Česká reakce na epidemii koronaviru je přehnaná, ve značné míře za to mohou média. Shodnou se na tom někteří komentátoři i experti, například primářka mikrobiologie Všeobecné fakultní nemocnice v Praze Václava Adámková v rozhovoru pro Aktuálně.cz. Dosavadní reakce zdejších lidí na zprávy o epidemii je přepjatá, v zemi podle paní primářky propukla „hysterie, která nemá obdoby“, kterou rozdmýchávají právě média. Martin Fendrych v komentáři pro stejný server píše o české reakci na koronavirus jako o projevu toho, že „nezvládáme svoji dobu, masivní proud informací i dezinformací. Jsme formováni nikoli sebevědomím, jež vyplývá z inteligence a vzdělání, z vědění a schopnosti situace posuzovat a řešit, ale strachem. Ten nás žene vykupovat roušky a konzervy, šířit lži a poplašné zprávy. Brání nám zdravě myslet“. V různých obměnách je možné narazit na tvrzení, že strach z nákazy může být nebezpečnější než nákaza sama. To je jistě pravda.

Hodně jsem toho včera nachodil po Praze, taky jsem zašel na nákup, všechno to proběhlo úplně normálně, i ty regály v supermarketu byly celkem plné, nikdo na sobě neměl roušku – výjimkou byli dva turisté. Nejsem doktor ani expert na nakažlivé choroby, troufnu si ale říct, že bezprecedentní hysterie vypadá jinak. Jistě, média (mluvit o médiích jako celku už ale dnes začíná být až zavádějící) v souvislosti s koronavirem předvádějí „overkill“ stejně jako v souvislosti s čímkoliv jiným, co se v nějakém okamžiku dostane do centra masového zájmu. Nemusí jít ani tolik o tón toho zpravodajství, ale o jeho mnohost. Konzumentům toho zpravodajství se není co divit, že si s tím přívalem informací někdy nevědí rady, taky proto, že to mohou být zprávy dost protichůdné. Někdo je pokárá za nemístné panikaření, když nakupují zásoby, pak se zas dočtou, že americké úřady tamním lidem doporučují, aby měli doma jídlo a léky na dva týdny. Někdo argumentuje tím, že běžná chřipka má na svědomí víc lidí než koronavirus, jiný docela přesvědčivě dokládá, že ta analogie v mnoha ohledech nesedí. V tom aby se vyznal čert. Ale ani tomu se není zas tolik co divit. Nikdo s jistotou neví, jak se situace vyvine, což platí prakticky vždy – jenom v podobně vyhrocených situacích, jako je možný počátek pandemie, je to zřetelněji vidět, zvlášť když vše, co vydávají média, projde zesilovačem sociálních sítí, který k tomu přidá ještě pár akordů paranoie a skutečné hysterie, nebo naopak přezíravého výsměchu.

Ti kritici reakce na postup nákazy mají pravdu v tom, že strach sám o sobě může být nebezpečný, je-li masově sdílený. A není rozumné ho zbytečně přiživovat. Pohled na předsedu vlády Babiše, když v živém vstupu do televizních zpráv v neděli vyzýval, aby si děti ve školách všímaly, kdo ze spolužáků byl o prázdninách v Itálii, a nahlásily to někomu odpovědnému, nebyl zrovna příjemný a nevyvolával zrovna povzbudivé asociace. To, co se děje kolem koronaviru, jistě je znejisťující, v takových chvílích je také důležité, aby ve společnosti existovala elementární důvěra, nejenom ke státu a jeho institucím, ke zdravotnickému systému, ale také mezi lidmi navzájem. Nabádat lidi, aby se navzájem špiclovali, tu důvěru podkopává. Stejně tak jako exaltované výkřiky, které čtenářům sugerují, že žijí ve společnosti zpozdilých a zmanipulovaných bytostí, které se nechaly dotlačit do stavu iracionální hysterie a nezvladatelného strachu. Ano, média a mediální svět mají nějaké svoje patologické projevy. Patří mezi ně šíření přepjatých generalizací, nejlépe podepřené nějakým pořádným afektem. Příkladem toho jsou i některé z těch exaltovaných a někdy až hysterických odsudků údajně rozmáhající se hysterie.