komentář Jiřího Peňáse

Je tu jedna naděje: že to každého už s…

komentář Jiřího Peňáse
Je tu jedna naděje: že to každého už s…

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Na konto bídného stavu, do nějž se tenhle stát dostal, toho bylo už dost napsáno, a ještě napsáno bude. Ono se vůbec o úpadku píše dobře. Sžíravá kritika je hrdinský žánr, hlavně když se smí. Objevila se už srovnání s Bílou horou a oběma okupacemi a v souvislosti s výročím také s únorem ’48. Jeden známý sudič napsal, že jsme na tom hůř než tehdy, když se k moci dostali Gottwaldovi komunisté. Tatáž letargie, bezradnost a zoufalství. A obětí je už víc než justičních zločinů komunismu. Chtělo by to tribunál.

Jenže kde je tady fronta vítězů a poražených? Kdo tady v posledních měsících našeho covidového debaklu vyhrává? Jistě, pár lidí si možná namastí kapsu na zflikovaných zakázkách a spekulacích s dezinfekcí etc., ale to je také součást té prohry. Že by tady nějaká významná síla vyhrávala? Že by tohle někomu vyhovovalo? Babišovi? Zemanovi? Okamurovi? Nevěřme tomu. Tohle s..e všechny. Ani Piráti, jimž jdou logicky čísla nahoru, za to jistě nejsou vděční.

Ale právě v té obecnosti toho nasr…, pardon, té prohry, je možná naděje. Aspoň já ji tam vidím. Nikomu, kromě šílenců a podivínů, se to nemůže líbit! Každý toho už má po krk. Rouškaři i nerouškaři. Disciplinovaní občané (pořád jich je dost) i ti, kteří přece nějaké pitomé rozkazy dodržovat nebudou (je jich také dost). Otázka je samozřejmě, co z toho kdo vyvodí. Ano, nejlepší by byla nějaká jednotná aliance rozumu. Toho se sice každý dovolává, ale je to asi ten nejvzácnější element v celé věci. Problém rozumu je, že si každý myslí, že ho má, jen ho každý cítí trochu jinak.

V poslední době člověk více než jindy přemýšlí, co jsme vlastně zač. Tedy ti lidé, kteří obývají ten kout, kterému ještě někdo říká vlast. I když jsou nyní různé společenské teorie, že nic jako národ není potřeba anebo že by se to mělo konečně překonat, přece jenom tu nějaká „entita“ existuje – a ta na něco navazuje. Z delšího pohledu je naše ne zrovna imponující společenské bytí pokračováním úsilí, jemuž se věnovalo dost úctyhodných mužů a žen – a taky žen a mužů. To, i když se tomu mnoho lidí teď diví nebo to nechápou, těm lidem stálo za to, třeba i něco obětovat, ba někdy i nasazovat životy. Je nutné říci, že i dnes někdo nasazuje životy: zajisté zdravotníci, lékaři a sestry. Jim všechna čest, bez nich si to těžko představit.

Naprostá většina z nás však k ničemu takovému nucena není – a je to dobře. Jediné, co by se po nich, tedy po nás, mohlo chtít, je trocha zdrženlivosti a přiměřeného chování, třeba jen s podmínkou nějaké smlouvy: I když, pravda, s kým? Od těch, kteří jsou k tomu disponováni, třeba vzděláním, pak trocha výkonu, který se ovšem nerealizuje datovým teoretizováním z orientálních destinací. Všechny těžší chvíle v dějinách předpokládaly, že je v národě připravená elita, která je schopna a odhodlána nasadit do věci to nejlepší, co v ní je. Mnozí to jistě i teď dělají, ale jako by mnoho té energie odcházelo někam naprázdno. Jako by nám permanentně padal řetěz nebo se šlapalo na volnoběh. Jako by nám došlo nějaké palivo inteligence a schopností, o nichž jsme si mysleli, že je máme. Nebyli kdysi tihle Češi docela schopný a šikovný národ, který sice měl své mouchy a politicky vsadil na špatnou stranu, ale některé věci docela uměl? Třeba zorganizovat očkování? To přece kdysi Češi zvládali příkladně. Dokonce to vyváželi do světa. Oni uměli dokonce i vyrobit vlastní vakcíny! Nevyráběl se v tuzemsku třeba penicilin dřív než ve většině Evropy? A tak dále. A teď nezvládneme beze zmatků naočkovat ani naše stacionární dědečky? A chceme po nich, aby odchytávali z povětří PIN kódy. To těm našim elitám tak spadlo IQ? Kam jsme to, sakra, upadli? Budeme chodit příští roky po Evropě kanály? Pokud nás tedy někam pustí…

Ale já doufám, že vše dobře dopadne. Češi (a Moravané a Slezané) jsou nezmaři, a jak říkal kancléř Helmut Kohl, Češi si vždycky nějak poradí. Volný čas, který většině obyvatelstva teď spadne do klína, by mohli věnovat jarním úpravám svého zaneřáděného okolí, sbírání odpadků, zamalovávání permanentně počmáraných zdí a nároží, sázení květin, kterých je ve srovnání s našimi sousedy nepochopitelně málo. Co třeba za každý týden lockdownu vysadit za rodinu jednu květinu? To jsou jednoduché činnosti, které by nepochybně přispěly k vylepšení ne třeba covidového účtu, ale mentálního stavu určitě. Ten je totiž porušen nejsilněji. S tím bude nejvíc práce. Na poli národního zdraví.

28. února 2021