Elzbieta Adamowiczová

Hospodářské ochlazení bude citelnější

Elzbieta Adamowiczová
Hospodářské ochlazení bude citelnější

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Nová čísla Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) ukazují, že v loňském roce Česká republika dosáhla dalšího psychologicky důležitého milníku. HDP na hlavu přepočtený na paritu kupní síly jsme loni s 39 741 dolary měli poprvé vyšší než Španělsko, byť jen zhruba o 30 dolarů. Za posledních šest let každopádně výkon české ekonomiky poskočil téměř o čtvrtinu.

Také zbytku Visegrádské skupiny, ačkoli výkonem ekonomiky pořád výrazně zaostává za Českou republikou (Slovensko nad 33 tisíc, Polsko a Maďarsko okolo 31 tisíc dolarů), se v posledních letech spíš dařilo dohánět když ne celou západní Evropu, tak rozhodně jižní křídlo eurozóny. Ale profesorka Elzbieta Adamowiczová z Vysoké školy ekonomické (SGH) ve Varšavě varuje, že dohánění je na nějakou dobu u konce. Hospodářské ochlazení čeká celou Evropu, ovšem Polsko i Česká republika zřejmě budou rychlost ztrácet ještě víc. Co se zanedbalo? A je posledních třicet let celkově vzato úspěch, nebo promarněná šance?

 

Polský premiér Mateusz Morawiecki nešetří optimismem. Ve srovnání s ním působíte skoro jako sýček. Co vás k tomu vede?

Před rokem jsme na Ekonomickém fóru v Krynici prognózovali zpomalení, to se skutečně začalo dít. Sledujeme číselné řady. Mám takovou prezentaci s dvěma důležitými grafy. Roky 2001 až 2019 pro ekonomický sentiment, což jsou takzvané barometry konjunktury a ukazatel ekonomické nálady. To vypovídá o našich pocitech ohledně vývoje hospodářství. Vy Češi máte ekonomické sentimenty velmi slabé. Tradičně dosahujete nízkých hodnot. Rozhodně nižších, než jaký je průměr Evropské unie. Jste pesimističtější než zbytek Visegrádské skupiny a středovýchodní Evropy obecně. Ale i než například Baltové.

V takovém ukazateli se kromě reálného hospodářského vývoje zřejmě odráží i jakási kolektivní mentalita, která je dlouhodobá. Co nám říkají aktuální ukazatele pro reálnou ekonomiku?

To je druhá množina mých grafů. S tím ekonomickým sentimentem do jisté míry souvisí. Když se podíváte na časovou řadu za poslední čtvrtstoletí, tedy od roku 2005 do letoška výše HDP, spotřeby, investic - ty méně zachmuřené postkomunistické národy, než jste vy, z toho vycházejí o něco líp. Pár čísel: v onom startovním roce 1995 byl český HDP na 66 procentech průměru Evropské unie, polský na 51 procentech. Ale náš růst akceleroval víc než váš. Pokud vezmeme rok 2010 jako výchozí bod, od té doby se polský HDP zvětšil skoro o třetinu, zatímco český zhruba o dvacet procent. Za posledních třicet let hospodářství rostlo ročně v průměru o 1,7 procenta v České republice a o 3,2 procenta v Polsku. V obou zemích je celkové tempo růstu rychlejší, než jaký je průměr původní patnáctky EU (tedy před rozšířením Unie na východ z roku 2004 – pozn. red.) Ale ne závratně, jejich průměrný růst byl 1,3 procenta. Prostě není to rychlost, s níž bychom v dohledné době mohli dohnat tu vyspělou část západní Evropy.

A ty další kategorie úroveň spotřeby a investic?

Spotřeba je u nás v posledních letech o něco vyšší, totéž investice. Je tu jedno ale. Nejvyšší byly investice v polovině roku 2018, od té doby zaznamenáváme i tady pozvolný pokles, v celém Visegrádu. A v porovnání se Slovenskem, Polskem, Maďarskem je pokles v investicích v České republice prudší.

Proč, jak to vysvětlit?

Nevím, proč v České republice, vím, proč investice padají v Polsku. Máme víc sociálních transferů, sociálních výdajů než investic. Peněz je ohraničené množství, spotřeba zcela evidentně vytlačuje investice. Je to jako s rodinným rozpočtem. Taky se asi s manželkou rozhodujete, jak velký podíl utratíte na dovolenou a kolik vám zbude na nákup důležitého zařízení nebo oprav bytu. Tuším, že v České republice to bude podobný příběh, data by napovídala, že státem sponzorovaná spotřeba u vás je ještě větší než u nás.

Ale ekonomické zpomalování má středovýchodní Evropa společné?

Nejenom, pozorujeme ho v celé Evropě. Ale zpomalování pro celou evropskou osmadvacítku je skutečně o něco menší než pro nás. Tady jde o to, že jsme rychleji rostli, takže to zpomalování bude jakoby prudší. V posledních letech typická země západní Evropy rostla o procento, maximálně o dvě procenta HDP ročně, zatímco v Polsku to bylo čtyři až pět procent ročně.

Polsko se proslavilo tím, že za finanční a hospodářské krize 2008, 2009 a 2010 jako jediná ekonomika Evropy ani trochu nepadalo, ale pořád nějak rostlo. Byl to zdravý růst?

První Kaczyńského vláda (v letech 2005 až 2007 – pozn. red.) ještě před vypuknutím krize stihla snížit daně. Ale hlavně v těch krizových letech zrovna v našem růstu HDP byl silný cyklický vliv. Měli jsme v tomto ohledu štěstí. Pochopitelně to, že jste na cyklickém vrcholu, v tu chvíli nikdy nevíte, ten moment je vidět až zpětně. Ale z vrcholu vždycky vede cesta jen dolů.

Takže vy myslíte, že dobré časy už pomalu máme za sebou?

Ano, na nějakou dobu. Jsme na konci několika velmi dobrých let a v tomto koutě Evropy budeme asi mít větší příležitost si to uvědomit, bohužel. Na druhou stranu rozhodně nepředpokládám, že by teď v Evropě hrozil stejný propad, jaký zažila v letech 20082009. Tehdy to byla kriz e vzniklá v eurozóně, i proto na nás nedopadla s takovou silou. Ta krize před deseti lety byla i v delším časovém horizontu, řekněme za posledních 150 let, velmi neobvyklá. Nemluvím tolik o ekonomické situaci jednotlivých lidí, že by se jich tolik propadlo do chudoby, ovšem prudkost výkyvu byla srovnatelná s velkou ekonomickou krizí začátku třicátých let. Ty křivky jsou si podobné. Takto velké krize se ovšem neobjevují příliš často. Takže co nás čeká teď? Co přesně se může stát, jestli konec hospodářského cyklu bude ještě posílen nějakým vnějším faktorem, to dnes, mám-li být poctivá, neví absolutně nikdo. Nevíme, jak se nakonec vyvrbí vztahy EU a Británie, jestli skutečně vypukne obchodní válka Ameriky s Čínou.

Elzbieta Adamowiczová - Foto: archiv

Jaký dopad na nás může mít recese v Německu, které Němci v tomto kvartále unikli, ale jenom o vlásek? Bohužel co není, může být, a když člověk sleduje, jak Němci podřezávají větev svému automobilovému průmyslu, dostane obavy.

Na země jako Polsko nebo Česká republika by recese v Německu měla samozřejmě velký dopad. Ovšem Německo zažívalo v posledních letech spíš slabý růst, když my jsme zaznamenávali čtyři, oni s hrdostí hlásili jedno, jedno a půl procenta. Znovu – rozkmit v hospodářském vývoji, ani když ohlásí technickou recesi, by u Němců neměl být tak prudký.

Je hospodářství Polska propojené s německým tak fatálně jako české? U nás se tu a tam žertuje, že jsme 17. spolková země.

Německý vliv na ekonomiku u nás je určitě menší než na tu českou a nepoměrně menší než před třiceti lety vliv sovětské ekonomiky. Například polské zemědělství bylo tehdy zcela orientováno na sovětský trh. Dnes se Polsko snaží hledat kromě Evropy i další odbytiště, hlavně v Asii. Úspěšní jsme v tom zatím jen částečně, ale snaha tu je.

Už jsem to nakousl: váš premiér Morawiecki se letos na podzim – bylo, pravda, před volbami – nechal slyšet, že Polsko je na cestě vzhůru a za osm deset let může hospodářsky dotáhnout nejen Španělsko, ale i Francii.

My v naší zprávě, respektive studii, kterou moji kolegové z Vysoké škole ekonomické letos zveřejnili a pro letošní Ekonomické fórum v Krynici z ní vypracovali takové resumé, dokonce píšeme, že je možné dotáhnout se na úroveň Německa, a to za 15, 16 roků. Za dvacet roků, pokud protáhneme aktuální čísla HDP. Pochopitelně je to podmíněno mnoha kdyby. Náš premiér se tváří, že udržet předpoklady pro trvale rychlý růst není problém, já bych v tom na něj tak úplně nespoléhala. V ekonomii nikdy není nic jisté.

Co jsou ta kdyby?

Neznám dobře politickou situaci u vás. Polská vláda, jak bylo před volbami, se dlouho snažila dostat co nejvíc peněz ke spotřebitelům. Sociální transfery jsou u nás v současnosti hodně vysoké. Měli bychom počítat s tím, že se vrátí rozpočtový deficit.

Ale vaše vláda, premiér Morawiecki, nedávno ohlásili, že Polsko dosáhlo vyrovnaného rozpočtu. Poprvé za třicet let svobody. To je vládní propaganda?

Přesně tak. Logicky když takhle brutálně šroubujete sociální výdaje, jak můžete mít vyrovnaný rozpočet? Dosáhli ho jen kreativním účetnictvím. Například se přesouvají výdaje z vládního rozpočtu do rozpočtu obcí a samospráv. Do roku 2015 vedla Evropské komise proti nám disciplinární řízení pro nepovolený deficit. Ze zakázaného deficitu nad 3 procenta jsme vyšli teprve před třemi lety.

A jaký je reálný deficit teď, když to není ta oficiální nula?

Loni dosahoval reálně skoro jedenácti miliard zlotých (v přepočtu 65 miliard korun – pozn. red.), což je, pravda, hluboko pod jedno procento HDP, na poměry západní Evropy nízký. Ale není to nula. Letos v druhém kvartálu obnášel reálný schodek 200 milionů zlotých. Je naprosto nemožné sestavit při takovéhle vládní politice vyrovnaný rozpočet po 13. říjnu (kdy se konaly parlamentní volby – v těch pravice, Právo a spravedlnost, PiS, opět masivně vyhrála – pozn. red.), nota bene v této ochlazovací fázi hospodářského cyklu.

Pokud byste měla porovnat hospodářský vývoj posledních 30 let u vás a v České republice kdo ten čas využil lépe?

My. Vy jste startovali z lepší pozice, dlouho byl rozdíl mezi oběma zeměmi velký. Nicméně Polsko rostlo za těch třicet let skoro třikrát rychleji než původní evropská patnáctka. Česká republika asi jedenapůlkrát rychleji. Dalo by se říct, že jste na nás dobrovolně počkali, trochu. Každopádně a teď budu mluvit o Polsku od roku 1991 neustále bohatneme. Osmadvacet let v kuse. Což je naprosto ojedinělé v Evropě a myslím s výjimkou Austrálie pro celou západní civilizaci. Na začátku toho nepřetržitého růstu byla Balcerowiczova transformace, to je základ našeho úspěchu. A zdá se mi, že mu za to vcelku nikdo není moc vděčný. Vždycky když se během těch třiceti let prováděla taková ta středoevropská komparatistika, jestli zrovna víc spurtují Poláci, Češi, Slováci, nebo Maďaři, porovnávaly se zpravidla údaje za poslední dva tři roky. Skutečnou výpovědní hodnotu mají ale delší časové řady. Třicet let. Pro tento úsek je zcela jasné, že pro polské hospodářství rokem 1991 nastala historicky nejlepší doba. Paradoxně nejhorší vládní politika se dělá teď, ve prospěch sociálních transferů se zanedbávají investice. Z čeho se sociální dávky budou platit za pět let, když se dnes neinvestuje tak, aby se za pět let konkurenceschopně vyrábělo?

A proč vláda hospodaří tímto způsobem?

U nás máme ostrý politický střet, společnost je v podstatě rozdělená na dva velké tábory, byť to nejsou dvě stejně velké poloviny. Ale je to, podobně jako v Maďarsku, zásadní střet, jaký vy v České republice tuším nezažíváte. Řeší se na úkor dlouhodobé kondice našeho hospodářství...

... na jehož stavu to ovšem zatím není vidět.

V tuto chvíli ne, ale obávám se, že brzy bude.

Česká ekonomika taky posledních pět roků procházela růstovou fází a vláda ji nedokázala využít. Vládní investice byly nižší než za předchozí vlády, která přitom třeba v sociální politice docela škrtala. Výsledkem například je, že se v době ekonomického růstu přestaly stavět dálnice. Místo toho se zvyšují platy státním zaměstnancům, proplácejí se slevy na železnici a podobně.

Totéž v bleděmodrém, tedy částečně. Musím říct, že u nás infrastruktura prošla ohromným vývojem dálnice, nové silnice, do jisté míry i železnice. Ale tu novou fyzickou infrastrukturu z větší části zaplatila Evropská unie. K penězům, které dostáváme ze strukturálních a investičních fondů, naše vláda musí přidat jen 17 procent celkové částky. Není tedy potřeba, aby nějak výrazně víc investovala. Jde mi o privátní investice, těch je málo. Úkolem vlády je držet pro firmy stabilní podmínky, O. K. Ale kromě toho by vláda taky měla snižovat zdanění firem. A to nedělá, spíš naopak. Náš premiér se sice tváří, že máme skoro nejnižší korporátní daně v celé Evropě, ale přitom mluví o dani z příjmu. Sociální a zdravotní pojištění, odvody zaměstnavatele na zaměstnance do státních fondů, jsou naopak pořád vysoké. Za vlády PiS dokonce sociální odvody za zaměstnance vzrostly, o dvě procenta, a porostou zřejmě dál. To není málo. Firmám se tím pádem nebude dostávat na investice, a jak už jsem řekla, investice se za tři až pět roků promítnou do nižšího zisku.

30. listopadu 2019