Ve sněmovně začíná první kolo výběru šesti nových členů Rady České televize. Je to důležitá událost, společným úsilím veřejně angažovaných osobností z různých stran se z ní ale rychle stává fraška. Česká biskupská konference do rady navrhla devětadvacetiletou ekonomku Hanu Lipovskou, která jako analytička do loňského roku spolupracovala s Institutem Václava Klause a o ČT se před časem vyjádřila, že by měla být zrušena. Nominace vyvolala předvídatelné polemické reakce. Jako podpořená arcibiskupem Dukou se stala předmětem kritiky liberálnějších katolíků v čele s Tomášem Halíkem.

Proti nominaci Hany Lipovské se ohradilo i devatenáct členů Senátu včetně Marka Hilšera a Václava Lásky. I jejich postoje byly podrobeny kritice jako nepřípadné, netolerantní, potlačující odlišné názory a podobně. Byla a je to taková vzorová česká debata. A tuzemským veřejným osobnostem se nedá upřít jedno – mají tu svou spartakiádní skladbu secvičenou dobře. Někdo řekne: „Lipovská“ a všichni hned vědí, co mají dělat, a rychle se rozestaví na značky. Támhle Duka, támhle Halík, támhle komentátoři liberální, támhle komentátoři konzervativní. Pak začnou lítat předvídatelná stanoviska, opět předvídatelně sílí jejich expresivita, graduje i nevyhlášený závod o to, kdo si v danou chvíli může připadat jako největší mučedník, vše dále amplifikují a urputně opakují sociální sítě. Všichni se do věci náležitě položí, trumfují se v tom, kdo se cítí být větším mučedníkem. Jako kdyby právě taková byla esence současné české veřejné debaty – předvídatelnost a nuda, prefabrikované vzrušení i pobouření. Tenhle „diskurzivní“ mlýnek promění každou událost v hlučnou a otravnou nudu. Třeba tu volbu nových členů Rady České televize.

Může mít pro veřejnoprávní stanici dost podstatné následky. Na České televizi je jistě co kritizovat, představa, že by byly naplněny tužby jejích nejagilnějších kritiků, je ale dosti hrozivá. A její naplnění není nereálné. Nejpodstatnější otázkou v souvislosti s volbou není to, zda se Hana Lipovská stane členkou rady, nebo ne, ale jak ten sbor bude vpadat jako celek, jak moc bude ochotný vycházet vstříc nějakému zadání, kdo všechno přes něj bude moci vykonávat mocenský tlak a do jakých krajností bude odhodlaný jít. Pro zdejší politiky a část veřejnosti představuje Česká televize zvláštní fetiš, jemuž je přisuzována tajemná moc, schopnost „vymývat mozky“, jak někteří lidé rádi a s dramatickým akcentem říkají. Přitom váha té instituce je především symbolická, ale vývoj posledních let nejenom v Česku ukazuje, že symboly mají třeba ne praktickou, měřitelnou, ale velice reálnou váhu a význam. Lidem s takovou ambicí se může docela hodit, když se celý ten střet začne vnímat jako boj o Hanu Lipovskou, v němž je to nejpodstatnější ji někam prosadit, nebo naopak zabránit tomu, aby byla zvolena. Ale tak to tu už chodí, je třeba se zaujatě hádat o něco ne moc relevantního, zatímco to důležité může proběhnout v klidu.