Včera Česko zažilo první troch uvolněnější den, další restrikce budou končit v příštích týdnech. Ne všichni se shodnou, že to tak je správně – najdou se medicínští odborníci, kteří rychlejší otevírání země vnímají jako zbytečně riskantní, stejně jako se najdou velice entuziastičtí „otevírači“. Normální stav v situaci, kdy vědomosti o nemoci COVID-19 a jejím původci jsou ještě dost útržkovité a nějakou dobu to tak zůstane.

V debatě o uvolňování nebo naopak utužování restrikcí jsou nejvíc slyšet argumenty lékařské (ve smyslu léčení těla) a ekonomické. Jaká je cena restrikcí? Na jedné straně počty nemocných a třeba i mrtvých, na druhé ekonomické náklady, které si tahle ochrana životů vyžádá a jež v delší perspektivě také mohou přinést nějaké lidské oběti.

Dá se ale mluvit i o dalších cenách, které si karanténa vyžádá. Třeba o té, řekněme, psychologické, ztrátách, jež společnost držená v karanténě utrpí na duchu. Tenhle typ ztráty se samozřejmě těžko kvantifikuje a měří, neznamená to ale, že by byl bezvýznamný, a to i v celospolečenském měřítku.

Společnost dlouhodobě nemůže žít v „zastaveném čase“, v limbu, kdy cosi skončilo a to nové ještě nezačalo, člověk je jenom bombardován slovy o tom, jak moc jiné to nové, to „po“ bude. „Život bez pohybu vpřed je do značné míry život beze smyslu, nebo alespoň bez toho druhu smyslu, který pozdvihne našeho ducha a občerství náš krok, když procházíme časem. Bez toho pohybu a smyslu se potácíme. Přítomnost bez budoucnosti je život, který méně stojí za to žít, protože na něj vrhá stín marnost. Můžeme si myslet, že tváří v tvář pandemii děláme vše pro to, abychom zabránili masovému umírání. Ale cena – neméně na naší psýše než na naší ekonomii – může být daleko větší, než jsme si uvědomovali nebo předpokládali na začátku karantény,“ napsal v osobně laděném textu pro americký časopis The Week známý americký publicista Damon Linker.

A ta psychologická cena karantény se už začíná projevovat, to tvrzení se nedá podepřít žádnými souhrnnými daty, člověku musí stačit, co vidí kolem sebe a na sobě. Letargii, která vystřídala dřívější hltání zpráv, slábnoucí pojem o plynutí času, napětí, jež je možné jenom těžko vybít. Ta současná karanténa má navíc mnoho tváří, zdaleka ne každý ji zažívá v plus minus fešácké variantě. Jeden z nejpohnutějších textů, které jsem po vypuknutí pandemie četl, byl dopis jednoho Američana autorovi populárního blogu. Popisoval v něm svoje dny, které tráví se synem, jehož autismus se kvůli výpadku terapie zhoršuje, a manželkou náchylnou k výbuchům vzteku, v současných vystrašených časech ještě častějším. Byl to výraz koncentrované odevzdané beznaděje, rány, která se nezahojí jenom tak. Jistě, z různých těch karanténních zranění se člověk oklepe rychle, až se život zas rozběhne, některé škody na duchu ale budou trvalé: třeba vztahy, které společný život v izolaci rozbije se všemi následky. Hodně a právem se toho napsalo o lidech, které pandemie povzbudila k nezištnému chování, práci pro druhé. Chování společnosti v krizi má ale i nějakou temnou stránku – sílící nedůvěru, která dál prohlubuje příkopy už existující, občasné projevy „koronavirového bonzáctví“, které se nedá vždy vysvětlit pochopitelnými obavami z nákazy. I to jsou džinové, jež může být obtížné zahánět zpátky do lahve.

V debatách o izolaci, do níž lidi dostává závislost na virtuálním světě a sociálních sítích, byl často citován výrok Hannah Arendtové o tyraniích, které potřebují zničit veřejný život, dostat ho do izolace, aby tak upevnily svou moc, osamělost je podle ní živná půda vlády teroru. Nepředpokládám, že by Česku bezprostředně hrozil nástup tyranie. Může to ale být i tak, že izolace lidi psychologicky proměňuje, a oni se tak stávají zranitelnější, náchylnější přimknout se k osamělému davu se všemi z toho plynoucími, nejenom politickými důsledky. Nákaza, nemoc a ekonomická krize nejsou jediná nebezpečí, před nimiž teď zdejší společnost stojí. Pootevřít zemi může být z epidemiologického hlediska riskantní, podobně vážné je ale i riziko, že nám z té izolace tak či onak „hrábne“.