu. Tomuto začarovanému kruhu, kdy doprava paliva do vesmíru vyžaduje další palivo, se říká tyranie raketové rovnice. A tato tyranie vysvětluje, proč rakety pro dopravu lidí na Měsíc musejí být tak obrovské a proč se Apollo po celé desítky let nikdo nesnažil napodobit, aspoň ne s lidmi na palubě. Roboti tak nároční nejsou, nepotřebují si s sebou vézt kyslík, vodu, jídlo, skafandry a další vybavení k ochraně před nemilosrdnými podmínkami vesmírného vakua. Tím pádem vychází raketová rovnice v jejich případě o dost lépe.

Ale patrně nadešel čas návratu.

Nový americký lunární program Artemis si klade za cíl vrátit člověka na Měsíc právě v době, kdy poslední veteráni projektu Apollo umírají stářím. Tentokrát by mělo jít o podstatně víc lidí a smyslem projektu by neměla být jenom pouhá návštěva. Američané by se rádi usadili na Měsíci trvale. - Foto: Profimedia.cz

Bělostná Artemis

Nový americký lunární program Artemis si klade za cíl vrátit člověka na Měsíc právě v době, kdy poslední veteráni projektu Apollo umírají stářím. Tentokrát by mělo jít o podstatně víc lidí a smyslem projektu by neměla být jenom pouhá návštěva. Američané by se rádi usadili na Měsíci trvale.

Myšlenka Artemis vznikla v Trumpově administrativě, a to s poměrně smělými časovými představami: astronauti by měli přistát na Měsíci nejpozději roku 2024. To by se krylo s koncem druhého Trumpova prezidentského období a událost by tvořila jakousi sladkou tečku za ním… kdyby ovšem volby roku 2020 nedopadly zcela jinak. Ale to nemohli v Bílém domě roku 2017 ještě vědět.

Rozjetý program Artemis zdědil po Trumpovi nový prezident Biden, a i když se v jeho straně ozvaly hlasy, že potřebné peníze by se lépe utratily na Zemi, nová administrativa v něm pokračuje. Jde jak o pracovní místa, tak o mezinárodní prestiž. Pro progresivní křídlo Demokratické strany může být určitou útěchou, že astronauti dobývající Měsíc podruhé budou podstatně etnicky rozmanitější a budou mezi nimi i ženy. (Toto rozhodnutí o diverzifikaci posádek už ale padlo za Trumpa.)

Jeden z důvodů, proč už teď Spojené státy nemohou ze svých plánů couvnout, je konkurence. Čína a Rusko ohlásily svůj záměr postavit na Měsíci společnou základnu. Zatím není úplně jasné, kde by měla stát. Měsíc je veliký, na plochu skoro dvakrát větší než bývalý Sovětský svaz, ale některá místa jsou zajímavější než jiná. Zejména ta, kde se nacházejí zdroje vody, jež je na Měsíci vzácná a pro živé bytosti přitom nepostradatelná. Jedno z takových míst je lunární jižní pól, kolem kterého by v případě mezinárodního závodu o dobývání Měsíce mohlo začít být brzy „těsno“.

Čína je už deset let vyloučena z přístupu k Mezinárodní kosmické stanici a její kosmický program je založen na myšlence maximální samostatnosti. Zatím není Američanům rovnocenným konkurentem, ale nedávné úspěchy čínské kosmonautiky naznačují, že mezera mezi oběma závodníky se zužuje. Hlavní výhodou autoritářského státu je, že rozhodne-li se pro nějaký program, zajistí mu státní podporu a peníze nadlouho dopředu; žádné volby a opozice to nemohou ohrozit. Hlavní nevýhodou je, že zatím nemá žádnou firmu srovnatelnou s americkými inovátory SpaceX.

Právě SpaceX a jejich nová loď Starship má být jedním z trumfů Američanů v novém závodě o Měsíc. Starship je teprve ve fázi vývoje, kdy několik prototypů už vzlétlo k pokusným skokům do stratosféry a při návratu na zem vesměs explodovaly. SpaceX má ale dobrou technickou historii se spolehlivými a levnými raketami Falcon, takže v NASA věří, že budou schopni vývoj nové kosmické lodi dotáhnout do úspěšného konce. V programu Artemis je lodi Starship svěřena důležitá role, má sloužit jako jakýsi lunární výtah, dopravující astronauty mezi oběžnou dráhou kolem Měsíce a samotným povrchem. Samotnou „přeplavbu“ mezi Zemí a Měsícem mají ale lidé absolvovat v jiném prostředku, lodi Orion. Ta byla vyvinuta ještě za prezidentů Bushe a Obamy, v časech, kdy soukromé firmy hrály v americkém vesmírném programu podstatně menší roli než dnes. Od té doby víceméně čeká na praktické nasazení, kterého se má dočkat právě v rámci programu Artemis.

Jestli má ale Orion nějakou budoucnost mimo Artemidu, to není jisté. Starship je koncipována jako podstatně levnější a výkonnější stroj, jehož „ostrý provoz“ má být podstatně méně náročný jak na peníze, tak na práci kvalifikovaných techniků. To je smělý záměr, ale pokud se podaří, nejspíš bude Orion ze své role rychlíku pendlujícího mezi Zemí a Měsícem časem vytlačen. Patrně přímo do muzea.

Život v umělé jeskyni

První lidé, kteří budou žít a pracovat na Měsíci, se musejí připravit na nehostinné prostředí. Není tu žádná atmosféra, vakuum sahá až k povrchu. V šestinové gravitaci hrozí člověku ochabnutí svalů, to tedy znamená nutnost pravidelně a často cvičit. Paprsky kosmického záření dopadají na povrch a neodstiňuje je, na rozdíl od Země, žádná magnetosféra. Rozdíly mezi dnem a nocí jsou tu velké, protože naše družice rotuje jen pomalu a za dlouhého, pomalého měsíčního dne se povrch regolitu stihne rozpálit na víc než sto stupňů Celsia, kdežto v noci promrzne na méně než minus sto. A problémem může být i měsíční prach. Neobrousila jej voda a vítr, takže jeho jehličky jsou ostré a mohou se zabodávat do plicní tkáně podobně, jako to dělá azbest. Nikdo si není jist tím, jaké budou dlouhodobé následky při kontaktu s ním.

To všechno dohromady znamená, že nejlepším prostředím pro přežití budou umělé jeskyně, pokryté dostatečnou vrstvou měsíční půdy. Ta by měla odfiltrovat ty nejhorší problémy, hlavně záření a prudké kolísání teplot. A také to nejspíš znamená, že „pracovní cesta“ na Měsíc bude zpočátku krátká a astronauti se budou vracet po několika týdnech či měsících zpátky domů na Zemi.

Přesto se dá čekat, že o dobrovolníky nebude nouze. Jen si to představte v pracovním životopise: listopad 2026 – únor 2027: Měsíc, základna Tycho. Než nám takové řádky v kariéře zevšední, bude to trvat ještě velmi, velmi dlouho.

 

2. června 2021