Rezignace na členství v porotě Státní ceny za literaturu

Petr Hruška: básník, který si dovolil odejít

Rezignace na členství v porotě Státní ceny za literaturu
Petr Hruška: básník, který si dovolil odejít

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Básník Petr Hruška v reakci na vyslovení důvěry Babišově vládě odstoupil z poroty, která vybírá laureáty Státní ceny za literaturu. „Jistě, každá vláda je pochybná a ve své podstatě nebezpečná, vůči každé vládě lze mít oprávněné výhrady a námitky, neboť lidé jsou nedokonalí, a tedy k vládnutí v pravém slova smyslu nepředurčení. (...) My ale máme od včerejška stát představovaný vládou, která na takové úsilí rezignovala. Poprvé od listopadu 1989 se nepokrytě a ochotně využívají politické síly, jež považuji za nelidské a zhoubné.

Státní cena za literaturu je cenou reprezentativní, přičemž nereprezentuje pouze oceněného spisovatele, ale i vládu, jejíž vůlí je cena udělována. Nechci a nemohu se podílet na této reprezentaci vlády, třebaže jde o reprezentaci nepatrnou a většinu společnosti nějaká literární cena samozřejmě upřímně nezajímá,“ napsal mimo jiné ve svém rezignačním dopise. Je to, řekl bych, velmi uměřený text, který nevyzývá další porotce, aby ho následovali (tři ze sedmi se tak rozhodli), nevynáší morální soudy nad lidmi, kteří vidí situaci jinak. Nedělá nepřípadné rovnítko mezi situací dnešní a často beznadějnými poměry minulých totalit, nestylizuje se hrdinsky, nenárokuje pro autorovo gesto nějakou širokou platnost, nedělá z něj měřítko jiných rozhodnutí jiných lidí. Konstatuje jen, že pisatel z nějakých důvodů není schopen v něčem pokračovat, a ty důvody osvětluje. Sděluje čtenáři, že jeden člověk v určitém okamžiku narazil na nějakou svou hranici a zachoval se podle toho. Mohl ho tím inspirovat k otázce, kde jsou ty jeho hranice a co by udělal, kdyby ho okolnosti tlačily k jejich překročení. To je dobrá otázka – v každých časech. Dnes může znít naléhavěji než před pár roky.  

I tak byly některé reakce na jeho rozhodnutí docela podrážděné. Hruška se prý zachoval netakticky, zbytečně „vyklízel pozice“, čímž implicitně poškodil tu literární cenu a možná i literaturu, dá se čekat, že místo odstoupivších porotců o Státní ceně budou rozhodovat onačejší kádry. Kolegyně z poroty Eva Klíčová Hruškovo rozhodnutí označila za pokrytecké (v čem?), Hruškovi se připomíná, že v roce 2013 sám cenu převzal (to měl tehdy vědět, jaká bude situace v roce 2018?), jeho rezignace pak je také projevem zastydlého antikomunismu, problém dneška přece netkví v tom, že podíl na moci získala slábnoucí KSČM. Navíc – jak se často připomíná – hlasování o důvěře nebyl nějaký nenadálý zlom v příběhu zdejší komunistické strany a jejího přístupu k moci, ta story přece začala dávno před Babišem… Jistě, máloco začne zničehonic, vždycky se dá říct – když jste neprotestoval tehdy, nemáte právo protestovat teď. Říká se tomu „whataboutismus“ a je to hodně otravná a mělká argumentační taktika. A v některých polemikách s Hruškovým domnělým moralizováním je zřetelně znát snaha zamoralizovat si sami, prezentovat snahu udržet si integritu především ve vlastních očích jako nějakou špinavou hru s veřejností. A asi taky i nějaký generační rozpor, který se vůbec často vyjevuje v debatách o „primitivním antikomunismu“ těch starších, kteří nechápou, že svět se změnil, všechno je v něm jinak a tak dále a tak podobně. Někdy na podobné kritice může třeba i něco být, protože všichni lidé si jsou v tomhle ohledu podobní. Napoleon prý řekl, že chceme-li pochopit nějakého člověka, musíme pochopit svět, jak vypadal v době, kdy tomu člověku bylo dvacet. Docela pronikavé na císaře. Člověk si vjemy svého dospívání nese celý život s sebou. Dnešní mladí teoretici revoluce v tom ohledu nebudou jiní. Z jejich často toporného funkcionářského jazyka a okázalých zkřížených metafor si jen dovolím usuzovat, že svoje zestárlá moudra budou příštím mladým vnucovat úporněji. 

Zároveň ale je ten požadavek nezaobírat se minulostí a hledět k novým výzvám jistým způsobem absurdní. Jako kdyby pro správné pochopení dneška bylo nutné abstrahovat se od vlastní životní zkušenosti, ta zřejmě člověka může jen ošklivě zmást. V případě Petra Hrušky je to zkušenost mladíka, který šel na vojnu jako absolvent vysoké školy, dal najevo, co si o ní myslí. Lampasáci ho z pomsty přidělili k eskortě, musel jezdit po celé zemi, sbírat tam nešťastné vojáky, kteří se z toho či onoho důvodu „vzdálili“, a doprovázet je do vojenského kriminálu. Sledovat zblízka, jak komunistická moc ničí životy lidí, a být toho jistým malým způsobem účastný, nechat se jí tímhle způsobem ponížit, aby nedopadl stejně jako ti zoufalí kluci. Působivě a se zjevnou bolestí o tom vyprávěl v dokumentárním cyklu Příběhy 20. století. Dnešním jazykem by se dalo mluvit o traumatu. Má ho v sobě potlačit, zapomenout na ně, aby se soudobým sudičům jevil dostatečně intelektuálně rozhleděný a vůbec na výši? Proč? Podobně jako pro jiné, kteří tu konfrontaci s režimem zažili třeba v méně vyhrocené podobě, si z něj spíš něco odnesl, nějakou zkušenost – formující, děsivou a taky v něčem osvětlující. Ta zkušenost může dneska někomu připadat zbytná, ale možná by mohl zkusit i trochu empatie nebo si dokonce připustit, že by z ní mohl něco zprostředkovaně načerpat i on. Ne nutně nějakou politologickou analýzu budoucnosti českého vládnutí. Ale třeba něco o člověku, který se během generací zas až tolik nemění. Petr Hruška se, myslím, nerozhodoval jako stratég kulturní politiky ani jako uchazeč o status morální autority, ale – nevím, jak to říct jinak – jako člověk. A nakonec především v tomhle může být jeho rozhodnutí inspirativní. Ne nutně k okamžitému následování, ale k myšlení, které v určitém okamžiku na všechny ty taktické a rádoby taktické ohledy přestane brát ohled.            

29. července 2018