Mohl kritický rok 1939 vypadat úplně jinak?

Polské válečné dilema

Mohl kritický rok 1939 vypadat úplně jinak?
Polské válečné dilema

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Připomněli jsme si osmdesát let od počátku druhé světové války, jejíž první obětí se stalo Polsko. Jeho území si rozdělily nacistické Německo a Sovětský svaz, dvě totalitní mocnosti, které svět v srpnu 1939 šokovaly podpisem smlouvy o neútočení, jež vstoupila do dějin jako pakt Molotov–Ribbentrop. V Polsku se ovšem stále vedou diskuse, jestli se tomuto katastrofickému vývoji dalo zabránit, respektive zda existovala i jiná cesta.

Nyní je potřeba se vrátit do roku 1933, kdy se říšským kancléřem stal Adolf Hitler. Ačkoli to patrně působí dosti paradoxně, po jeho nástupu se vztahy Německa a Polska začaly zlepšovat. Dřívější německé vlády totiž pokládaly Polsko takřka za hlavního nepřítele, protože pro ně šlo o „zloděje“ tradičních německých území a utiskovatele etnických Němců, ovšem Hitler hodlal využít „polskou kartu“ naprosto jiným způsobem. Polsko do té doby nepochybně patřilo do „tábora“ Francie, což platilo i o Československu, ale mezi oběma státy existoval fundamentální rozdíl. ČSR byla výsostně demokratickou zemí, jež měla v čele intelektuály Masaryka a Beneše, kdežto tehdejší Polsko bylo vojenskou diktaturou v čele s generálem Józefem Piłsudským. Vztahy Varšavy a Prahy byly dost proměnlivé, avšak ani v nejlepších situacích se nedaly označit za přátelské, nanejvýš za korektní, a v řadě období se dalo mluvit až o více či méně skrytém nepřátelství. Kulminace přišla v září 1938, kdy se Poláci se svými územními požadavky přidali k Berlínu a Budapešti, takže ČSR pozbyla Těšínsko. U západních zemí tento postup vyvolal znechucení a značně poškodil image Polska, což byl i jeden z důvodů, proč se pak v Londýně a Paříži vedly tak dlouhé rozhovory o bezpečnostních zárukách pro Poláky. Ti však ve skutečnosti hleděli na britské a francouzské sliby s realistickou skepsí.

Foto: Profimedia.cz - A je to. Ministři zahraničí Sovětského svazu a Německé říše Vjačeslav Molotov (1890–1986) a Joachim von Ribbentrop (1893–1946), Moskva 23. srpna 1939.

Lze říci, že československá zahraniční politika odrážela jakýsi demokratický idealismus, přesvědčení, že Britové a Francouzi nám proti agresorovi přijdou na pomoc. To se na podzim 1938 ukázalo jako strašlivý omyl. Naopak Poláci v tomto uvažovali velmi realisticky, snad až cynicky, jelikož předpokládali, že západní demokracie jsou ochotny použít malé státy v rámci „obchodů“ se stále agresivnějšími diktátorskými režimy. Polsko, geograficky sevřené mezi Německem a SSSR, proto hledalo cestu, jak předejít takové nepříznivé situaci. Už roku 1932 podepsalo smlouvu o neútočení s Moskvou a za dva roky nato přibyla i obdobná smlouva s Německem, známá i jako Pakt Piłsudski–Hitler. Sám generál Piłsudski a jeho ministr zahraničí Józef Beck popisovali tyto smlouvy jako obrovské úspěchy, protože podle jejich názoru představovaly perfektní „pojistky“ proti tomu, aby se Polsko stalo obětí geopolitických „veletočů“ Britů či Francouzů.

Je ale nutno dodat, že polsko-německý pakt se v obou zemích setkal i s tvrdou kritikou. Velká část polské generality Němcům prostě nevěřila a stejně tak němečtí konzervativní nacionalisté tvrdili, že Hitler tak v podstatě „vzdal“ nároky na tradiční „německá“ teritoria na východě, mimo jiné na Gdaňsk, který byl tehdy tzv. svobodným městem. Tito kritici, většinou z řad Prusů, se totiž domnívali, že Hitler jako Rakušan zaměří své choutky především jihovýchodním směrem, což si paradoxně mysleli rovněž Piłsudski a Beck. Vztahy mezi Polskem a Německem se skutečně značně zlepšily, a to až na takovou úroveň, že mezi těmito státy probíhaly přísně tajené rozhovory o vojenském spojenectví. Obě země však měly naprosto odlišné představy. Poláci tehdy doufali, že spojenectví s Říší by reprezentovalo záruku proti ambicím SSSR, zatímco Hitler chtěl, aby Poláci takříkajíc „kryli záda“ Německu, až dojde na předpokládaný válečný konflikt s Francií. Přesně to ovšem Poláci samozřejmě nechtěli, protože Francie byla přece jen jejich spojencem. Navíc existovala obava, že Polsko by se nakonec dostalo do pozice německého vazala, ovšem Varšava usilovala o něco úplně jiného, a to o spojenectví menších středoevropských zemí, jež by mohlo vzdorovat tlaku z Německa i SSSR. Tento úkol byl však obtížně proveditelný, když se vzaly do úvahy často velmi napjaté vztahy mezi Polskem, Československem, Maďarskem a Rumunskem, takže tento plán Piłsudského zůstal jen snem.

Německo-polské „námluvy“ však přesto pokračovaly a o jejich významu svědčí fakt, že Hitler svěřil jejich vedení svému zástupci, říšskému maršálu Hermannu Göringovi. Berlín usiloval o to, aby se Varšava připojila k tzv. Paktu proti Kominterně, a začal povzbuzovat polské územní nároky vůči Československu. Na tomto místě je nutno zdůraznit, že hlavním důvodem vesměs složitých vztahů Prahy a Varšavy v meziválečném údobí nebyla otázka území Těšínska, nýbrž již naznačené rozdíly v základní politické koncepci. Polská vláda totiž ve skutečnosti jevila o Těšínsko až do roku 1938 jen malý zájem, ale daleko větší problém měla se silnou orientací Prahy na západní demokratické mocnosti, protože šlo o překážku pro onen polský projekt aliance středoevropských zemí. Poláci doufali, že pokud dojde k oslabení ČSR, pomůže to realizaci polského velkého plánu, avšak evidentně nečekali, že oslabení Československa po Mnichovu bude tak drtivé.

„Druhá republika“ se postupně stávala německým vazalem, který se za půl roku změnil ve stát okupovaný, zatímco vztahy Polska a Německa se začaly zhoršovat. Němci sice (přinejmenším oficiálně) dávali najevo zájem o spojenectví, jenže v rozhovorech stále častěji otevírali otázku Gdaňsku či pozemního spojení s Východním Pruskem, jež bylo od většiny Německa odděleno tzv. Polským koridorem, jenž poskytoval Varšavě přístup k moři. Němci však požadovali, aby přes koridor vedla „německá“ dálnice a železnice. Ministr Beck a maršál Edward Rydz-Śmigły, nástupce zesnulého Piłsudského, se ale dopustili fatální chyby, když přecenili význam Polska a schopnosti jeho ozbrojených sil, zatímco hrubě podcenili vojenskou sílu Německa a vlastně i Hitlerův oportunismus. Domnívali se, že Němci potřebují polské spojenectví proti SSSR a že je vyloučeno, aby nacisté nalezli jakoukoli shodu se svými ideologickými protivníky v Sovětském svazu.

Foto: Bundesarchiv - Dne 1. září 1939 zahájila armáda Hitlerovy říše rychlý postup do Polska.

Německo v dubnu 1939 vypovědělo smlouvu o neútočení s Polskem a v téže době se začínaly vypouštět i první „pokusné balonky“ mezi Berlínem a Moskvou. Peripetie jednání, která vedli v Moskvě zástupci různých zemí, jsou dodnes předmětem vášnivých diskusí, avšak jisté je, že v srpnu 1939 byla Molotovem a Ribbentropem podepsána smlouva o neútočení mezi Německem a Sovětským svazem. Její tajné protokoly fakticky představovaly zpečetění osudu Polska, které za několik týdnů přestalo existovat. Jaro a léto 1939 tak znamenaly krach polské koncepce zahraniční politiky, jež sázela na to, že Polsko dokáže „manévrovat“ mezi Paříží, Londýnem, Berlínem a Moskvou a uskutečnit onen projekt středoevropské aliance. Výsledkem ale bylo, že alianci vytvořily totalitní režimy v Berlíně a Moskvě, kdežto bezpečnostní záruky od Paříže a Londýna se projevily jako slabé. Dne 1. září 1939 zahájili Němci útok, 17. září 1939 se přidal SSSR a Polsko do roku 1945 pozbylo okolo pěti šesti milionů obyvatel, asi šestinu populace.

Jestliže Piłsudski je v Polsku nadále předmětem takřka božského obdivu, Beck a Rydz-Śmigły bývají za svou politiku obvykle odsuzováni, ačkoli dosud neexistuje shoda na tom, co přesně Polsko ve své pozici mělo či mohlo dělat. Mezi výsledky diskusí patří také provokativní kniha Pakt Ribbentrop–Beck, kterou v roce 2012 napsal historik Piotr Zychowicz a která má podtitul Jak Poláci mohli po boku III. říše porazit Sovětský svaz. Jde o dílo z oboru alternativní historie, kde Polsko jedná podle cynické zásady Když je nemůžeme porazit, musíme se s nimi spojit. Při rozhovorech souhlasí s ústupky, díky kterým Němci získají Gdaňsk a spojení přes koridor. Obě země navazují vojenské spojenectví. Druhá světová válka začne v roce 1940 na západě, avšak v červnu 1941 zahajují Němci a Poláci útok na Sovětský svaz. Čtyřicet polských divizí po boku wehrmachtu znamená, že SSSR prohrává a jeho obsazené teritorium si rozdělí Berlín a Varšava. Němci pokračují ve válce proti západním velmocím, ale vztahy s Polskem se zhoršují a Poláci začínají tajná vyjednávání se západními vládami. Když v roce 1944 dojde k invazi ve Francii, Polsko se přidává na stranu protivníků Německa a zahajuje útok z východu, takže Hitlerova říše je záhy poražena. Následných jednání o poválečném mírovém uspořádání Evropy se jako člen vítězné koalice účastní i nová evropská mocnost Polsko.

Zychowiczova kniha samozřejmě vyvolala ohromné emoce, většinou motivované politickými postoji. Podle některých takřka legitimizuje nacismus, zlehčuje památku polských obětí války a posílá „munici“ ruským propagandistům, kteří rozhovory Berlína a Varšavy rádi užívají pro ospravedlnění paktu Molotov–Ribbentrop. Podle jiných ale jde o realistický a rozumný návrh, který vlastně jen říká, že Polsko se mohlo zachovat podobně jako Itálie či Rumunsko, jež také zakončily válku v opačném táboře, než v jakém ji začaly. Publikace Pakt Ribbentrop–Beck by se proto dala charakterizovat jako „polské Žáby v mlíku“. Je však nesporně velice příznačné, že v knize Jana Drnka z roku 2007 chtějí Češi zkrátka „jen“ bránit svou zemi, kdežto Zychowicz posílá polskou armádu do útoku s neskrývaným cílem udělat z Polska skutečnou velmoc. Svérázným způsobem se tak projevují dlouhodobé ambice Polska, které se nejednou snažilo získat dominantní roli v regionu.

Mohlo by se zdát, že jde jen o zajímavé akademické diskuse, avšak současná situace v Evropě by měla být dostatečným důvodem pro studium příkladů z historie. Střední Evropa nepřestává být strategicky velice významným prostorem, o který jeví zájem velmoci a kde existují zdroje napětí i snahy o spolupráci. Osud meziválečného Polska je tedy důrazným varováním, kam až může vést příliš riskantní koncepce zahraniční politiky.