Americký nakladatelský koncern Hachette nevydá memoáry Woodyho Allena, s nímž o jejich publikaci dříve podepsal smlouvu. Stalo se tak po protestech části zaměstnanců vydavatelství, které podpořil i Ronan Farrow, syn Allena a herečky Mii Farrowové (o jeho paternitě existují ovšem pochybnosti) a také prominentní novinář, jehož investigativní článek o Harveym Weinsteinovi výrazně přispěl ke startu kampaně MeToo. Proti publikaci se vyslovila také Dylan Farrowová, Allenova adoptivní dcera, která známého režiséra a herce v roce 1992 obvinila, že ji – tehdy sedmiletou – sexuálně zneužil. „Myslím, že si nezaslouží (Woody Allen – pozn. aut.) dostat platformu k vyjádření, kdybychom jeho verzi příběhu vydali, dali bychom mu nějakým způsobem za pravdu,“ řekla jedna zaměstnankyně koncernu britskému Guardianu. Allen pro svoje paměti jistě může najít jiného vydavatele, rozhodně to ale nebude mít jednoduché, když je vydavatelům po dokončení nabízel, dávali od knihy raději ruce pryč. Z Woodyho Allena se totiž stala nežádoucí osoba, je dobré se od něj držet dál, jinak by to pro člověka mohlo být riskantní. Módním termínem řečeno – je stigmatizovaný. Otázka, zda to stigma nosí oprávněně, jako kdyby byla úplně vedlejší. Je zřejmě třeba se k Allenovi chovat jako k muži, který zneužíval děti.

Režisérova adoptivní dcera Allena obvinila v době, kdy režisér vedl s Miou Farrowovou dost brutální právní bitvu o svěření dětí do péče. Farrowová totiž odhalila Allenův vztah s její tehdy jednadvacetiletou adoptivní dcerou z prvního manželství Soon-Yi Previnovou (později se za Allena vdala, jsou spolu už pětadvacet let, vychovali dvě adoptivní děti). Allen byl kvůli obvinění ze zneužívání dvakrát vyšetřován, obviněn nebyl, tvrdí, že v době, kdy ke zločinu mělo dojít, bylo v domě Farrowových několik lidí, kteří vůči němu byli po rozchodu nepřátelsky naladěni, a bylo by proto nesmyslné, aby si právě takové místo a takovou chvíli pro páchání zločinu zvolil. Dylan Farrowová na svém obvinění trvá i po čtvrt století, adoptivní matka i bratr Ronan (v době údajného zločinu mu byly tři roky) stojí jednoznačně na její straně. Proti naopak jsou Soon-Yi a další adoptivní dítě Farrowové a Allena – psychoterapeut Moses Farrow (v době údajného zločinu čtrnáctiletý a na místě činu přítomný), ten tvrdí, že adoptivní děti Mii Farrowové matka soustavně psychicky a fyzicky týrala, vidí v tom i příčinu tragického osudu dvou svých adoptivních sourozenců. V době rozchodu prý děti proti Allenovi manipulovala, je prý možné, že Dylan je kvůli té manipulaci přesvědčena o tom, že je obětí, aniž by se zločin ve skutečnosti stal. Příběh obvinění Woodyho Allena je strašně vážný a taky strašně smutný, plný hořkosti a zuřivých rodinných sporů (Farrowová a Allen nicméně nikdy nebyli manželé ani spolu nebydleli, v době jejich rozchodu už spolu několik let sexuálně nežili). Každý, kdo k tomu sporu zaujímá stanovisko, by tak měl činit s nějakou výhradou – nikdo nemůže s jistotou vědět, jak to tenkrát bylo. Já taky nevím. Přiznávám ale, že jsem nakloněný věřit spíš Allenově verzi, také proto, že nikdo jiný než Dylan s podobným obviněním nepřišel a že ani v době, kdy existuje značná poptávka po skandalizujících historkách, žádná z mnoha a mnoha hereček, které s režisérem pracovaly, vůči němu nevznesla jakékoliv obvinění. Je jistě pravda, že Woody Allen dřív vyhledával hodně mladé partnerky, mladé ženy jsou vůbec velké téma jeho filmů. Způsob, jímž je ve svých klasických snímcích vykresluje, přitom, řekl bych, není machistickosexistický, vykresloval je jako něco daleko víc než jenom objekty touhy, těla. Proto také herečky o role v Allenových filmech vždycky dost stály. Režiséra nakonec hájí i jeho někdejší mladé přítelkyně, například Stacey Nelkinová, s níž měl Allen vztah mezi jejím sedmnáctým a devatenáctým rokem a která měla být jedním z předobrazů protagonistky slavného snímku Manhattan. Ta také tvrdí, že v době rozchodu režiséra a Farrowové ji kontaktovali právníci rozcházející se herečky a ponoukali ji, aby vystoupila s nepravdivým svědectvím, že si s ní Allen začal v jejích patnácti, tedy ještě v době, kdy byla „pod zákonem“. Jistě – není to jasný důkaz toho, že podobně smyšlená jsou i obvinění ze zneužívání dcery. Dost silně to ale naznačuje, že Farrowová byla ve sporu s Allenem odhodlána jít na dost špinavou hru.

Dalo by se namítnout, že Woodymu Allenovi se toho nakonec moc nestalo. Nezavřeli ho do vězení, nesebrali mu slávu a peníze. Na sklonku života „jen“ žije se stigmatem člověka, který se dopustil jednoho z nejodpornějších zločinů, má problémy s natáčením dalších filmů, jeho projekty krachují, někdejší spolupracovníci se od něj distancují. Pokud byl obviněný neprávem, je to skutečně strašná situace. A je s podivem, že si to neuvědomují lidé, kteří při jiných příležitostech jsou schopni tvrdit, že člověka může celoživotně traumatizovat, když v řeči o něm kdosi použije špatné zájmeno. Nakladatelství Hachette jistě má právo vydávat knihy, jež vydávat chce, ne vydávat ty, které vydávat nechce, nemá smysl v takové situaci mluvit o cenzuře. Mluvit se ale dá o bezpáteřnosti tváří v tvář nátlaku, zbabělé konformitě. Na druhou stranu – nic nového pod sluncem se neděje. Ušlechtile znějící záminky (věřme ženám, pomozme obětem zločinů nebo sexuálního vydírání) slouží také jako racionalizace lynčů, prostředek shromažďování jednotlivců do afektovaného davu, vynucujícího si svou perverzi spravedlnosti, nacházejícího ušlechtile působící důvod chovat se zle. Ten dav nemusí tvořit většinu, stačí, když se individuality a instituce dostatečně „pružně“ přizpůsobí jeho požadavkům.