komentář Daniela Kaisera

Když se v Berlíně kýchne, musíme nasazovat roušky

komentář Daniela Kaisera
Když se v Berlíně kýchne, musíme nasazovat roušky

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Hypotéza známého dentisty a člena tehdejšího Ústředního krizového štábu Romana Šmuclera během plošné karantény na jaře hlásala, že Andrej Babiš jen s malým fázovým zpožděním kopíruje postup a tempo v uvolňování nebo utahování opatření od Angely Merkelové. Šmuclerova teorie je pravdivá jen do jisté míry, nicméně závislost na Německu bychom zřejmě mohli úspěšně hledat v této poslední rouškové kapitole.

Déle než týden se v kuloárech mluvilo o znepokojení Berlína, v jehož očích se Česká republika stává ohniskem koronaviru přímo na hranicích. Skončilo to zatím tak, že německá protiopatření dopadla na Prahu, když odsud přijíždějící musejí předložit test nebo se odebrat do pětidenní izolace.

Možnost zařazení celé České republiky k rizikovým zemím hrála evidentně roli i v rozhodování české vlády vracet povinnost roušek ve vnitřních prostorách, a to rovnou po celé zemi. Přísně z ekonomického pohledu to dokonce má jistou logiku. Závislost českého hospodářství na Německu je obří. Třetina exportu a importu se odehrává mezi oběma zeměmi, zastavené kamiony s dodávkami just-in-time na hraničních přechodech byly pro českou vládu černou můrou už za migrační krize, kdy to jednu dobu vypadalo na vypnutí Schengenu.

Z tohoto důvodu je i pro opatření u nás doma důležité sledovat, jak se vyvíjí většinový postoj ke koroně mezi Němci. Z našeho pohledu nikoliv dobře. Němci jsou dnes ještě o třídu úzkostlivější než my. Ekonomika se sice, stejně jako u nás, plošně nezavírá, nicméně se trasují pozitivně testovaní smolaři a odvolávají se konference, sjezdy, koncerty, i v Německu mají první případy zavřených škol.

Boj mezi politickou třídou, tzv. elitami a médii na jedné a části společnosti, která opatření považuje za nezodpovědný humbuk, na druhé straně se dnes svádí o povinnost nosit v uzavřeném prostoru roušky. Při bližším pohledu na tuto bitvu také můžeme odhadnout míru odhodlání potlačovat virus i kritiky vládního postupu.

Berlín 1. a 29. srpna zažil dvě masové demonstrace proti rouškám, zatím největší „otevíračské“ protesty celosvětově. Už během první demonstrace začala policie stíhat organizátory kvůli porušení hygienického zákona, při druhé pak rozpustila průvod poté, co ho předtím uměle zablokovala a účastníky na sebe natlačila tak, že nemohli dodržovat nařízený odstup. Po obou demonstracích následovala prudká kampaň všech, ale do jednoho všech velkých médií, štvaní proti organizátorům i řadovým demonstrantům.

Ti jsou vykreslováni jako příznivci krajní pravice a konspiračních teorií. Z několika minut trvajícího obsazení schodů historické budovy Reichstagu několika stovkami demonstrantů se udělal jakýsi „útok“. Tři policisté, kteří stáli u vchodu a jež média vykreslila jako poslední zábranu, která parlament dělila od destrukce a vyplenění, byli vzápětí přijati a vyznamenáni spolkovým prezidentem. O pár dní později si je pozval parlament a vzdal jim poctu.

Ve skutečnosti se o průnik do parlamentu nikdo ani nepokusil, na prosklený vchod Reichstagu neletěla jediná lahev, jediný kámen. O týden později jiní demonstranti, tentokrát anarchistická scéna, protestovali tak, že při pokusu policie vyklidit squat v Lipsku zranili osm policistů. Létaly lahve, kameny, dlažební kostky.

Dvakrát tolik policistů muselo vyhledat lékaře, když se v červenci před hlavním nádražím Stuttgartu dostali do pouličních bojů s mládeží složenou z migrantů a Antify. Spolkového prezidenta ani nenapadlo někoho ze zraněných policistů přijímat, neprojevil jim účast ani na dálku.

O tomto víkendu se měla konat demonstrace stejné skupiny, která pořádala obojí Berlín, v Mnichově. Úřady zakázaly demonstrovat v centru města, odklonily protest na louku mimo centrum (kde se koná slavný Oktoberfest) a omezily ji na maximálně tisíc účastníků, dále předepsaly povinnost dodržovat 1,5metrový odstup a mít nasazené roušky (které jinak venku povinné nejsou). Zakázaly průvod městem. Organizátoři se brání stížností k soudu. Stejné schvalovací drama čeká příští týden Düsseldorf. Ale když po Berlíně pochodoval Drážďanami bez roušek a bez odstupu průvod za práva LGBT, žádné porušení zákona o hygieně a následné pobouření se nekonaly.

Veřejnoprávní televize o demonstrantech proti rouškám mluví téměř výlučně jako o přívržencích konspiračních teorií. Ředitel jedné zemské kontrarozvědky varuje před činy „individuálního terorismu“, pro jaký prý koronaprotesty představují živnou půdu (přitom jestli něco demonstranty spojuje, je to starost o stará dobrá ústavní práva). Nadace Konrada Adenauera, což je křídlo kancléřčiny CDU, si za státní peníze zadala velkou studii o tom, kolik Němců věří konspiračním teoriím. Prý až 30 procent, což bude cynik interpretovat jako indikátor počtu lidí, kteří neuměřenost boje s koronavirem kritizují.

Spolková ministryně spravedlnosti (tentokrát sociální demokratka) žádá nový „zákon na podporu demokracie“ a myslí tím další peníze na školení žáků proti „konspiračním teoriím“. Z kritiky roušek učinila politická a mediální třída, tak jako už se jí to povedlo u několika různých témat předtím, projev latentního nacismu mezi prostými lidmi.

Že vlády mají nainvestováno do strašení veřejnosti a stávají se i zajatci svých vlastních chyb, to je v Evropě standard, známe to i od nás. Co je specifikem německé vládnoucí třídy, je opět toto nevynucené osedlání koně antifašismu, z něhož se pak těžko slézá, když to slézání by mohl zase někdo jiný vyložit jako laxnost vůči hnědému nebezpečí. Což nevěstí nic moc dobrého ani pro nás, kteří jsme, jak poslední dny opět ukazují, sousedstvím s největší zemí EU do jisté míry determinováni.

11. září 2020