Kam povede Německo příští koalice

Svobodu pro obnovitelné zdroje

Kam povede Německo příští koalice
Svobodu pro obnovitelné zdroje

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Novou vládu bude mít i Spolková republika Minulou středu, pět týdnů od voleb, podepsaly tři strany tzv. semaforu rudá sociální demokracie, žlutí liberálové a zelení Zelení koaliční smlouvu. Jak se dalo čekat, smlouva se už názvem explicitně hlásí ke zmnožení pokroku. Starší lidé si pod slovem pokrok mohou představovat růst životní úrovně, růst svobod, technický pokrok, rozvoj infrastruktury. Tady je pokrokem míněna především transformace ekonomiky na uhlíkovou neutralitu nejpozději do roku 2045 (Německo chce být pionýrem, Evropská unie jako celek má, jak známo, k uhlíkově neutralitě dojít do roku 2050). Uhlíkově neutrální ekonomika, oznámila vůdčí politička Zelených a designovaná ministryně zahraničí Annalena Baerbocková, se stane společným jmenovatelem všeho vládního konání.

Její kolega ve vedení Zelených Robert Habeck patrně převezme nově pojmenované ministerstvo pro hospodářství a klimatickou změnu. Říká se mu superministerstvo, možná by se mohlo nazývat spolkovým ministerstvem pro kvadraturu kruhu. Tento druh pokroku není slučitelný ani s nárůstem životní úrovně, ani, a to hlavně, osobní svobody.

Dávku svobody, liberalizaci si Německo dopřeje jen v několika málo úzkoprofilových bodech. Po vzoru Nizozemska se legalizuje prodej marihuany. Zadruhé se snižuje volební právo z 18 na 16 let, nejdřív v evropských, posléze i v domácích volbách. Zatřetí mohou přistěhovalci rychleji, místo dosavadních osmi let už po pěti, a pokud by se hodně snažili, už po třech letech získat občanství. Ani jedna z těch tří změn není nic, co by se projevilo na celkovém rázu svobody, v níž reálně svobody pod sociálním tlakem ubývá. Podle zprávy Allensbašského institutu z letošního června necelá polovina Němců soudí, že v zemi panuje skutečná názorová svoboda, zdaleka nejméně od roku 1953, kdy tento průzkum probíhá.

Pokud jde o ekonomiku, na první pohled se důležitou zprávou zdá být to, že předseda liberálů Christian Lindner získává ministerstvo financí, což bylo dřív v německé politice ještě silnější ministerstvo než u nás. Lindnerův význam by se mohl projevit, až bude Berlín čelit nápadům Francie zavést společné finance pro eurozónu. Právě proto šéfredaktor švýcarského konzervativního týdeníku Weltwoche Roger Köppel nedávno Lindnera nazval posledním, koho máme. V textu Lindner sám sebe citát pochází z večírku, kde se s ním Köppel potkal, nevíme, nakolik byl myšlen sarkasticky označuje anglickým last man standing.

Kde se Lindner rozhodl nepřekážet, je další výstavba sociálního státu. Stárnoucí společnost má vládu, která slibuje nenechat spadnout penzi pod 48 procent průměrné mzdy a současně nezvyšovat sociální odvody. A poněvadž v koaliční smlouvě zůstala zachována dluhová brzda dnes je uzákoněna, ovšem aktuálně neplatí, protože přece zuří pandemie , vypadá to na vyšší daně.

Kromě spotřebitelů marihuany přibude svobody ještě lékařům nabízejícím potrat (dosud si nesměli zadávat inzerci) a stavbařům větrníků. Občanské iniciativy, které dosud na mnoha místech Německa bránily nějaký místní les, musejí teď počítat s tím, že výstavba obnovitelných zdrojů je z pohledu vlády semaforu naše společná mise, pro jejíž úspěch odstraníme z cesty všechny překážky. Větrníky by měly zabírat až dvě procenta plochy Spolkové republiky, což takto na papíře nevypadá dramaticky, než si ovšem čtenář vzpomene, že už dnes působí cesta Německem na mnoha úsecích jako jízda velkým větrným parkem, přičemž nyní větrníky zabírají 0,9 procenta. K zastavěné ploše by se správně mělo započítávat někde 500, v jiných spolkových zemích 1000 metrů, které podle předpisů musejí dělit větrníky od nejbližšího domu.

Smlouva zmiňuje podporu energie z vodíku (zatím je tato technologie o hodně dražší než drahé větrníky a soláry), už do roku 2030 mají 80 procent spotřeby elektřiny pokrývat obnovitelné zdroje. Uhlí se v Německu přestane těžit ideálně do roku 2030, přičemž před dvěma a půl lety byla považována za radikální průlom dohoda na roce 2038. Vzhledem k tomu, že atom končí v Německu s koncem příštího roku, že země plánuje 15 milionů elektroaut taktéž do roku 2030, musíme vycházet z toho, že elektřina bude na burze v Lipsku, kde musí přednostně prodávat i ČEZ, ještě o hodně dražší.

Politický vývoj v Německu má tedy naprosto bezprostřední a velmi dramatický dopad na peněženky Čechů, kteří by takovou politiku nevolili, samozřejmě kdyby se jich někdo ptal. Abychom si nemysleli, že na zdvořilé námitky chudších Východoevropanů bude Berlín brát nějaký zřetel, při prezentaci koaliční smlouvy jsme od zástupců všech zúčastněných stran slyšeli ujištění, že nebudou brát na lehkou váhu problémy s právním státem v jiných členských státech a že například u Polska bude výplata peněz z loni přijatého pandemického fondu EU vázána na jeho ochotu ustoupit Evropské komisi ve sporu o soudní reformu. Z okolnosti, že předsedou německého ústavního soudu je donedávna superloajální poslanec Angely Merkelové, můžeme usuzovat, že nejde ani tak o neustálé zvyšování kvality práva na kontinentu, ale o podrobení postkomunistických dráteníků s jejich nedostatkem genderové citlivosti a klimatického žalu. Jmenovat ministrem pro Evropu euroloajalistu Mikuláše Beka je od českého premiéra Petra Fialy v takové situaci dost nepochopitelný krok mimo.

Koaliční smlouva v Berlíně jen vyhrotila a potvrdila směr, jímž se naši sousedé pohybují už několik let. Toto dupnutí na plyn by mohlo být vykoupeno, kdyby mainstreamoví konzervativci, tedy CDU/CSU, odchod z vlády pojali jako opoziční kúru a návrat ke kořenům. Až na drobnou kritiku v přistěhovalecké oblasti se to neděje. Z našeho pohledu je vyloženě deprimující, že se mezi křesťanskými demokraty zatím nezrodil žádný významnější kritik klimatické transformace Německa.