KOMENTÁŘ Mariana Kechlibara

Zpátky do zácpy

KOMENTÁŘ Mariana Kechlibara
Zpátky do zácpy

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

S tím, jak se počet naočkovaných lidí produktivního věku zvyšuje, začínají některé firmy povolávat své pracovníky zpět do kanceláří. Míra naléhání je různá a mění se podle infekční situace v té které zemi. Například americký Facebook, který původně chtěl mít svoje ovečky zpátky v ovčinci už na podzim, odložil nakonec jejich návrat až na leden 2022. Ale trend je jasný, určité procento zaměstnavatelů zkrátka experiment s prací z domova prodlužovat nechce, nebo jej chce aspoň pořádně ořezat.

Příčin je mnoho, od těch triviálně mocenských (jsou to naši lidi, tak budou pěkně sedět u nás) přes ryze praktické (neformální řeči u cigára a u kávy často pro komunikaci uvnitř firmy fungují lépe než oficiální porady) až po nutkavou myšlenku, co asi váš zaměstnanec vlastně dělá doma od stolu, zda náhodou tiše nepracuje ještě pro tři další zaměstnavatele a zda mezi nimi není i váš konkurent. Také kancelářské prostory, najaté standardně na pětileté smlouvy, provokují svojí liduprázdností. Něco takového se přece nedá auditorům odůvodnit.

Někteří zaměstnanci jsou s tím smířeni, jiní raději odejdou jinam, než aby couvli. Týká se to hlavně vysoce kvalifikovaných sil, jako jsou programátoři, kteří vždycky někde najdou uplatnění. Část těchto lidí se za covidové éry přestěhovala někam na venkov (což v případě Ameriky může znamenat i stovky kilometrů od větších měst), kde jsou nemovitosti levné, příroda krásná a na rozdíl od San Franciska zde nepotkáte narkomany a bezdomovce. Google už takovým odpadlíkům vyhrožuje, že je sice nevyhodí, ale pokrátí jim mzdy úměrně životním nákladům v místě, kde se usadili.

Přesto je dost pravděpodobné, že práci z domova, jíž se podniky přizpůsobily, už úplně vykořenit nepůjde. Dojíždění je příliš otravné, zejména pokud je nezbytné absolvovat deset jízd týdně. A stará rovnice, že vyšší náklady na bydlení a živobytí v Praze (Londýně, New Yorku) se více než vykompenzují tamními vyššími mzdami, přestala v tomto století jaksi platit.

Cenová hladina žití ve velkoměstě ulétla nejen u nás mimo rozsah toho, co je běžný zaměstnavatel ochoten či schopen nabídnout, zvláště pak mladším zaměstnancům. Daleko od urbánních center je ale stále ještě možno si s městským platem vybudovat středostavovskou existenci. Paradoxně by takový vývoj mohl pomoci i situaci v těch velkých městech, protože čím více prací půjde dělat na dálku, tím menší bude poptávka po bydlení v metropoli, a tak by mohlo zlevnit bydlení i pro všechny ty zubaře a policisty, kteří zatím svoji práci po internetu vykonávat nemohou.

Jedno nebezpečí ovšem na nové obyvatele venkova číhá, zvláště pak v anglické jazykové sféře. Pokud už je jejich práci možno vykonávat z rurální Montany, možná nebude pro zaměstnavatele až takový problém přemístit ji třeba do Bangladéše, kde se, koneckonců, dá na pracovní síle ušetřit ještě víc. Ano, rozdíl několika časových zón a také kulturní propasti je nezanedbatelný, ale manažerská touha po „katování kostů“ už dokázala ignorovat i větší překážky.

Celkově je tedy zatím těžké určit, jak tato přetahovaná o místo výkonu zaměstnání skončí a jaké vedlejší účinky přinese. Bylo by příjemné nemuset trávit mrzutá, ospalá rána v dopravních zácpách – ale ne zase za cenu toho, že přijdete o práci úplně.

31. srpna 2021