Německý antropolog Matthias Burchardt o erozi základních práv a vůbec lidství

Narodil se homo hygienicus. Ale neradujme se

Německý antropolog Matthias Burchardt o erozi základních práv a vůbec lidství
Narodil se homo hygienicus. Ale neradujme se

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Vedle osvědčené stálice evropské filozofie Giorgia Agambena je Matthias Burchardt z Německa jedním z mála filozofů dnešní Evropy, kteří v souvislosti s pandemií koronaviru vystoupili s nějakou zajímavou tezí. Burchardt naskicoval lidské stvoření, jež prý se v průběhu loňského roku začalo objevovat a jemuž on říká homo hygienicus. Co by vítězství této nové formy lidské existence znamenalo pro naši budoucnost a má jeho předchůdce homo humanus ještě šanci nástup nového vývojového stupně odvrátit?

Nejprve bych potřeboval ujasnit pojmy. Jak se ve vašem podání odlišuje homo hygienicus od člověka, kterému se říká homo humanus?

Homo humanus byl formován západoevropskou politickou tradicí osvícenství a humanismu. Sám sebe určuje důrazem na svobodu, rozum, řeč, sebeurčení, demokracii, také na hospodářský blahobyt. Považuje se za hybatele dějin. A má i svoje hodnoty a normy, vztahuje se k rodině, společenství. Hledá pravdu a uskutečňuje krásu. Pohybuje se v různých sférách života, realizuje se v nich. Takže je současně náboženský člověk, je to kulturní člověk, pracuje, vyrábí věci, hraje si. Opírá se o společnost, a přesto zůstává individualitou. Naproti tomu homo hygienicus tomu všemu absolutně nadřazuje jedinou perspektivu. Všechny životní projevy a všechny vztahy, v nichž žije, utváří podle virologického imperativu: Vyhýbej se kontaktu, nenakaž se, pečuj o své zdraví. Pojem homo hygienicus je starší, pochází od sociologa lékařství Alfonse Labische. Ten ho zkonstruoval jako kulturní figuru před víc než sto lety, figuru pro přechod z agrární k průmyslové společnosti. Já tím termínem chci popsat sociologický produkt uplynulého roku. Můj homo hygienicus byl uhněten obrazy nahánějícími hrůzu a následnými politickými kroky. Je utvářen strachem, naplňuje určitou doktrínu chování, péče, hygieny a sterility. Je to jako zimní spánek toho lidského v nás.

Rozumíte mu v jeho motivaci?

Samozřejmě se do jeho životní formy dokážu vcítit. Lidé mají strach, což chápu. Považuji za normální, že když máme strach z hrozby, chováme se opatrně. Jenomže i předtím byl náš život spoluurčován riziky. Mohli jsme havarovat s autem, onemocnět chřipkou. Problematické to začíná být, když se z hygienického pohledu stane jediná životní perspektiva, nebo dokonce politická ideologie. Protože ta nakonec funguje jako totalitární forma moci. Všechno, co je riskantní – zpívat v kostele, obejmout člověka, zajít si na koncert, chodit do školy – se nevyplatí, protože to všechno jsou od nynějška místa s výskytem nebezpečí. Křesťanská idea: Miluj bližního svého se nově překládá jako: Boj se bližního svého. Zajímavé na tom je, že homo hygienicus zaujímá svou pozici spíš z iracionálních příčin, kdy si osvojuje něco, co nelze vnímat. Nikdo z nás laiků nemůže koronavirus spatřit. Ten virus není předmětem žádné myslitelné zkušenosti. Prosím, abyste mě dobře pochopil: netvrdím, že virus neexistuje, tvrdím jen, že je nevnímatelný. Příznivec spiklenecké teorie říká: To, co nemůžu vnímat, nemůže existovat. Homo hygienicus říká: Když virus nevidím, nemohu také vidět jeho nepřítomnost. Bude tedy předpokládat, že virus je přítomen všude. Pak také vychází z předpokladu, že virus je přítomen v každé osobě, kterou potká. Tady je namístě zdůraznit jeden důležitý rozdíl mezi rizikem a nebezpečím. Nebezpečí vidíme. Když nastupuji do letadla a vidím, že hoří motor, řeknu si: Oj, nebezpečí, a vystoupím. Naopak riziko je statistická pravděpodobnost o tolika a tolika procentech, že letadlo spadne. Když virus nevidím, zaměňuji riziko za nebezpečí, všechno nahlížím skrz virus a chovám se podle mé ultima ratio: Bože, jsou mezi námi asymptomatičtí přenašeči! Každý jednotlivý člověk ohrožuje můj život! Což je forma hypochondrie, která nám přerostla v masovou psychózu. Pokud si společnost není schopna uvědomit, že pravděpodobnost nákazy je poměrně nízká a jak přehnaná máme preventivní opatření, vzdává se toho, co vytváří její kulturu, srdečnost a teplo. Začíná to tím, že se zrušilo podání ruky a objetí na uvítanou… Současně si na základě těchto přehnaných představ ruinujeme celé hospodářství.

Zkouším si teď představit, co si asi pomyslí někteří naši čtenáři: Ten chlap maluje věci načerno, celá situace je přece jednorázová. Až budeme všichni naočkovaní, vrátí se staré časy.

Zaprvé bych si docela rád popovídal o tom, jestli za výjimečné situace musíme celý náš dosavadní život vypnout jako cenu za přežití. Je holé přežití jedinou hodnotou? Jaký smysl dává holé přežívání v hygienickém režimu, pokud jsou vypnuty ostatní aspekty života, jako je například kvalita dobrého společenství, demokratické procesy, nakonec i právní stát? Zadruhé žádný návrat ke starému normálu stejně nebude. Traumatizace společnosti, ztráty v kultuře, ale hlavně hospodářské deformace a společenské trhliny vyústí do zničeného světa. Pociťuji velké obavy, jestli se náš poničený svět bude ještě někdy moci zhojit. Mám dojem, že hlavně západní kultury se po koroně probudí v troskách svých dosavadních forem. Ještě bych podotkl, že termín nový normál byl předžvýkán PR agenturami našich elit. Není to tak, že by si ten termín loni vymysleli mluvčí našich vlád, ten už byl k dispozici. Hrály se různé manažerské hry o změnách společnosti, ať už šlo o zemědělství, o virové pandemie a podobně. V roce 2015 se konala jedna taková plánovací hra, v níž se předvídala velká potravinová krize, přerušení potravinových řetězců ve světě. Této hry se účastnilo několik skupin, hlavně z Ameriky: The Center for American Progress, Světový fond na ochranu přírody, Cargill a další. I v ní šlo o to, jak by se za pomoci globálně koordinované politiky dali převést lidé ze stávajících, tradičních forem života do jiných forem. Bylo to vedeno myšlenkou, že na takovou krizi už jednotliví hráči nestačí a my potřebujeme nadnárodní instance, které tu změnu odřídí.

Jaké konkrétní změny nám tento nový normál přinese, jak si podle vás máme nový svět představovat?

Jedním aspektem jsou pro mě pustnoucí centra měst, zruinovaný maloobchod, řada oborů ve službách, gastronomie, turistika. Obecně řečeno malí a střední podnikatelé. Digitální koncerny mají už dnes do té míry monopolní postavení, že menší hráči, třeba nějaká malá pizzerie, sice digitální platformy využívají, opírají se o ně, ale současně těmto restauracím mizí zisky. On-line ekonomika se před našimi zraky zmocňuje reálné ekonomiky. Na osobní rovině to bude onen život na distanci. Politicky viděno je homo hygienicus izolovaná bytost, která se s ostatními už nesolidarizuje. Vzniká tak politická situace Rozděl a panuj. Tato forma života má jeden hrůzný předobraz. David Vetter byl chlapec, který přišel v roce 1971 na svět s velmi oslabenou imunitou a celý svůj život strávil v plastové bublině, takříkajíc v laboratorních podmínkách. David se nikdy nedotkl žádného člověka. Jeho matka ho poprvé políbila, až když umíral.

U Davida Vettera byl asi dobrý důvod, proč ho v té izolaci chránit.

Ano, dá se říct: díky, vědo, že jsi to umožnila. V jeho případě byl důvod, reálné ohrožení. Dnes jsme ohroženi potenciálně, ale s každým člověkem zacházíme, jako kdyby to byl David Vetter. Samozřejmě ne tak, že bychom kolem něho budovali fyzickou bariéru, konstruujeme ji sociálně. Tím jsou hrubě zpochybněny všechny základní elementy naší západní kultury.

Co přijde na jejich místo?

Kráčíme k transhumanismu. To je představa, že člověk tak, jak se vyvinul v přírodě a v dějinách, je vlastně deficitární forma života, kterou lze za pomoci techniky, to jest eugeniky, kybernetiky a léků, jednoduše překonat, která musí být optimalizována. Nemoci, smrt, utrpení v tomto novém pojetí už nejsou osudově dané elementy, jaké patří k životu, ale je potřeba je technicky porazit. Tím se člověk pomalu stává strojem a doufá, že překoná fázi homo humanus. Toto je agenda hráčů ze Silicon Valley. Bill Gates a někteří další si myslí, že tohle by byla možnost, jak sprovodit ze světa nemoci. Oni diskutují dokonce i o kontrole a redukci světového obyvatelstva, říkají tomu populační management.

A co by tak mohla být motivace Gatese a těch dalších? Peněz mají tolik, že ty je už musí nudit. Myslí to s námi špatně, nebo dobře?

Mohu jen spekulovat. Může to od nich být pokus zlepšit svět tím, že vyřeší sociální, ekologické a technické problémy. Současně to je ale znásilnění lidstva, neboť my se jejich diskuse o tom, v čem spočívá dobrý život, nesmíme zúčastnit. Neustále jsou tu nějaká technická, digitální řešení pro problémy lidstva. Hodí se na to jeden hezký výraz dvou frankfurtských sociologů, Nachtweye a Seidla – solucionismus (od slova solution, anglicky řešení – pozn. red.). To je představa, že pro každý životní problém by mělo existovat nějaké technické řešení a že tím řešením je potřeba lidi obšťastnit, a to za každou cenu. Což dnes ovšem znamená i narušení a zničení dosavadních forem života. Můj homo hygienicus se rodí ve chvíli, kdy humánní způsob života už kvůli hygienickým opatřením nelze vést. Takže už nechodíme na bohoslužby, nestýkáme se s přáteli, nenakupujeme v obchodě, nýbrž přecházíme do on-line ekonomiky, sledujeme seriály na Netflixu a v jistém smyslu se z nás stávají nemateriální, bezkontaktní, izolované bytosti. Tak vzniká obyvatel nové doby, který už své štěstí nehledá v reálném prostoru, ale v digitálu.

Potíž je trochu v tom, že kdo zmíní kriticky Billa Gatese a Silicon Valley v souvislosti s koronou, riskuje, že bude zařazen mezi konspirační teoretiky.

No jistě, tomu bych se rád vyhnul. Přesto považuji za důležité, abychom o ovlivňování demokratických procesů ze strany bohatých a mocných aktérů kriticky diskutovali. Samozřejmě že existuje lobbismus, zájmy, které jdou proti obecnému blahu a proti demokratickým procesům. To bych rád nějak reflektoval, aniž bych se musel stát konspiračním teoretikem. Jak říkám, motivaci těchto mocných a bohatých hráčů neznám, ale vidím jejich činy. A ty mají něco z nuceného obšťastňování lidstva. Za to, že se cítím znásilněn, jim mám ještě poděkovat. My ale snad máme k diskusím o budoucnosti jiná místa, k tomu nepotřebujeme žádné bohaté nadace a nadnárodní grémia typu Světového ekonomického fóra v Davosu. K tomu máme parlament, veřejnost, také intelektuály a univerzity. To by za normálních okolností měla být místa, na nichž diskutujeme o tom, jak chceme žít. Bohužel už nějakou dobu nefungují tak, jak by měla. Je to na hlavu, ale v mnoha parlamentech panují v důležitých otázkách homogenní názory. Ani univerzita už neumí vést vědeckou diskusi o relevantních společenských tématech. A ani média už nejsou schopna zrcadlit celé spektrum názorů. Jsou buď zastrašená, nebo zkorumpovaná.

Zmínil jste digitalizaci. Toto slovo má v České republice zatím velmi dobrý zvuk. Rozumí se pod ním většinou pořád ještě digitalizace státu, tedy taková opatření, bychom nemuseli s každou maličkostí běhat po úřadech.

Digitalizace je velký trend, který korona jenom urychlila. Rok 2020 vnesl digitalizaci do oborů, které předtím platily jako nezdigitalizovatelné – vzdělání, gastronomie… Ano, ve všedním životě je digitalizace spojena s mnoha malými úlevami, zrychluje státní správu a tak. Ale co když se tak proměňuje i náš život způsobem, který teď ještě ani zdaleka nedohlédneme? Neustále se opakuje, že data jsou nafta 21. století, a je to pravda. Všechno, co děláme, vzbuzuje zájem technických koncernů a vedoucích elit v politice i ve společnosti. Data se sbírají skoro všude, ukládací kapacita je v podstatě nekonečná, rychlost zpracování je enormní. Tyto vědomosti příslušní hráči nepoužívají jen k dělání kšeftů, umožňují jim i řízení lidí, jejich názorů a chování. Dnes se zdá, jako kdybychom měli na výběr mezi kybernetickým řízením ze strany státu a tím, co Shoshana Zuboffová (americká sociální psycholožka – pozn. red.) nazývá kapitalismem dozoru. Digitalizace probíhá právě teď a je otázka, co to s námi jako s lidmi udělá, když už převážně digitálně komunikujeme, konzumujeme, vyrábíme. Jak to mění náš život. Chceme to takhle vůbec? Neměli bychom se ptát, jestli pak v digitálním světě budeme taky šťastní?

A kdybyste byl politik, co byste proti tomu dělal? Bývalý český premiér Mirek Topolánek jednou v nějaké diskusi nadhodil, že by se do ústavy mělo vepsat právo na život off-line.

Naprosto skvělé. Moje dcera dlouho neměla mobil, až do svých osmnácti. Pak řekla: Já už pro své spolužáky jako bych ani nebyla. Pohybuji se mezi nimi jako duch. Oni už spolu komunikují jen digitálně, i tehdy, když se reálně potkají. To znamená, že příslušnost ke společnosti se dnes váže na technické předpoklady. Ale vést bankovní konto – a například staří lidé žádné on-line bankovnictví nechtějí –, domlouvat si schůzku a termíny, dokonce politické vyžití, nic z toho na technickou infrastrukturu nesmíme vázat. Možná budou už brzy zavedeny digitální průkazy, které dokumentují stav našeho očkování nebo imunity, průkazy, na jejichž základě bude zřízen nový apartheid. Byl by to apartheid, který odfiltruje ty nečisté, z nichž má homo hygienicus strach.

Neukazuje příklad vaší dcery, že nakonec před digitalizací stejně nikam neutečeme?

Podle mě ukazuje, že se tomu musíme bránit víc. Já nejsem ochoten brát politický vývoj jako nějakou nutnost danou přírodními zákony. Vždycky jsou alternativy.

Není to ale tak, že dvaceti- a třicetiletí o náš analogický svět prostě už nemají zájem?

Ano, ale současně pozoruji i opak, určitý stesk po skutečnosti. Já například používám digitální fotoaparát, ale moje děti mezitím přešly na staré polaroidy, kde je fotka originál, který vy třeba potom můžete sdílet se svým přítelem. Myslím, že touha po skutečnosti je v člověku uložená tak hluboko, že se digitalizace nikdy úplně nepovede.

Ptal jsem se tak i po zkušenostech posledního roku. Aspoň mám pocit, že mladší lidé se v průměru korony bojí víc než řekněme střední generace.

A nemůže to souviset s tím, že v životě funguje zkušenost z reálného prostoru jako korektiv obrázků a zpráv získaných v digitálu? Člověk se časem naučí důvěřovat vlastnímu úsudku, který je založen ve skutečném světě a který má lepší reálný odhad nebezpečí. Pokud jsem závislý jen na virtuální realitě, jsem i ovlivnitelnější propagandou, chybí mi jakýkoli korektiv pro vnímání.

I kdyby všechno, co si tu povídáme, byla pravda, není přece jen lehce kontraproduktivní mluvit o propagandě, a dokonce o totalitarismu ve společnostech, ve kterých pořád ještě všechny důležité pilíře klasického liberalismu stojí? Nehrozí pak, že v očích lidí, o jejichž porozumění jde, se člověk může jevit jako hysterik?

To nebezpečí si uvědomuji. Ale zaprvé bych se zeptal: Kde se ještě nachází ta liberální společnost? O Německu bych už rozhodně netvrdil, že je to liberální společnost. Dávno před koronou jsme nebyli. Pokud jde o politický systém, ano, máme svobodu názoru, ta formálně existuje i nadále. Pokud ale jde o společenské klima, za názorové odchylky jsou těžké sankce. Dřív byste na nějaké party mohl bez problémů prozradit, že jíte maso, že kouříte, že máte diesel, že volíte určitou stranu. Dnes když budete nenuceně diskutovat o migraci, o klimatu, aktuálně o koroně, může se vám lehce stát, že přijdete o mezilidské vztahy. V takovém případě nemám dojem, že bych ještě žil ve svobodné společnosti. Existuje silná kontrola skrz společenský tlak na konformitu. Lidé mají strach z vyloučení.

Cítíte se se svými názory na koronu v akademickém světě, na intelektuální scéně osamocen?

Ano i ne. Na jednu stranu se mi dostává uznání od lidí, kteří říkají: Je dobře, že to ještě někdo řekne, vidím to úplně stejně. Na druhou stranu musím přiznat, že jsem se svými tezemi buď ignorován, nebo i veřejně ostouzen.

Myslíte, že by odpověď vlád na koronavirus, tedy zneplatnění základních občanských práv, mohla být použita i v tažení proti emisím?

Takové fantazie jsou. To je klimapopulismus. Musíme se ptát: A co vlastně mají vládní opatření proti koronaviru společného se zdravím? Nejde tu spíš o moc nad společností? A podobně: Má klimatický diskurz vůbec něco společného s ochranou přírody? Nebo: Má genderový diskurz něco společného se spravedlností mezi mužem a ženou? Jsme tu svědky ideologického monopolizování důležitých témat. Pro mě je ochrana životního prostředí důležitá věc, zdraví, snaha nepřipustit diskriminaci jakbysmet. Ale nezneužívá tu určitá ideologie některá důležitá témata k  tomu, aby etablovala svou nadvládu? Obávám se, že právní stát už se nám do stavu před koronou nevrátí. A vůbec – pochybuji, že by ta vládní opatření byla skutečně k boji proti nákaze nutná. Nijak zvlášť úspěšná tedy nejsou. Možná že korona byla jen taková hezká příležitost etablovat určitou ideologii a určité formy nadvlády, o jakých snili už předtím.

Vidíte někde naději?

Ano. Věřím, že conditio humana, to, co dělá člověka člověkem, je silnější než každá politická a ideologická intervence. Touha po humánní, osvícené, liberální formě života se právě ve chvíli, kdy ji postrádáme, stává obzvlášť patrná. Často až ve chvíli, kdy jsme něco ztratili, pochopíme, jakou to pro nás mělo cenu. Dokud jsme mohli brát naše základní práva jako samozřejmost, byla nám celkem lhostejná. Teď, když jsou okleštěna, za ně znovu budeme bojovat. V tom smyslu jsem plný optimismu. Ale bude to trvat.