V Microsoftu bylo školení
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Firma Microsoft je společnost, jejíž produkty užívají stamiliony lidí, netroufl bych si ji ale označit za oblíbenou. Naopak existuje značné množství uživatelů, kteří ji a její produkty jaksi aktivně nenávidí. Oblibě jí nepřidala ani pandemie, zakladatel Microsoftu Bill Gates se stal protagonistou mnohých covidových konspiračních teorií.
Chvilku předtím, než jsem začal spisovat tyto řádky, jsem otevřel redakční mail, kam chodí i všelijaké ty zprávy určené k řetězovému šíření. Jakýsi rozhořčený pán v jedné posílal link na zprávu o tom, že Gates někde mluvil o možnosti použití viru neštovic při teroristickém útoku. Přičinil k tomu komentář „Už vím, co bude dál, ten sr... to vždycky hlásí předem. Zdravím všechny“. (Hlásit všechno předem je kontraproduktivní zlozvyk mezi protagonisty konspiračních teorií značně rozšířený.) Prostě. Bill Gates se nezavděčí. Předpokládám ale, že to v jeho případě vyvažují i nějaké ty výhody. Firma, díky níž se stal multimiliardářem, utrpěla minulý týden další reputační škodu. Široce sdílenými se totiž staly záběry z jakéhosi firemního školení (viz též Weissův výběr – pozn. red.), které se pro část publika staly příkladem vrcholného „cringe“ (tento pojem jsem se pokusil vysvětlit v jednom ze zářijových pokračování naší rubriky), stručně řečeno jakési lezavé trapnosti, před níž by člověk nejraději uhnul očima.
Na obou videích jsou jacísi bujaří školitelé, kteří se na úvod představují. Pozornost vzbudila jejich sebedefinice – jméno, funkce, rasa, popis zjevu, zájmena: „... jsem napůl Asiatka a napůl běloška s tmavohnědými vlasy, mám na sobě červenou blůzu bez rukávů.“ „Jsem vousatý běloch s brýlemi, používám zájmena he/him.“ A podobně. Nejde ale jenom o to, co se v těch videích říká (ty popisy vlastního zjevu a oblečení mají mluvčí přiblížit zrakově postiženým), ale o jejich celkový styl. Jakousi žoviálně křečovitou korporátní radostnost, vyvedenou v jasných barvách – člověka by nepřekvapilo, kdyby za školiteli začalo „spontánně“ skotačit menší stádo jednorožců. Ta kombinace velmi „woke“ obsahu a prefabrikovaných emocí mnoho uživatelů jaksi dostala, psalo se v té souvislosti o dokonalé ilustraci pojmu „woke kapitál“. Něco na tom je, aspoň myslím. Ta symbióza pokrokářské ideologie a světa velkých firem je, myslím, docela přirozená, jakkoli může působit kontraintuitivně. Pro obě strany je velice výhodná – posiluje jejich moc, ve vztahu mezi zaměstnavateli a zaměstnanci dává těm prvním možnost absolutního dohledu nad druhými, věcí zaměstnavatele se stává chování pracovníků mimo pracovní dobu, a to i v časech, kdy v daném zaměstnání ještě nepracovali. Ta videa ale taky vyjadřují nějaký styl myšlení a především sebeprezentace. Moc si navlékne slušivý kostýmek a rozdává úsměvy na všechny strany. Jako kdyby to něco měnilo na povaze věci. Není mnoho otravnějších způsobů trávení času než absolvovat firemní školení. V tom tradičním provedení (suchopárně rozprávějící člověk ukazuje nějaké grafy a podobně) se aspoň nezastírá povaha věci – nahnali jsme vás sem, něco si vyslechnete a pak zas půjdete. Když se moc polije inkluzivní barvičkovou omáčkou, je to pořád moc. Jen je ještě mocnější a hůř se před ní uniká, protože si víc nárokuje a je víc, oblíbeným termínem řečeno, performativní. Deklaruje vstřícnost a přátelskost, ale odpor nesnese. Přestává být šéfovskou a hraje si na rodičovskou nebo učitelskou, ty, k nimž se obrací, vnímá jako děti, jež je někdy třeba potrestat – v jejich vlastním zájmu, samozřejmě.
Jedno z těch videí zahajuje tzv. „land acknowledgement“. Mluvčí zvážní a vyjmenuje všechny indiánské kmeny, které žily na místě, kde je firemní centrála, a vyzývá k zamyšlení a deklaruje úmysl tradici původních obyvatel udržovat při životě. Být indiánem, tak mě ten tyátr urazí. Protože i z příslušníků všech těch kmenů, které se na tom kusu země vystřídaly (taky v důsledku válek mezi nimi), dělá součást infantilní fantazie. Těžko si představit, že by osoba, která snaživě deklamuje ta indiánská jména, skutečně věřila, že se zrovna teď, zrovna tady a zrovna v tomhle kontextu bude někdo nad osudem původních obyvatel zamýšlet. O ně přece nejde. Jde jen o ovládání a současně sebeuspokojování.