Kampaň MeToo a související debata pomohly vytvořit nový společenský rituál – obřadnou omluvu. Je požadována v situacích, kdy je nějaký člověk, většinu muž, obviněný z nepěkného chování, většinou vůči ženě nebo více ženám, nemusí být nutně prokázané, ani nemusí být nezákonné nebo křiklavým způsobem nemorální, často stačí, že bylo tou obviňující stranou vnímáno úkorně – lhostejno, zda právem, či neprávem. Tahle ritualizovaná omluva často funguje jako součást strategie zmenšování škod – preventivně a okázale si posypat hlavu popelem v naději, že se pak aféra rychleji přežene. Samozřejmě bude přísně posuzována, měla by obsahovat všechny požadované elementy, měla by být dostatečně pokorná a také upřímná – lidé, kteří vystupují jako předsedové „lidových soudů veřejného mínění“ v médiích a sociálních sítích, si totiž přisuzují schopnost vidět do hlubin lidské duše a oddělovat tam zrno od plev.

Rozumí se ale samo sebou, že v případě vlastních selhání se strážci morálky k omluvě „nesnižují“. Ukazuje se to třeba v případě známého amerického herce Johnnyho Deppa. Před dvěma roky ho bývalá manželka Amber Heardová obvinila z domácího násilí, část veřejnosti, která sympatizuje s kampaní MeToo, pravdivost těch obvinění brala jako hotovou věc. Herec se dočkal mnoha a mnoha moralizujících odsudků. Spisovatelka J. K. Rowlingová byla vyzývána, aby zrušila obsazení Johnnyho Deppa do jedné z hlavních rolí adaptace jejích Fantastických zvířat, a z řad radikálnějších feministek se dočkala ostré kritiky, když to neudělala. Depp byl ocejchován jako toxický chlapík, násilník. Amber Heardová se stala jednou z tváří boje proti domácímu násilí, angažovala se i v dalších humanitárních kauzách. Loni pro deník Washington Post napsala článek, v němž o sobě mluví jako o oběti násilnického manžela, Depp ji kvůli tomu textu zažaloval, sympatie médií ale opět byly spíš na její straně.

Minulý týden ale britský Daily Mail zveřejnil audiozáznam z jakéhosi terapeutického sezení, jehož se Depp a Heardová účastnili, a rozdělení rolí násilníka a oběti v té dvojici vůbec nepůsobí jednoznačně. Heardová tam mluví o tom, jak Deppa udeřila, měla po něm taky házet nádobí a bít ho pánví, když Depp mluví o tom, že jednoho večera odešel z jejich příbytku, aby ukončil fyzickou konfrontaci, Heardová se mu vysmívá, že je „f*cking baby“. Jistě, možná to násilí bylo oboustranné, možná si Depp s Heardovou dělali navzájem ze života peklo různými způsoby. V každém případě ale padá přehledná verze o nevinné oběti a hnusném násilníkovi. Docela by mě zajímalo, jestli někteří z těch, kdo dříve psali plamenné odsudky slavného herce a dožadovali se konce jeho kariéry, prokážou schopnost reflexe. Nečekal bych od nich nějakou tu ritualizovanou omluvu, jakou sami tak často žádají od jiných, stačilo by úplně normální lidské chování. Třeba někam napsat: To jsem tenkrát hodně přehnal (přehnala), neměl (neměla) jsem to dělat, je mi to líto. Moc ale nevěřím, že se takových reakcí dočkám. K pozici moralizujícího sudiče druhých patří i neochvějná jistota o čistotě vlastních motivů, o tom, že všechno dělají ve prospěch dobré věci, a proto na ně nemohou být uplatňována stejná měřítka jako na běžné smrtelníky, ve svatém boji chybovat nelze. Johnny Depp ostatně není sám, existuje víc dokumentovaných případů, kdy kampaň dost tvrdě postihla lidi, kteří se ničeho zlého nedopustili, anebo to kvůli nedostatku důkazů nejde rozhodnout. Lidi, kteří se v těch kauzách angažovali na straně „obžaloby“, přisadili si k nějakému tomu lynči, žádnou velkou sebereflexi neprojevili. Mohou si dál v klidu leštit svoji svatozář.

Nakonec se tolik nestalo, Johnny Depp hraje dál (a navíc už ne tak dobře a v tak dobrých filmech jako dřív), tak co si stěžuje... Jenomže právě tohle je na v debatě kolem MeToo zkreslující. Nejvíc se píše o kauzách, které se týkají velice známých mužů, u nichž také existuje největší pravděpodobnost, že aféru jakžtakž ustojí. Lidé, kteří nemají takové postavení, by vyprávěli o dost smutnější příběhy.