Pandemie nemoci COVID-19 může působí ztráty na životech a ekonomické škody, ovlivňuje také psychiku lidí, kteří jsou kvůli karanténním opatřením izolovaní. Jaké dopady to na duševní život může mít a jakými způsoby se dá zabránit jejich nejhorším formám? Vedli jsme o tom rozhovor s psychiatrem Janem Veverou, přednostou Psychiatrické kliniky LF a FN Plzeň a také armádním psychiatrem, účastníkem mise v Afghánistánu.

Politici v souvislosti s pandemií často užívají válečnickou rétoriku. Jsme ve válce. Zároveň je ta rétorika často kritizovaná jako nepřípadná. Jako psychiatr jste byl s českými vojáky v Afghánistánu. Jsou si prožitky vojáka nasazeného do boje v něčem podobné s tím, co zakoušejí izolovaní lidé v karanténě?

Ano hovoří se, že jsme ve válce s virem, budeme bojovat s inflací, válčit s nezaměstnaností a jen do Afghánistánu, Iráku či Mali se jezdi na "mise". Protože tam, kde je válka, potřebujete klid, rozvahu a soustředění. Keep calm and return fire - zachovej klid a opětuj palbu. Jako lékař jsem nebyl vystaven takovému riziku, jako například kolegové, kteří mají na starosti Force Protection, to znamená, že kontrolují okolí základny. Ale život na základnách je v něčem podobný karanténě, nucená fyzická izolace od příbuzných, omezení sociálních kontaktů, život v úzké skupině, důvěra v ostatní. Navíc ještě abstinence, alkoholová i sexuální, Plus jednou za čas raketový útok nebo přepad sebevražedným atentátníkem, A přesto je duševní zdraví vojáků velmi dobré. Nejen u nás ale i jiných evropských jednotek. U Američanů je to jinak, ale to je na jiné povídání.

Je nějaký mezi vojáky rozšířený způsob vyrovnávání se se stresem, který by měli využívat i civilové izolovaní v karanténě?

Jako psychiatr mezi zdravými vojáky jsem měl relativně dost času, tak jsem u vojáků, kteří zažili sebevražedný útok dělal studii přesně na tohle téma. A výsledek byl, že nejlepší strategií pro ně bylo získávaní informací o bezpečnostní situaci a pokračovaní v činnosti, kterou dělali. Jde to ruku v ruce se  zkušeností i z civilních katastrof, že efektivním způsobem, jak se vyrovnat se stresem je někomu dalšímu pomáhat.

Pro vojáky bývá psychicky obtížný návrat do normálního života po skončení války. Dá se něco podobného očekávat i v souvislosti s pandemií? Škody, které působí na psychice lidí se projeví v plné síle až po jejím skončení?

Není to tak úplně pravda, Velký problém je to spíše pro lidi, kteří jsou na misích dlouho a opakovaně. Britská studie nalezla vyšší prevalenci psychických problémů u vojáků, kteří byli nasazeni v misích déle než 13 měsíců v průběhu posledních tří let. Naše výzkumy stejně jako praktické zkušenosti ukazují, že po čtyřech měsících bylo duševní zdraví velmi dobré a to i dlouhodobě. Jde zkratka o to, jak dlouho jste mimo domov, protože po delší době dochází ke změně sociálních rolí. Ve zkratce: manželka se sama naučí měnit pojistky i mnoho ostatního, u vašeho místa u stolu už sedí váš syn, kamarádům se odcizíte a po návratu jim hrdina, který tu nebyl, začne říkat co a jak.

Má odpověď společnosti na katastrofální situace typu pandemie nějaký charakteristický průběh? Bývá nějak rozfázovaná?

I když odpověď daného společenství se případ od případu liší, je možné vysledovat typický průběh vyrovnávání se složitými událostmi. Napřed je fáze očekávání. Ta muže trvat minuty ( u zemětřesení) hodiny ( tsunami) i týdny jako v současné epidemii. Zde politici a odbornici selhali, nebo byli oslyšeni. Pak přijde fáze přímého zasažení, v ní je zásadní rychlé a zodpovědné rozhodování. Přesně to se v v České republice dělo. Nemocnice byly a jsou připraveny, začala karanténa. Následuje heroická fáze. Lidé jsou schopni hrdinských činů, u nás třeba při smrtelné epidemii tyfu po válce v Terezíně, kam dobrovolně nastupovaly pomáhat zdravotní sestry. Případem ze současnosti možná bude čínský lékař Li Wen-liang, který na virus upozornil a následně měl problémy s policii a viru nakonec podlehl. Pak následuje fáze idylická. Při ní se postižené komunity většinou semknou a mobilizují vnitřní rezervy. Národ šije roušky, do páteřní sítě nezbytných obchodu jsou začleněny i galantérie a CNN vysílá klip jak jsme rouškami zkrotili virus. A v řádu týdnů pak přichází fáze deziluze a zklamání. Typické je hledání viníků a obětních beránků. Kromě těch oprávněné kritiky tato fáze často přináší různé konspirační teorie.

Dá se už teď dělat něco pro to, aby ta nutná fáze deziluze nebyla příliš destruktivní?

Ano, vyhodnotit fakta a z těch se poučit. Je jasné, že nás čeká ekonomický propad. To už tu v minulosti bylo mnohokrát a je několik cest, kterými se můžeme vydat. Už teď prezident volá do boje proti nevládním organizacím a poměrně běžné jsou v takovýchto situacích škrty v sociální oblasti. Když se ale oslabí sociální bezpečnostní sítě, ekonomické šoky jako ztráta zaměstnání nebo domova mohou vést ke zdravotním poškození. David Stuckler a Sanjay Basu to dokazují v řadě odborných studií shrnutých do knihy Ekonomika života a smrti (česky vzdalo nakladatelství Emitos v r. 2014). Pokud vlády investují víc do sociální podpory – zdraví populace se zlepšuje: to je také důvod, proč Island, který byl otřesen nejhorší bankovní krizí v celé své historii, nezažil v průběhu velké recese žádný nárůst úmrtí. Island se totiž rozhodl udržet svoje sociální programy, a šel dokonce dál, začal je podporovat víc než před krizí. Naopak po finanční krizi v Řecku došlo v důsledku ekonomických škrtů ve zdravotní a sociální oblasti k 52 % nárůstu HIV, dvojnásobku sebevražd, vzestupu vražd a návratu malárie.

Dá se říct, že společnost jako celek - nejenom lidi, které nemoc přímo postihla nebo se objevila v jejich okolí - je současnou situací traumatizovaná? Znamená to, že kvůli tomu bude i víc lidí trpět posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD)?

Kromě těch lidí, kterým někdo blízký nečekaně a tragicky zemřel, ne. PTSD je ze své definice spouštěna závažnou tragickou událostí, obvykle násilného charakteru, Typickým vyvolávajícím mechanismu jsou autonehoda a znásilnění, ve válce například mučení. Smrt rodičů vede k zármutku, ale nikoliv k psychiatrickému postižení jménem PTSD. U našich vojáku po misích se vyskytuje v jednom procentu, což je méně než v běžné populaci, A k tomu, abychom traumatické stresy snesli, jsme evolučně dobře vybaveni. Izolaci jakou nyní prožíváme, prožívali naši předkové například v horských vesnicích až do 19. století celkem běžně. Jen neměli to spojení se světem a dostatek zásob. Problém s PTSD spočívá v tom, že role oběti je nesmírně přitažlivá. Smývá z nás vinu za naše problémy (výbušnost, hádavost, agresivitu, impulzivitu, závislosti) a nabízí možnost finančního odškodnění. Proto je porucha rozšířená tam, kde nabízí možnost sekundárních zisků, například v soudních síních. Posuzoval jsem případ paní, která si na náledí zlomila nohu. Soudila se s majitelem domu, který neuklidil chodník a kromě fyzické újmy, k tomu přidala i PTSD a žádala odškodnění i za psychické strádání. To nešlo, Uznávám, že pro mnoho rodin je současná situace nepříjemná a nezvyklá, profesionálové mohou pomoci. Ale traumata, která by v nás měla vyvolat psychiatrickou poruchu, ta situace nepřináší. Mohou k nim ale vést ekonomické důsledky karantény.

A jak mohou profesionálové pomoci?

Teď jsme u toho pozitivního, co si vojáci přivezou z misí. Naučit se strukturovat si svůj den, respektovat svoje i sousedovo soukromí i ve stísněných podmínkách, najít si možnosti fyzické aktivity a porozumět hodnotě vztahů. Zkrátka převzít kontrolu nad situací. A rozhodně neposlouchat dvě hodiny denně z kontextu vytržené zprávy o tom jak je to hrozné v Itálii, Španělsku či New Yorku. Mám zkušenost s tím, že lidé si myslí, že v našich nemocnicích se děje to, co viděli ve zprávách z italského Bergama. Víte co je nejúčinnější zbraní sebevražedných atentátníků? Kamery, které jejich "vzkaz" předávají dál. Podobné je to to s těmi drastickými záběry vyčerpaných zdravotníků a mrtvol v chladících vozech. V Plzeňském kraji zatím zemřeli dva lidé. Kolik jich zemře v budoucnu v důsledku omezených rozpočtu na zdravotnictví a sociální pomoc není jasné. To je ovšem chyba akademiků, abychom jen nekritizovali politiky.

Platí, že žádná cena - nejenom v materiálním slova smyslu - za záchranu života není až příliš velká?

Ne to neplatí. Jsou a vždycky tu byly hodnoty důležitější, než je život sám. Křesťané to vědí. Věděl to také Jan Palach a Jan Zajíc. Disidenti riskovali životy a zdraví podlomené zdraví léty kriminálu. My jsme si zbožštili naše zdraví a naše fyzické přežívaní nade vše. Na jeho konec jsme zapomněli, jako na smrt.

Hodně lidí - v médiích i jinde - se v důsledku pandemie proměnilo v amatérské epidemiology, snaží se v situaci co nejlépe vyznat, zkoumají počty nakažených, testovaných, studují grafy... Nehrozí jim nějaké "informační přetížení"? Nezhoršují si tak jen stres z pandemie?

To je normální, hraje se fotbal, všichni jsme amatérští fotbaloví trenéři, když se v nemocnici střílí, staneme se všichni experty na palbu z krátkých zbraní. Problémem je, že naprosto selhávají odborníci. Chyběly propočty co a jak se má udělat, rozpracované matematické modely různých scénářů, Ani to sice nejsou křišťálové koule, které by nám řekly, co se přesně stane, ale přeci jen je lepší je mít než nemít nic. Zásadní problém je, že nemáme dost kvalitních informací. A protože, jak už víme, shánění informaci je poměrně rozumnou strategii jak čelit stresu, tak když nemáme informace kvalitní, rochníme se ve zhlížení těch stresujících, které si hledáme na sítích a v televizi. Evolučně jsme ostatně vybaveni k tomu abychom takovýmto informacím věnovali větší pozornost než těm, které nás z klidu nevyvedou. Ale chápu, že obrázek poloprázdných oddělení v českých nemocnicích a plných regálu v českých obchodech sledovanost nezvýší. Ale neříkejme tomu prosím panika.

Od politiků se v časech pandemie očekává především rozhodování o praktických stránkách snahy zmírnit epidemii. Mohou nějakým významnějším způsobem ovlivnit i způsob, s nímž se lidé s tou situací vyrovnávají psychicky?

Ale na základě čeho se měli rozhodovat, když závažnost situace nepoznali ani odborníci. Některá sdělení, která jsem slyšel od vlády, ovšem působila jako karikatura toho, jak by se v takové situaci mělo komunikovat. Pár konkrétních příkladů. “Dnes večer možná něco zavedu, a možná to bude karanténa“, sděluje nám premiér. Přestavte si lékaře, který vám řekne „dnes večer možná něco indikujeme, a možná to bude operace “. To že budete zmatený, není váš problém, ale chyba lékaře. Nebo. „Vláda jednala do dvou do rána“, Každému lékaři se stane, že se před prací nevyspí, ale nechlubíme se tím pacientům. Lide nepanikařili, mohli ale chaoticky reagovat na špatnou komunikaci. Ale zatímco za paniku si každý muže sám, je jeho osobní psychiatrický problém, tak chaos je problém vedení. Ale to se týká jen komunikace. Opatření přijala vláda včas, a lidé je respektovali zatím skvěle.

Platí často opakovaná poučka, že nebezpečnější než koronavirus je strach z něj?

Jestli je nebezpečnější koronavirus nebo strach, třeba strach z nejisté budoucnosti v zemi postižené ekonomickou krizí, která nás zřejmě čeká, jednou ukážou čísla. A zatím nemáme ani odhady a to je chyba. Je podle mě povinnost zdravotníků a statistiků, aby se jednou, až budou ekonomické a sociální dopady pandemie známé, pokusili vyčíslit počet obětí.

Zaznamenal jste ve zprávách z Česka nějakou událost, která by se skutečně dala popsat jako projev paniky?

Zaznamenal jsem jen paniku vytvářenou médii. To, že v ČR se toho na úrovní celkové úmrtnosti nic moc neděje, není samozřejmě zpráva. Panika je nakažlivá a sytí ji strach povzbuzovaný válečnickou rétorikou. Stejně jako panika je nakažlivý i klid, ale ten není tak mediálně atraktivní. To je jeden z hlavních problému současné situace.

O krizích se říká, že se v nich projeví skutečná povaha jednotlivce i společnosti. Jakou zprávu o české společnosti vám přinesl dosavadní průběh pandemie?

Ta poučka o skutečné povaze platila v dobách, kdy se v krizích vyhrávalo odvahou, svaly a chladnokrevností. My ale žijeme v informační společnosti. Jenomže v průběhu krize už není moc prostoru pro analýzu dat. A do téhle krize jsme šli zoufale nepřipraveni. Nemáme nezávislé instituce, které by politiky včas a a někdy i proti jejich vůli zásobovaly přívalem analýz a scénářů, které by procházely ohněm odborných diskusi. A tak vše doháníme improvizací. A v tom jsme skvělí. To pak přicházejí chvíle, kdy můžeme být hrdi na svůj národ, protože na společném improvizačním úsilí téměř každý nějak participuje. Někdo šíje roušky, rektor ČVUT z použité petky sestrojí masku s filtrem, dáma, která navrhuje Venušiny kuličky, začne z jejich obalů šít roušky, jiní nakupuji důchodcům a medici dobrovolně pomáhají v COVID týmech. Problémy s náhradou chybějících služeb vyřešíme mnohem rychleji než je běžné. Ale takovým hrdinstvím se v informačním věku vítězit nedá, je to jako kdybychom se se šavlemi vrhali na tank. Potřebujme si pěstovat lidi, kteří budou schopni předstupovat s nepříjemnými analýzami, skutečné vědce, ne amatéry (byť s tituly), kteří opakuji co si kde přečetli . Lidi kteří budou méně mluvit a více počítat či přemýšlet. Nedovolme aby se tady škrtaly finanční prostředky, nejenom ve zdravotnictví. V ještě mnohem větším průšvihu je třeba armáda. A až ji jednou budeme potřebovat, hrdinstvím a improvizací to nedoženeme. Každý organismus, který rezignuje na svou obranu, zanikne. My jsme na tu naši - alespoň podle rozpočtu soudě - rezignovali už dávno.