Co stojí za nynějšími americkými a evropskými protesty

„Nástupnická ideologie“ se dere k moci

Co stojí za nynějšími americkými a evropskými protesty
„Nástupnická ideologie“ se dere k moci

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Když dav v britském Bristolu pokácel sochu obchodníka s otroky a místního mecenáše Edwarda Colstona, bylo jasné, že protestní hnutí, které zachvátilo celý Západ a v menší míře dorazilo i do Česka, vstoupilo do nové fáze. Prvotní protesty v USA, které reagovaly na smrt černocha George Floyda pod kolenem bílého policisty Dereka Chauvina, byly pochopitelné. Můžeme se donekonečna dohadovat, nakolik je americká policie prolezlá rasismem, nakolik je to způsobeno spíš postojem „Nejdřív střílej a až potom se ptej“, nakolik je americká společnost prostě násilnější. Jisté je, že udušení Floyda byl zločin a způsob udržování pořádku v USA je zralý na hlubokou reformu. To je něco, na čem se shodnou politici zprava doleva. Podobně rabování, které tyto oprávněné protesty doprovázelo, se dalo pochopit spíš jako oportunistické využití situace než projev politického názoru. Ve chvíli, kdy Colston letěl k zemi, bylo jasné, že nejde o hnutí s omezenými požadavky na reformu policie, ale o něco mnohem většího. Možná až revolučnějšího.

Hnutí nemá úplně jasnou identitu. Může se mu říkat bojovníci za sociální spravedlnost, Black Lives Matter, politická korektnost, dokonce i MeToo. Podle kulturního kritika Wesleyho Yanga žádný z těchto názvů ho plně nevystihuje. Říká mu proto „nástupnická ideologie“. Ta má ambici, podobně jako marxismus, nahradit vládnoucí liberalismus něčím novým.

Právě ničení soch dobře ukazuje revolučnost aktivistů. Dívají se na historii optikou twitterového davu. Virtuální lynčování na internetu často probíhá na základě té nejhorší interpretace dávných výroků. Dav nezajímá kontext či fakt, že člověk mohl od té doby změnit názor. Oběť musí být „zrušena“. To bohužel často znamená, že nestačí přestát pár dnů kybernetického šikanování, ale ztrátu zaměstnání. Podobně u soch historických osobností aktivisty zajímají pouze ty nejhorší stránky, bez ohledu na jejich ostatní činy. Tak se v hledáčku aktivistů může ocitnout i Gándí, který vedl nejspíš nejúspěšnější osvobozenecké hnutí v historii, kdy se mu podařilo bez násilí dosáhnout nezávislosti Indie. Jenže během svého pobytu v Jižní Africe se vyjadřoval ne zrovna lichotivě na účet černochů a občas se choval tak, že by se dnes jistě ocitl na seznamu hnutí MeToo, takže si zaslouží konec připomínání. Historickou negramotnost protestujících ukazuje třeba i poničení památníku 54. pluku. Ten bojoval v občanské válce na straně Severu a skládal se z černochů.

Aktivisté také ignorují historický kontext pro umísťování soch. Například některé sochy představitelů Konfederace si jistě zaslouží odstranění, hodně jich pochází ze začátku dvacátého století, kdy jimi bílí jižané dávali najevo, že o svou politickou nadvládu nepřišli, i když prohráli občanskou válku. Jiné, třeba ty umístěné v americkém Kapitolu, jsou ale symbolem smíření, byly tam umístěny jako uznání toho, že historie Jihu je součástí historie USA. Podobně sochy Kolumba a připomínání jeho dne byly symbolickým zařazením italských imigrantů do americké společnosti. Londýnská socha Olivera Cromwella, který se nepochybně na Irech dopustil genocidy, je zas upomínkou síly a nezávislosti britského parlamentu. Dav tyto nuance nezajímají, chtějí je zničit všechny, vytvořit jakýsi historický rok nula, kdy vše, co se stalo v minulosti, bude chápáno jako problematické a skrz to pohlíženo na dnešek, kdy společnost bude rozdělena na ty, kteří dodnes těží ze svých historických privilegií, a na ty, kteří byli dějinami utlačováni. Proto je pro tyto aktivisty začátkem amerických dějin ne rok 1776, kdy kolonie vyhlásily nezávislost, ale rok 1619, kdy na území dnešních USA přistáli první otroci. Rok 1776 je příslibem rovných příležitostí pro všechny. Tento slib byl často pokrytecký, nicméně generace hnutí za rovnoprávnost se na něj odvolávala, a to včetně Martina Luthera Kinga. Naopak výklad historie začínající rokem 1619 vytyčuje rasismus jako nenapravitelnou součást amerických dějin. Jeho odkaz ovlivňuje americkou společnost dodnes. Tento pohled se nedívá na lidi jako na individuality s vlastními úspěchy, selháními a problémy, ale jako na součást skupiny, která je buď utlačovaná, nebo privilegovaná. Momentálně je nejvíc vypichován problém rasy, ale stejně se dá pohlížet na muže a ženy, homosexuály a heterosexuály a další kategorie.

Také busta belgického krále Baudouina I. se stala terčem vandalů. Nespletli se? Za jeho vlády (v roce 1960) dostalo Kongo nezávislost. Brusel 12. června 2020. - Foto: Reuters

Najednou tedy spousta událostí z minulých týdnů začne dávat smysl. Vše problematické musí být zakázáno, aby se odčinily historické hříchy. Podle této teorie je policie autoritářskou součástí státu, proto musí být rozpuštěna. Když se starosta Minneapolisu Jacob Frey snažil vysvětlit aktivistům, že to není zrovna moudré, i když s nimi jinak sympatizuje, byl vypískán, bylo na něj voláno „Hanba, hanba“ ve scéně jako ze středověkého pokání. Na jiných místech zase běloši klečeli před černochy a prosili je o odpuštění. Ve městě Cary v Severní Karolíně dokonce policisté biblickým gestem myli nohy místním černošským lídrům.

Asi není náhoda, že to připomíná náboženské rituály. Aktivisté v podstatě věří, že člověk je výsledkem tlaků okolí, stačí vytvořit dokonalou společnost a tyto problémy zmizí. Chtějí vytvořit ráj na zemi. Vlastně připomínají komunisty s tím rozdílem, že komunisté viděli hlavní problém ve třídní společnosti. Jejich novodobí následovníci ho vidí v rase.

Staří liberálové a levičáci mají často s tímto pojetím problém. Uvědomují si, že jde o utopistické a nereálné myšlenky. Hnutí se proto snaží usměrňovat. Například když se heslem protestů stala fráze „Defund the police“ (kostrbatě česky „Zbavme policii finančních prostředků“), nespočet článků začal vysvětlovat, že prý to neznamená to, co si všichni myslí, nýbrž jde jen o přesunutí části peněz z rozpočtu policie na sociální služby, různá krizová centra, psychology a podobně. Policii to vlastně pomůže, protože nebude muset řešit problémy, které jí v podstatě nepřísluší, a bude se moci soustředit na řešení zločinů a kriminality. Pak ale v New York Times vyšel komentář od „organizátorky proti kriminalizaci“ s názvem Ano, rozpuštění policie myslíme doslovně. Staří liberálové to evidentně nepochopili.

Lid před radnicí ve Filadelfii 14. června 2020. - Foto: Profimedia.cz

Americké redakce nyní vůbec zažívají těžké chvíle. V NYT proběhla občanská válka kvůli publikování článku republikánského senátora Toma Cottona vyzývajícího k nasazení armády proti násilným rabujícím. Část newsroomu se proti tomu vzbouřila a šéf komentátorské rubriky James Bennet byl odejit. Editor deníku Philadelphia Inquirer Stan Wischnowski byl donucen k rezignaci, neboť pustil článek s titulkem Na budovách také záleží; šlo o aluzi na hnutí Na černých životech záleží. Šéfredaktoři lifestylových webů Bon Apetit a Refinery29 rezignovali kvůli „vytváření toxické kultury na pracovišti“.

Pak je tu případ reportéra webu The Intercept Leea Fanga. Ten na svůj Twitter umístil video, kde si mu afroamerický obyvatel Minneapolisu Max stěžuje na protesty: „Vždy se ptám, proč na černém životě záleží, jenom když ho vezme bílý muž? Kdyby bílý muž dnes vzal můj život, bylo by to v celonárodních zprávách, ale když můj život vezme černý muž, nikdo o tom nebude mluvit.“ Fang byl odsouzen svými kolegy za „prezentování narativu černé kriminality“. Fang přitom dělal jen svou práci, reportoval, co mu řekl obyvatel v centru amerických protestů. Nebyl vyhozen jen proto, že se omluvil.

V amerických médiích zuří boj mezi starými liberály, kteří věří v nezávislé zpravodajství a poskytování prostoru protistraně, a nositeli „nástupnické ideologie“, pro které jsou noviny jen součástí kulturního boje.

Můžeme se ptát, nakolik je pro širší společnost důležité, co si myslí pár šílených levičáků a o čem se hádají v amerických redakcích. Nakolik to odráží nálady většinové společnosti? Američané vycházejí z různých průzkumů rozumně. Podle Pew Research Center jich 67 % podporuje hnutí Black Lives Matter, podle YouGov jen 16 % chce sebrat policii peníze. Podle Morning Consult 58 % souhlasí s nasazením armády proti rabujícím. Z toho se dá usuzovat, že radikální myšlenky „nástupnické ideologie“ nejsou v USA široce rozšířené, i když Američané podporují dílčí reformy.

Jenže když bolševici ovládli Rusko, také šlo o malou skupinu. Progresivisté již nyní ovládají univerzity, Hollywood, dominují v médiích a velké korporace se jich bojí. Nejvlivnější části společnosti již mají pod kontrolou.

Britští vládní politici bezmocně tweetovali o hanbě a ponížení, když se sochy Churchilla a Gándího schovávaly do beden, aby nebyly poškozeny při protestech. Působili jako opozice ve vlastní zemi, a ne vláda Jejího veličenstva. Podobně se chovají politici ve Spojených státech. Starostka Seattlu dovolila ve městě zřízení „autonomní zóny“, ze které se stáhla policie. Výsledkem je podivná hipísácká komuna s atmosférou karnevalu. Zároveň se však v oblasti ztrojnásobil počet tísňových volání, loupeží a znásilnění. Policie nemá jak zasáhnout. Starostové Los Angeles a New Yorku již oznámili zkrouhnutí rozpočtu policie. V Minneapolisu městská rada plánuje rozpuštění policejního sboru a jeho nahrazení „transformativním modelem veřejné bezpečnosti“. Politika je spíš ve vleku těchto událostí, než aby ho řídila.

Přestože nynější protesty byly rozpoutány kvůli rasismu, je to bílá vyšší střední třída, kdo je táhne. U typického progresivistického aktivisty je dvakrát pravděpodobnější, že bude vydělávat 100 tisíc dolarů ročně než u průměrného Američana, třikrát pravděpodobnější, že bude míst postgraduální titul, a jen čtvrtinová šance, že bude černý. Mladá střední třída na Západě má často dluhy ze školného, nemá na vlastní bydlení, je radikalizovaná z univerzity a odkládá děti. Výsledkem je velká nespokojená vrstva.

Historicky byla střední třída nejrevolučnější. Buržoazie svrhla ve Francii krále, Marx se dělníkům raději vyhýbal, a když už nějaké potkal, býval zklamán jejich konzervatismem. V Leninově partě opravdového proletáře těžko pohledat.

Nyní je založeno na další revoluci. Nemusí být násilná, spíš může dojít ke změně myšlení, podobně jako v šedesátých letech. Současné šílenství ale jen tak neskončí a nejspíš bude hůř.

 

18. června 2020