Prezident Miloš Zeman patří k hráčům politické scény, jejichž motivaci není pro většinu pozorovatelů veřejného prostoru snadné číst. Ze všech politiků umí nejvíc překvapovat nečekanými rozhodnutími a tahy. Pod svým proslulým heslem, že jen blbec nemění názory, se velmi pružně přizpůsobuje podle okolností zájmům svým a svých voličů. Neschopnost poznat jeho skutečné motivace vede k povrchním stokrát omletým klišé, že Zeman je ruský, případně čínský agent, uhranutý silou autoritářských režimů.

Proto vyvolalo takové pozdvižení, když Zeman vyjel druhý lednový víkend z této role a pustil se do Číňanů. V rozhovoru ohlásil, že letos nepojede na summit 17 plus 1, zemí střední a východní Evropy a Číny, protože sem nedorazily žádné ohlášené čínské investice. „Nemyslím si, že čínská strana splnila to, co slibovala.“ A zatímco ještě v roce 2014, kdy se všude chlubil společnými snímky s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem a vyhlašoval, jak se do Pekingu jezdí učit dělat demokracii, teď se do Číňanů na své poměry nebývale ostře opřel. „Šťastná země, která nemá opozici, ale obávám se, že té zemi nakonec absence opozice uškodí,“ řekl v rozhovoru pro Blesk. „Číňané, byť chápu, že je může iritovat jak primátor Hřib, tak předseda Senátu Kubera, který se chystá na Tchaj-wan, ale musí pochopit, že tady je prostě jiný politický systém, že my nemůžeme nařídit něco komunálním nebo opozičním politikům.“ Prohlásil to zrovna ve chvíli, kdy byl na Tchaj-wanu pražský primátor Zdeněk Hřib. A Šanghaj, jako hlavní obchodní metropole Číny, v reakci na Hřibovu návštěvu oznámila, že ukončuje veškeré oficiální kontakty s Prahou.

Konce užitečných idiotů

Co se to se Zemanem stalo, že tak zanevřel na Číňany, které ještě pár měsíců předtím velebil, kudy chodil? Vysvětlení na první pohled nesrozumitelných jevů jsou přesně podle principu Occamovy břitvy ta vůbec nejjednodušší. Netřeba za nimi hledat dnes tak módní spiklenecké teorie. Miloši Zemanovi došlo, že Číňanům dělá užitečného idiota. On jim tady natahuje červený koberec ve Španělském sále. Oni za to slibují investice za desítky miliard korun. A není z toho víc než fotbalová Slavia jako hračka pro hlavního českého ambasadora čínských investic, exministra obrany Jaroslava Tvrdíka.

Zeman v zásadě zažívá stejný pocit, že ho Číňané podvedli, jako celý Západ. Jen v menším měřítku. Český prezident nabídl Španělský sál Pražského hradu. Západ členství ve Světové obchodní organizaci (WTO), volný přístup Pekingu do západního systému volného obchodu. Čína se zavázala, že bude respektovat jeho pravidla. Nikdy to neudělala. Kašlala na ochranu intelektuálního vlastnictví a patentů. Ve velkém kradla nápady. Manipulovala s měnou a ostře chránila vlastní trh včetně kapitálových kontrol. Z Číny bez souhlasu tamního regulátora nikdo nevyveze ani dolar, který tam vydělal. Západ (a především Spojené státy, které jsou pro Čínu nejdůležitější obchodní partner) to dlouho toleroval. Dělal ze sebe Pekingu užitečného idiota a jen sledoval, jak Čína díky kombinaci otevřených západních trhů a zneužívání členství ve WTO sílí. Pak přišel Donald Trump. Řekl: Dost! Rozjel obchodní válku. Na Čínu vytáhl cla a jejich zrušení podmínil tím, že začne konečně dodržovat to, k čemu se už v roce 2001 při vstupu do Světové obchodní organizace zavázala. Číňané velmi rychle pochopili, že v obchodní válce mohou ztratit víc než Amerika. Začali ustupovat Trumpovu tlaku. V této chvíli vypadá poměrně nadějně, že se uklidní oboustranná přestřelka cly, která může oslabit celou světovou ekonomiku. Trump vytáhl na Čínu sílu. A Čína síle rozumí.

Stejná motivace je za Zemanovým obratem. Prezidentovými politickými prioritami je vlastní ego a víra, že je předurčen k jakési ekonomické diplomacii, kdy hájí zájmy českých firem v zahraničí. Zeman je fanoušek éry velkých podniků a velkých investic. Je mu blízký francouzský koncept národních šampionů, za jejichž zájmy se mohou politici brát v cizině a jejichž výsledky se pak mohou v roli schopných ekonomických diplomatů prezentovat. V tradiční předpokrokářské sociální demokracii, kterou Zeman kdysi politicky vzkřísil, byl tento koncept součástí její DNA. Velmi se v něm zhlédl také Zemanův úspěšný nástupce Jiří Paroubek, který veřejně snil o tom, jak s ním do Číny budou létat čtyři obří boeingy plné českých byznysmenů. Tak jako létaly s jeho přítelem, tehdejším sociálnědemokratickým německým kancléřem Gerhardem Schröderem. Dnes jedním z šéfů rusko-německého plynovodu Nord Stream, který je trnem v oku Donaldu Trumpovi, jenž na firmy podílející se na jeho druhé vlně Nord Stream 2 uvaluje ekonomické sankce. Schröderův příklad ukazuje, že tento typus politika, lobbisty za zájmy velkých firem není českou výjimečností. Zeman i Paroubek patří ke stejnému druhu jako Schröder.

Největší klient ekonomické diplomacie

Tento druh ekonomické diplomacie se dá smysluplně provozovat jen tam, kde je ekonomika úzce propojena s politikou. A kde politici mají obrovský vliv na osudy firem, které v těch zemích investují. Tomu se daří v zemích s autoritářskými sklony, jako je Rusko a Čína. Ty také nabízejí úplně jinou úroveň ostentativní pozornosti politikům z jiných zemí, kteří sem ten ekonomický lobbing za zájem jejich firem přijedou dělat. Je to úplně jiná úroveň ceremonií a rituálů, projevujících úctu a vyzdvihujících důležitost návštěvníka víc, než jak je tomu ve většině zemí Západu. Vysvětlení dlouholeté slabosti Miloše Zemana pro Rusko nebo Čínu se dá hledat právě uspokojováním pocitu důležitosti jeho ega s tím, že tady skutečně pomáhá zájmům českých firem. V těchto nestandardních zemích s obrovským vlivem politiky na ekonomiku je Zemanova role opravdu důležitá.

Skupina PPF nejbohatšího Čecha Petra Kellnera si Miloše Zemana vždycky hleděla. Nepotřebovala od něho ale žádné speciální služby. Stačily symboly, že za ní stojí a hájí v Číně její zájmy. Tou nejvyšší hodnotou byla pro Petra Kellnera společná fotografie s prezidenty Si a Zemanem. Zástupci jeho Homecreditu pak mohli přijít za jakýmkoli regulátorem v kterékoli čínské provincii a ukázat snímek. Doložku nejvyšších výhod. Takhle by Zeman žádné české firmě ani miliardáři nikdy nemohl pomoci v žádné vyspělé západní zemi. Byznys se tam dělá jinak a v tom modelu není pro Zemanovu ekonomickou diplomacii místo.

Přimykání Zemana k Pekingu začalo hned po zvolení v roce 2013. Pravidelně tam jezdil a pravidelně pořádal v Praze opulentní česko-čínská fóra. Podepisovala se memoranda za miliardy. Jen pořád nepřicházely žádné čínské investice. Společností zároveň bublala debata o čínském vlivu. Miloš Zeman vypadal čím dál víc směšně. Protože čínské investice byly zanedbatelné. Netvoří ani procento celkových investic. Na žebříčku zahraničních investorů u nás patří Pekingu až čtyřiadvacátá příčka. Před ní je s obrovským náskokem řada zemí Evropské unie, Japonci i Korejci. Podle oficiálních údajů České národní banky byl dosud rekordní rok 2016, kdy Číňané v zemi investovali 12,5 miliardy korun.

Centrální banka sleduje přímé investice ve dvou liniích. Zaprvé srovnává rozdíl mezi tím, kolik každý rok do země čínských investic přiteklo, a tím, kolik jich naopak ze země odešlo. Po citovaném roce 2016 s rekordním plusem následují dva roky, kdy jsou tady Číňané v minusu. V roce 2017 to bylo 1,39 miliardy korun. O rok později odtud už odvedli o 15,1 miliardy víc, než za kolik tady nakoupili. Druhou sledovanou linií je, kolik tady mají ke konci každého konkrétního roku Číňané investováno. Poslední dostupná čísla jsou za rok 2017. Tehdy celkové čínské investice v České republice dosahovaly 14,7 miliardy korun. Navzdory všem příslibům a očekáváním zde čínských peněz nepřibývá. Je jich naopak stále méně. „Za poslední dva roky se čínské investice v České republice snižují. Čína v letech 2014–2016 investovala podle statistiky ČNB o toku přímých zahraničních investic 19,3 miliardy korun. V  letech 2017 a 2018 naopak z České republiky odešlo 16,5 miliardy korun. Hlavním důvodem tohoto odlivu bylo splacení dříve přijatého úvěru ve výši 17,2 miliardy korun,“ uvádí Česká národní banka.

Peking a Washington

Zeman se snaží dotlačit Číňany, aby aspoň něco začali investovat. Do Pekingu vysílá vicepremiéra Jana Hamáčka se vzkazem. Že by i sám přijel, když do Prahy konečně začnou téct nějaké čínské peníze. Už žádná memoranda, peníze na dřevo. Hradní kancléř Vratislav Mynář v pátek 17. ledna, necelý týden poté, co Zeman cestu do Pekingu definitivně odřekl, ohlásil, že prezident by nakonec ještě mohl do Číny vyrazit, pokud by tamní firmy byly připraveny podepsat zcela konkrétní obchodní kontrakty o investicích v Česku.

Do Zemanova procitnutí z role mostu mezi Pekingem a Prahou zapadají i zájmy nejdůležitější firmy, které dělal v Číně ekonomického diplomata. Skupiny PPF. Její zájmy se aktuálně ocitly uprostřed americko-čínské obchodní války. Na jedné straně jsou pro ni obchody Homecreditu v Číně jedním z největších zdrojů zisku. Na druhé straně PPF koncem října ohlásila, že od amerických vlastníků kupuje televizní skupiny CME, do níž patří i česká Nova. Zaplatit za ni má 2,1 miliardy dolarů (46 miliard korun). Prodej ale musí schválit všechny antimonopolní úřady, ve všech zemích, kde CME působí. A zasáhnout přinejmenším neformálně by do něj mohla i americká vláda. Pokud by měla dojem, že televize, které mají ve střední Evropě značný politický vliv, získá firma, na niž má vliv Čína. Donald Trump už minimálně rok od chvíle, kdy vystartoval kvůli podezření čínských firem Huawei a ZTE z toho, že mají ve svých sítích zadní vrátka ke sledování klientů, dělí evropské země na spojence Ameriky a spojence Číny. Nedávno pohrozil Němcům, že uvalí cla na jejich zboží, pokud pustí Huawei do zakázky na digitální sítě 5G. Nás si Trump přes Andreje Babiše, který vystartoval na Huawei s tvrdou linií, zatím zařadil do kategorie spojenců Washingtonu. Zemanovu nově objevenou čínskou skepsi budou Američané číst jako potvrzení této pozice. Což aktuálně pomáhá i zájmům PPF v ovládnutí CME s Novou. Na ní by pak Zeman našel mnohem větší publikum, než mu nabízela televize Barrandov Jaromíra Soukupa. Ten se dostal do finančních potíží a poté, co mu prezident a lidé kolem něho odmítli pomoci, několikaletý zájmový pakt Pražský hrad – Soukup skončil.