Chtěl bych to jednou v umění dotáhnout tak daleko, abych mohl děla sra*ky a prošlo mi to, měl zamlada podle vzpomínkového textu pamětníka říci jeden dnes světoznámý výtvarný umělec. Nejmenuji ho, protože ta citace je možná až moc výstižná na to, aby byla pravdivá. Přesné vyjádření ambice, z jejíhož úspěšného naplnění lze podezírat nemálo významných veličin současného uměleckého světa. Otázka ale je, jestli dosažení téhle mety může člověka skutečně uspokojit. Soudě dle nového filmu Larse von Triera Jack staví dům není moc o co stát. Autor toho snímku taky patří mezi tvůrce, jimž všechno projde, a nemám tím na mysli skandálnost, která jeho díla zčásti prodává, ale spíš jejich mělkost, u některých dokonce zbytnost. Trierův čas na výsluní se možná krátí, ne snad proto, že by přicházející doba na filmaře kladla vyšší nároky, spíš vyžaduje vyšší míru konformity a do škatulky korektního umělce dánský tvůrce přece jenom nezapadá. Jack staví dům je dost možná symptomem toho ústupu.

Trier se  tím filmem vrátil na festival v Cannes (pravda, mimo soutěž), kde byl před sedmi roky vyhlášen za nežádoucí osobu, kvůli vtipkování o nacismu na tiskové konferenci. Během projekce část publika v pobouření odešla, což přinejmenším vytvořilo slušnou publicitu, zvlášť v souvislosti s tématem – hlavní postavou Trierova snímku je sériový vrah. S velkou „péčí“ jsou v tom filmu navíc vyobrazeny vraždy žen, což vedlo – nijak překvapivě – k obviněním autora z mizogynie (o ní se v souvislosti s Trierem mluví už docela dlouho). Navíc přinejmenším tři momenty (dva z nich se týkají dětí) v Jack staví dům jsou zobrazeny způsobem, který si o skandální odezvu koleduje, možná záměrně. Ani tyhle šoky ale Trierův snímek nevytrhnou z jakési letargie, fádnosti. Dvě a půl hodiny v kině, během nichž jsou na plátně inscenovány všelijaké morbidní fantazie, a nakonec je výsledkem kromě občasného záchvěvu ošklivosti spíš zmar. Nikoli ale v tom smyslu, o nějž autor zjevně usiloval. 

Jack staví dům přitom působí jako Trierova konfese svého druhu, film skutečně upřímný. Režisér v posledních letech docela často mluví o svých vážných psychických problémech a jeho snímky také vyznívají způsobem tomu odpovídajícím. Psychické onemocnění pro část publika může představovat jakési požehnání, umělci přece musejí trpět, sama skutečnost nemoci dílo v jejích očích povznáší, činí hlubším a pravdivějším. Jistě je pravda, že mnoho umělců trpělo a trpí depresemi, film Jack staví dům je ale přesvědčivým důkazem toho, že deprese z nikoho lepšího umělce neudělá.

Jack (Matt Dillon) je stavbař, který ale má ambici být architektem, na tom poli ale velké úspěchy neslaví. Zato je velmi úspěšný mordýř, má na svědomí přes šedesát lidí. O pěti svých významných „úlovcích“ rozmlouvá mimo obraz s Vergem (Bruno Ganz), průvodcovskou postavou, jež protagonistu kamsi odvádí (jméno napoví kam). Trierův film je také rozdělen do pěti kapitol, „incidentů“, zobrazujících oblouk Jackovy „kariéry“, od impulzivních a jaksi nesmělých počátků ke grandiózním koncům. Jack je psychopat neschopný empatie, emoce, jež není schopný prožít, musí trénovat před zrcadlem, Dillon ho také hraje s jistou toporností, těžko říct, jestli to je záměr. Motiv jeho vraždění není sexuální, spíš je to touha zjistit, co všechno Jackovi v životě může projít. A prochází mu toho hodně, také kvůli tomu, že svět je plný hloupých a důvěřivých lidí a hloupě jednajících institucí (policie). Jackovy většinou bezejmenné oběti jsou typově různé, první je iritující až nesnesitelná dáma z města (Uma Thurmanová), druhá osamělá vdova (Siobhan Fallon Hoganová), pak matka s dvěma chlapci (Sofie Gråbølová) a naivní a zamilovaná, možná taky Jackovou temnou stránkou fascinovaná Jacqueline (Riley Keoughová), mladá žena, s níž měl protagonista jakýsi vztah a s přímočarostí sobě vlastní jí říkal Nána. Kamera Mauela Alberta Clara snímá scény veristickým způsobem, občas roztřesená, ne úplně zaostřená, švenkuje ze strany na stranu jakoby ve snaze o nějaký dokumentaristický realismu. Režisérovou ambicí ale nějaká věrohodnost zjevně není, ani napětí z těch scén Trier nijak neždímá. Nesnaží se zakrývat jejich inscenovanost tím, že by měly logiku či dramatický tah, že by jednání postav bylo nějak přesvědčivě motivované. Nevypráví se tu příběh, nenavozuje dojem nějaké skutečnosti, Trier a jeho spolupracovníci spíš předkládají nějaké temné obrazy z vnitřního světa hrdiny a možná taky z toho tvůrcova, obrazy ze země nezemě, respektive z Ameriky inscenované v severní Evropě, ani v tomhle film neusiluje o nějakou přesvědčivost. Protože nakonec jde hlavně o ty myšlenky, že.

Jack staví dům je film-konfese, anebo se tak aspoň tváří. Je to také disputace o Larsu von Trierovi a jeho filmech, o umění vůbec. Jack v rozhovorech s Vergem popisuje vraždu jako umělecké dílo, výsledek puzení tvořit. Řeč jde o temných zákoutích ve středověkých katedrálách, kde se skrývají ty nejvýznamnější kusy, o stavení těch katedrál, o nacistickém architektovi Albertu Speerovi, který už při vytváření projektu myslel na to, aby ze stavby jednou byly krásné ruiny, o „ikonickém“ kvílení střemhlav útočících stuk luftwaffe… Taky dojde na velké světové umělce, především klavíristu Glenna Goulda, lidi, kteří dokázali přesáhnout lidství ve snaze dosáhnout nějakého světla. Jack ale jde na druhou stranu… Verge v rozhovoru s ním reprezentuje „zdravý rozum“, průběžně Jackovo velikášství shazuje, občas v jeho reakcích rezonuje kritika, která bývá často adresovaná Trierovým filmům. Hrdina filmu vysvětluje, proč vraždí především ženy, a v poslední kapitole ten nepoměr mezi oběťmi jedním vrzem dorovná. Jackovy řeči jsou rozpolcené mezi narcistním velikášstvím a hlubokým pohrdáním sebou samým, v tom je snad možné vidět pokus o sebereflexi režiséra, který je schopný řeči o ikonických obrazech doprovodit sestřihem záběrů ze svých starších filmů. Možná je to ale spíš projev Trierova sarkasmu. A možná na tom ani tak nezáleží, protože – upřímné, nebo ne – jsou Jackovy rozhovory s Vergem a doprovázející obrazové montáže především dost mělké a nudné, neříká se v nich nic, co by člověk už neslyšel dřív, říká se to sice pěkným literárním jazykem, ale bez nějakého nasazení, které by mohlo strhnout, způsobit, že dříve slyšené budete vnímat, jako kdyby to bylo poprvé. Jistě, několik inspirovaných momentů se ve filmu najít dá, Trier rozhodně není filmař bez talentu. Ale jeho poslední snímek se vleče od ničeho k ničemu, od protahovaných a ubíjejících scén vraždění, někdy dovedených k hodně afektovaným a dutě vyznívajícím pointám, k dalším řečem a zase zpátky, jako kdyby režisér jen s velmi vlažným úsilím kamufloval, že toho vlastně nemá moc co říct. Snad jenom epilog z toku filmu nějak vybočí, když se Jack staví dům odvrátí od kulis reality a vypraví se za ně. Projde s Jackem jeho cestu skutečně až na konec.  

Vezme-li člověk vážně analogii mezi sériovým vrahem Jackem a filmovým režisérem Trierem, tak koho ve filmu „hrají“ Jackovy oběti? Trierovo publikum, řekl bych. Jackova vrahounská kariéra je možná díky tomu, že jeho oběti a vůbec lidé zbaští úplně všechno, naletí na cokoli. Velmi polopatisticky to ilustruje druhý incident, v němž osamělá vdova Jackovi uvěří, že je policajt, pak že ztratil odznak a nakonec i to, že vlastně policajt není, je pošťák. Jack může vraždit, protože lidé jsou tak hloupí, že mu projde úplně všechno. Možná Trier vnímá svou kariéru podobně a důvody, řekl bych, by se tedy skutečně našly. I Trierovi toho projde hodně, věrné publikum mu věří, i když by už třeba dávno nemělo. Ale na jeho touhu nechat se obalamutit se zjevně dá spolehnout. Dnes už je Lars Trier možná v jiné pozici, pro pokrokové mladší publikum se stál jedním z dinosaurů. Asi to ale neznamená, že by diváctvo nějak vyspělo, možná chce být je balamuceno jinak.

Jack je velmi „úspěšný“ vrah, ale neúspěšný stavitel. Jeho ambice  v tom ohledu zůstávají nenaplněné, nemůže dokončit svůj vysněný dům. V tom ohledu se Jack mezi architekty, ty skutečné velikány umění, nikdy nezařadí. Lars Trier ve svých filmech na giganty světového umění rád odkazuje – bombardování Wagnerovou hudbou v Melancholii, sarkastická dedikace Tarkovskému v Antikristovi a Händelův Rinaldo tamtéž, mnohé odkazy v Jack staví dům. Zase je možné v tom vidět stopu sarkasmu nebo taky snahu vystoupat po zádech velikánů o kousek výš. Možná se ale von Trier v Jack staví dům ukazuje jako figura podobná protagonistovi, někdo, kdo snil o tom, že bude velkým architektem, ale stal se z něho spíš obyčejný inženýr. Je to, myslím, docela realistický náhled. A dokládají to i velmi sporné kvality Trierovy filmové konfese.