KOMENTÁŘ Martina Weisse

Bidenův program pro třicet procent

KOMENTÁŘ Martina Weisse
Bidenův program pro třicet procent

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Joe Biden a jeho tým si zakládali na tom, že při své kampani příliš nehleděli na to, co se děje na Twitteru. Twitterem mínili hlavně metaforu celého způsobu uvažování a zájmů, který na této platformě disproporčně udává tón, ale neodpovídá tomu, jak uvažuje většina populace – včetně většiny voličů v demokratických primárkách. A tak zatímco se někteří jiní kandidáti navzájem kontrolovali, zda používají termín „Latinx“ pro Hispánce a uvádějí v životopise svá preferovaná osobní zájmena, Biden sbíral hlasy.

Jenže progresivistický aktivistický kádr se nedá úplně ignorovat. Přiměl už Bidena zahrnout do svého programu některé položky, jež jsou o dost radikálnější, než jak by image starého dobrého strýčka napovídala. Teď bude zajímavé sledovat, nakolik jim bude Biden vycházet vstříc – v personálních rozhodnutích i v konkrétní politice. Jinými slovy – nakolik bude uskutečňovat jiný program, než jaký mu vyhrál volby.

Nyní progresivisté s velkým nadšením zaznamenali, že Biden prý chystá odpuštění části studentských půjček. Vedle zdravotnictví jen málo témat tolik vzrušuje aktivistickou levici jako toto. Dlouhodobě, vlastně už od stávek Occupy v roce 2011, je pro ně právě břemeno studentských půjček nejnázornějším příkladem toho, že systém nefunguje, že je nespravedlivý. Spojuje v sobě bezprostřední osobní materiální zájem s ideologickým symbolem – splácení studentské půjčky je ztělesněním toho, že člověk je nucen pracovat jako otrok pro kapitalisty.

Když je posloucháte, nikdy by vás nenapadlo, že tento problém číslo jedna se ve skutečnosti týká jen třiceti procent populace. Ale je to tak, typický Američan dluží za studium nula dolarů.

A ti, co dluží, většinou nepocházejí z nejchudších rodin – protože tak to prostě je, že studovat chodí spíš ti, jejichž rodiče studovali. Anebo lidé, kteří mohou očekávat, že jejich pozdější vyšší příjmy je zařadí mezi zámožnější občany. Jinými slovy odpuštění studentských dluhů je regresivní politika, je to přerozdělování od chudších k bohatším.

To je samozřejmě jen malá část problému. A protože je politicky nečekaně důležitý, podívejme se na něj blíže.

V USA se, jak známo, za studium platí – astronomické pálky na elitních univerzitách, řádově méně na provinciálních státních univerzitách, ale platí. Což neznamená, že by stát zaujímal postoj, že vyšší vzdělání je jen soukromá věc. Podporoval je už od 19. století zřizováním tzv. land-grant univerzit, po druhé světové válce pomohl generaci vojáků ke vzdělání tzv. zákon G.I. Bill, existují dávky jménem Pell grants atd. Taky studentské půjčky. Ty mají odložené splácení a úročení po dobu studia, splácejí se až po dosažení určité úrovně příjmů. Neručíte za ně majetkem, ale zas tak snadno se z nich nevyvléknete – když nesplácíte, tak vás třeba nepustí k advokátské zkoušce. Hodnota studentských půjček, které tak či onak drží federální vláda, dnes přesahuje bilion dolarů.

Jenže jak už to bývá všude tam, kde se na trhu setkává stát se soukromým sektorem, vznikly zde problémy. Nejenže jsou ve zpětném pohledu zcela předvídatelné, ony už jsou dávno známé. V roce 1987 tehdejší Reaganův ministr školství William Bennett zveřejnil v New York Times tezi: o co víc vláda dotuje studium, o to víc univerzity zvyšují školné. Pochopitelně to vzbudilo kontroverzi – zvlášť když Bennett dal svému článku citlivý titulek „Naše hamižné univerzity“. Ale různé studie od té doby dospívají k tomu, že Bennettova teze v té či oné míře platí.

V každém případě roste školné, jak potvrzuje množství zdrojů. Mám před sebou například graf, podle kterého od roku 1978 do roku 2015 vzrostl celkový index spotřebitelských cen 3,6krát, ale cena vzdělání na veřejných univerzitách 12,5krát. Jiný graf ukazuje, že od roku 1998 do roku 2018 činila celková inflace 56 procent, platy vzrostly o 80 procent, ale školné asi o 190 procent.

Opravdu to není žádná záhada. Jestliže stát půjčí vašim zákazníkům na celkovou cenu studia, jak ji stanovíte, no tak ji stanovujete výš a výš.

Proč to studenti podstupují? Protože se jim ze všech stran vtlouká do hlavy, že vzdělání je jediná cesta, jak v budoucnu uspět, a že se vám náklady na studium v podobě vyšších příjmů bohatě vrátí. Což je v zásadě pravda, ale detaily mohou být dost důležité. A nejde ani tak o ony příslovečné absolventy gender studies, interpretativního tance a podobných pseudooborů, kteří pak nemůžou najít místo. Ti jsou sice velice hluční, ale ve skutečnosti jich tak moc není. Mnohem víc je třeba absolventů business administration. Je jich příliš.

Je jich příliš prostě proto, že totéž volání uposlechlo příliš mnoho lidí najednou. A zjišťují, že počet kýžených dobře placených míst neroste ani zdaleka tolik jako počet absolventů, kteří si na ně brousí zuby. Anebo že zaměstnavatelé v reakci na vývoj zvedli nároky na kvalifikaci, ale za akademicky znějící pozicí se skrývá stále tatáž převážně rutinní práce, za niž se nedá očekávat statisícový plat.

Když do toho pak přijde něco jako finanční krize, pochopitelně učiní čáru přes rozpočet mnoha kariérním perspektivám. Důležitou roli hraje taky kulturní a třídní očekávání, jež rostoucí podíl vysokoškolsky vzdělaných vytváří. Navzdory celkovému úbytku míst pro nekvalifikované průmyslové dělníky existují manuální zaměstnání, kde se dá velmi slušně vydělávat – třeba instalatér si může přijít na víc než průměrný vysokoškolák, a bez dluhů. Ale většina chce mít práci pod střechou a s počítačem.

Tento vývoj je toxický nejen ekonomicky, ale i společensky a politicky. Již v roce 2013 přišel rusko-kanadský matematik Peter Turchin s pojmem nadprodukce elit. Poukázal na to, že Amerika produkuje v určitých prestižních oborech mnohem více absolventů, než kolik může zaměstnat. „Nadprodukce elit obecně vede k většímu soutěžení uvnitř elit, jež postupně narušuje ducha spolupráce. Následuje ideologická polarizace a fragmentace politické třídy. Protože čím víc je soutěžících, tím víc jich skončí na poli poražených. Velké skupině rádoby elit, často vysoce vzdělaných a schopných lidí, byl odepřen přístup k elitním pozicím,“ popisoval to. „Měli bychom očekávat mnoho let politického neklidu, jež vyvrcholí v druhé dekádě století,“ předpověděl Turchin již v roce 2013.

Lidé, kteří mají pocit, že vědí víc než ostatní, že si zaslouží víc, a mají pocit, že je někdo okradl – to je charakteristika, která na řadu mladých amerických socialistů sedne, když posloucháme jejich konverzaci. Kariéra hvězdy nové levice Alexandrie Ocasio Cortezové, která vystudovala solidní Boston University, aby šla dělat barmanku, je celkem typická.

Je zřejmé, že odpuštění dluhů za studentské půjčky není řešením, pokud se něco neudělá s dynamikou růstu školného – jinak je ten problém za deset let na stole v nezměněné podobě. Co vlastně univerzity s těmi penězi dělají? Bylo by hezké, kdyby úměrně tomu rostla kvalita vzdělání, ale není tomu tak. Většina těch peněz nejde na platy pedagogů. Těm se daří špatně, stále více pedagogické zátěže je přesouváno na bedra špatně placených a relativně bezprávných postgraduálních studentů bez šance na definitivu. Z většiny těch peněz skončí jednak v různých lákadlech pro studenty – náš zákazník, náš pán. A na účtech neustále bobtnajícího byrokratického aparátu univerzit, jenž roste mnohem víc než počty učitelů a vědců. Typicky jde o různé proděkany a experty na diverzitu, inkluzivitu, studentský blahobyt a podobně. Je snadné uhodnout, kterou politickou stranu volí. A proč nelze očekávat od Bidenovy administrativy kroky, jež by vedly k její redukci.

19. listopadu 2020