Ludvík Vaculík napsal v roce 1986 fejeton k narozeninám Vlasty Chramostové, který začíná oznámením, že nemá rád herečky, a pak tím svým způsobem vtipně pokračuje dál až k předpokládané pointě, že má ale rád Vlastu Chramostovou, které říkal „mladší Vlastenka“. Na konci toho textu zakončil vaculíkovsky, že „sílu sportovce musíme soudit podle toho, co ještě skočí, sílu herce, co ještě na divadle (ve filmu, v televizi) skočit odmítne“.

Bylo to srozumitelné, hezké a povzbuzující, ale taky trochu… falešně utěšující. Protože samozřejmě, že Vlasta Chramostová taky chtěla hrát, a kdyby mohla, tak by hrála. Ale ona nemohla, protože nechtěla skákat. Vaculík tím chtěl říct, že přece hodnota Vlasty Chramostové je v těch časech právě v tom, že nehraje, že tedy neskáče, jak její kolegyně a kolegové, kteří šli ze seriálu do seriálu a na divadle klidně zahráli i angažovanou roli, i když třeba říkali, že toho mají plné zuby a že to jsou blbosti a šmíra. A to už se chystali, aniž to tedy věděli, na Velký listopad, ve kterém zase sehráli hlavní roli, protože herci prostě takoví jsou: potřebují publikum, role, gesta a potlesk a obdiv a slávu. Herec je poněkud vyšinut z lidského normálu, nemůže přestat být hercem, jako nemůže žena permanentně v devátém měsíci přestat být těhotná, roste to v ní, pučí a musí to prostě z ní ven.

Vlasta Chramostová byla celým svým založením herečka, vypadala tak, mluvila tak, jednala tak, oblékala se tak, dokonce i tak jedla a seděla u stolu. A přitom nesměla skoro dvacet svých nejlepších let hrát. Muselo to být strašné, jako když ta těhotná žena nemůže porodit. Respektive, asi by mohla, kdyby na začátku těch normalizačních let udělala pár kompromisů, vydala nějaké prohlášení, rozhovor v tisku, přestala se stýkat s Vaculíkem, Havlem a Kohoutem a asi trochu umravnila Stanislava Milotu – a spolkla všechno to, co zažila v posledních letech, a řekla si, nu co, jsem herečka, beru role, však to nejsem já. Ale právě na to tahle různým a i krutým způsobem zkoušená žena, která měla nervy často nadranc, nepřistoupila, nevzala to, odmítla to. Zůstala Vlastou Chramostovou.

Já ovšem nejsem odborník na typ hereckého umění Vlasty Chramostové. Je tomu tak i proto, že v letech, kdy herečky nejvíce hrají a jsou takzvaně zralé na velké role, byla zakázaná, takže jsem ji neviděl, do divadla se na ni chodit nedalo, natož aby se vyskytla ve filmu. Ty starší byly také zakázané, takže v oblíbeném cyklu filmů pro pamětníky, který se vysílal v televizi prý proto, aby se na ně mohl podívat Husák, jenž byl v padesátých letech zavřený (to byl vtip), neběžely takové kousky jako Rudá záře nad Kladnem, kde Vlasta Chramostová uvědoměle hrála proletářskou ženu. Spalovače mrtvol jsem viděl v osmdesátých letech ve filmovém klubu a říkal si, co to je za krásnou ženu, co ji tam Hrušínský v koupelně věší, a kam zmizela. Vždyť to musela být hvězda, jako to, že ji neznám?

Jenomže Chramostová nebyla proto tak slavná, jak by byla, kdyby jí nezáleželo ještě na něčem jiném než na herectví. Třeba na své cti. Protože však touha hereček hrát je silná, pořádala ve svém bytě domácí představení, na něž mohli však jen pozvaní přátelé – a pak policie, kterou tam nikdo nezval, ale jednoduše tam vtrhla, čímž se stala součástí hry. Milota to natáčel – a vznikl tak jeden z nejcennějších důkazů, že nicotě se dá vzdorovat i z obýváku.

Režim, o kterém nyní dost i študovaných lidí říká, že nebyl zas tak špatný, zakázal Vlastě Chramostové hrát, neboť věděl, jak citlivé a čestné lidi týrat. Nesla to statečně, s brechtovskou kuráží, ale trápilo ji to, jak jen si bylo možné představit. Její někdejší kolegyni Jiřinu Švorcovou nikdo po změně režimu při recitaci štvavých básní neobtěžoval, což ovšem lidé jejich typu berou jako příznak slabosti, a tak nadávají na svobodu ještě zapáleněji. Ale takoví jsou lidé, některé herečky nevyjímaje.

Když letos v únoru zemřel Stanislav Milota, člověk nemusel být sýček, aby nemyslel na to, že osud dal o pár let starší Vlastě „dar“, který si určitě nepřála. Přežít svého Standu... Ti dva připomínali Filémóna a Baukis, tu penzijní dvojici mytologického rázu, kterou navštíví olympští bohové, když na zemi hledají šťastné lidi. „My jsme byli tak chudí, že jsme doma neměli ani co číst,“ říkal on. „Jo, takže sis musel hrát s krysama,“ dodala Vlasta. Měli bezvadný humor, založený na stálé polemice, kterou si vyznávali lásku. Stále byli ve sporu, který je udržoval v zamilovanosti. To nebyl jejich mediální obraz: kdo je trochu znal, může pravdivost jejich vzácného vztahu, po kterém snad touží každý, ale málokdo je ho schopen, potvrdit.

Oba to byli báječní lidé, asi jak v té country odrhovačce, kde se zpívá, jak je to skvělé, když si báječnou ženskou vezme báječný chlap. V té antické, ovidiovské verzi byli Filémón a Baukis po smrti proměněni v dub a lípu, jejichž větve se dotýkaly svými listy, a vždy když zafoukal vítr, šeptali si, jak se mají rádi…

Dovolil bych si tedy doplnit ten Vaculíkův fejeton, že herečky jsou ovšem vůbec zvláštní a cenná sorta lidstva. Některé herečky, asi většina z nich, jsou ale jen herečky. Vlasta Chramostová byla velkou herečkou, aniž by přestala být Vlastou Chramostovou. To je pak spíš úkaz.