Rostou i ceny zboží, které jinde stagnují

Proč se u nás zdražuje nejvíc v Evropě

Rostou i ceny zboží, které jinde stagnují
Proč se u nás zdražuje nejvíc v Evropě

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Turecko 69,97 procenta, Moldávie 27,1 procenta, Estonsko 18,8 procenta, Rusko 17,8 procenta, Lotyšsko 16,8 procenta, Bělorusko 16,8 procenta, Ukrajina 16,4 procenta, Bulharsko 14,4 procenta, Česká republika 14,2 procenta, Polsko 13,9 procenta. Desítka zemí s největší inflací v Evropě. Všechny na východ od nás. Ukrajina už čtvrtý měsíc sužovaná ruskou agresí má zdražování jen o 2,2 procenta vyšší než my. Západními sankcemi izolované Rusko je na tom hůř o 3,5 procenta. Až sem jsme to dotáhli. My Češi, kteří jsme si zakládali na stabilních cenách. A nepropadli jsme se do velkých zdražování na rozdíl od jiných zemí střední Evropy ani v transformaci komunistické plánované ekonomiky.

Lichtenštejnsko 2,5 procenta, Švýcarsko 2,9 procenta, Faerské ostrovy 4,4 procenta, Francie 5,2 procenta, Malta 5,2 procenta, Norsko 5,4 procenta, Finsko 5,7 procenta, Albánie 6,2 procenta, Švédsko 6,4 procenta, Dánsko 6,7 procenta. Desítka států s nejnižší inflací. U všech evropských zemí přitom platí, že zažívají největší zdražování za desítky let.

Ty rozdíly jsou ale dramatické. Násobné. Takže je zřejmé, že naše prudké zdražování se nedá zdaleka svést jen na globální vlivy, které nejsou a nebyly pod naší kontrolou. Ty zasahují všechny země. Včetně těch z první desítky žebříčku s nejnižší inflací. Zdražování je ale u nás násobně vyšší. Svést prudké zdražování na svět mimo nás, jak to urputně dělá bývalý premiér Andrej Babiš a jeho bývalý poradce na ministerstvu financí, nový guvernér České národní banky Aleš Michl, je tedy zjevně mimo realitu. V tom názoru nejsou osamělí. Sdílí ho i prezident Miloš Zeman nebo ekonom Jan Švejnar. Trvají na něm, přestože evropské srovnání mluví jasně. Velká část zdražování je domácího původu.

Rekordní zdražení oblečení, hotelů, restaurací

Co dělají, nebo spíš v posledních letech dělali jinak ti, kdo mají násobně nižší inflaci? V čem je ten rozdíl? Největší a zásadní je v hlavě. O ekonomickém vývoji vždycky rozhoduje psychologie. Očekávání. Z těch se pak stávají sebenaplňující se proroctví. U nás ceny rostou výrazně rychleji, protože už lidé věří tomu, že inflace hned tak neskončí, že zdražovat se bude dál. Proto najeli na styl Utrať, co můžeš, zítra to bude dražší. Ekonomicky se tomu říká inflační očekávání. Je to velmi nebezpečná spirála, kterou je těžké zastavit. Lidé utrácejí, protože si to zatím mohou dovolit. Vláda Andreje Babiše napumpovala do ekonomiky pod rouškou covidu a lockdownů 900 miliard korun na dluh. Z toho podle zjištění Nejvyššího kontrolního úřadu šlo jen zhruba 20 procent na přímé kompenzace související s covidem. Zbytek bylo speciální zvyšování důchodů a různých sociálních dávek. Plus přidávání státním zaměstnancům. S covidem to nemělo vůbec nic společného. Právě tyto společenské vrstvy, lidé závislí na příjmech od státu, nebyly v covidových lockdownech nijak finančně ohroženy. Měly jistotu, že jim dávky, platy a důchody od státu přijdou. Na rozdíl od těch, kdo pracují pro soukromé firmy a podnikají. Babišova vláda pomáhala za covidových restrikcí státem zavřeným firmám méně, než se to dělo jinde v Evropě. Místo toho masivně zvyšovala příjmy lidem závislým na státu. Z nich se totiž rekrutovala velká část voličů Andreje Babiše. A bylo před volbami. Jiné země pomáhaly firmám víc. I ty, které jsou v první evropské desítce států s nejnižší inflací. Dokonce v některých rostly i státní dluhy rychleji než u nás. Ty peníze ale nešly na přímé zvyšování životní úrovně vrstev, které covidovými uzávěrami nebyly ohroženy. Investoři už to tehdy viděli. Už za covidu nám rostly úroky ze státních dluhopisů skoro nejrychleji v Evropě. Přestože naše státní dluhy jsou nižší než u řady zemí z první desítky žebříčku s nejnižší inflací.

Utrať, co můžeš

Lidé teď tyto za covidu získané peníze ve strachu ze zdražování utrácejí. A protože nabídka zboží je stále kvůli omezenému světovému obchodu nízká, ceny prudce rostou. I u zboží, které jinde v Evropě zdražuje velmi mírně. „Zkoumali jsme, jak narostly dovozní ceny, tedy jaký byl dovezený nákladový šok, a porovnali jsme to s tím, jak narostly prodejní ceny. Bylo tam asi sedm kategorií, mimo jiné odívání, boty nebo knihy. A v řadě z nich bylo vidět, že dovozní ceny třeba nenarostly vůbec, nebo jen minimálně, ale u prodejních cen byl někdy rozdíl třeba 10 nebo 15 procentních bodů. Prodejní ceny tedy rostly významně rychleji než ceny dovozní a je zjevné, že obchodníci si růstem prodejních cen často zvyšují své marže. Ceny zvyšují bez ohledu, jestli rostou náklady, nebo ne, ve chvíli, když cítí, že poptávka je dostatečně silná. Proto říkám, že samotná nákladová inflace dlouhodobě neexistuje, inflace je vždy projevem převisu poptávky nad nabídkou, zejména když neroste nezaměstnanost,“ říká v rozhovoru pro Novinky.cz viceguvernér České národní banky Marek Mora.

Přesně popisuje inflační spirálu a utrácení peněz získaných za covidu. Velmi výstižně je to vidět třeba právě u oděvů a obuvi, které zmiňuje viceguvernér Mora. V dubnu se ceny zvedly proti předchozímu roku o 19,7 procenta. To se nedá svést na energie ani globální omezení obchodu. Lidé za oblečení a boty utratili o 120 procent víc než loni. Když je tak masivní poptávka a všude se mluví o zdražování, obchodníci prostě zvednou ceny. Na první pohled se může zdát, že to v rodinných účtech není tak významná položka. Jenže kdyby boty a oblečení vůbec nezdražovaly, nebyla by v dubnu inflace 14,2 procenta, ale jen 13,4 procenta. Oblečení a obuv zdražovaly skoro stejně jako rodinné účty za bydlení včetně elektřiny, plynu a vody. Ty stouply o 20,1 procenta.

Další položkou rodinných rozpočtů, kde se prudce zvýšily ceny, jsou účty za kulturu a rekreaci. Ty stouply za rok o 18 procent. Rekordní je ale nárůst cen v hotelech a restauracích. Jsou o 47 procent vyšší než loni. O 18 procent se zvýšily i ceny bytového vybavení. To všechno jsou nákupy, které se dají odložit, nebo naopak urychlit, pokud mají lidé dojem, že zítra bude dráž. A oni je urychlují. Tržby obchodníků prudce rostou.

A právě tady je rozdíl ve srovnání se zeměmi s násobně nižší inflací. Ve Švýcarsku se naopak ceny oblečení zvedly jen o 2,5 procenta. Skoro osmkrát pomaleji než u nás. Oblečení a boty jsou přitom typické příklady globálního zboží s velmi vysokými maržemi. Obchodníci hrají, co jim trh dovolí. A u nás lidé masivně nakupují, přestože se ceny z roku na rok zvednou o pětinu.

Proč u nás zdražuje jídlo, a ve Švýcarsku skoro ne

Podobným příkladem jsou potraviny a nápoje. U nás se ceny zvedly v dubnu meziročně o 27 procent. U alkoholu a cigaret o 36 procent. Ve Švýcarsku o 1,1 procenta. Ve Francii se ceny potravin zvedly oproti předchozímu roku o 4,2 procenta. Ve Švédsku o 6,6 procenta. Všechno jsou to násobně nižší růsty než u nás. Švédské hotely a restaurace zdražily o 7,1 procenta. U nás o výše uvedených 47 procent. To se opravdu nedá vysvětlit cenami energií. Čeští výrobci a prodejci potravin ani hoteliéři nemají násobně vyšší vzestup účtů za energii než ti švýcarští, švédští nebo francouzští. Jen stejně jako jejich zákazníci čekají vysoké a dlouhodobé zdražování, tak zvedají ceny. A lidé i za ty vysoké ceny stále nakupují. Spirála neustále se zvedajících cen pojede do chvíle, kdy lidé nakupovat přestanou, protože na to už buď nebudou mít, nebo jim to bude připadat příliš drahé. Dřív to neskončí. To jsou ty pasti dlouhodobých inflací.

U nás se v hlavách uhnízďuje dojem, že to bude nadlouho a že to budeme tolerovat. Nový guvernér České národní banky Aleš Michl, který odmítá bojovat s inflací zvyšováním úroků, říká dost rezignovaně, že inflace se vrátí ke dvěma procentům, což ČNB považuje za cenovou stabilitu, do dvou let. Do společnosti těmi slovy vysílá signál: čekají nás dva roky zdražování. Při současném zdražování o 14,2 procenta máme úrokové sazby na 5,75 procenta. Bankovní rada ve starém složení je téměř s jistotou ještě v červnu výrazně zvýší, než předá volant Aleši Michlovi a jeho nové většině, kterou mu tam chce prezident Miloš Zeman jmenovat. Švédové s inflací 6,4 procenta zvednou podle odhadů ekonomů ještě do konce června sazbu na 4 procenta. Kdybychom chtěli být od inflace se sazbami stejně daleko jako oni, musíme je zvýšit na 12 procent. Ekonomové očekávají, že Švédům se podaří už do poloviny příštího roku vrátit k inflaci 1,7 procenta.

Francouzi, kteří se nemohou spolehnout na úrokové sazby, protože je Evropská centrální banka stále drží na nule, očekávají, že ještě do konce letošního roku dostanou inflaci na 3,7 procenta. Do poloviny příštího by měla poklesnout na 1,6 procenta. Pomáhají si k tomu mimo jiné tím, že vláda v Paříži už v lednu jako jedna z prvních fixovala ceny elektřiny. Žádné francouzské rodině letos nemůže účet za elektřinu stoupnout o víc než čtyři procenta.

Francouzi, Švýcaři i Švédové mají vyhlídky, že se u nich rekordní růst cen rychle zastaví. Proto horečně nenakupují a neroztáčejí inflační spirály do vyšších obrátek. My máme vyhlídky na dva roky vysoké inflace. Jak správně upozorňuje už citovaný viceguvernér České národní banky Marek Mora, země s vysokou inflací zpravidla neprosperují. Proto on i většina současné bankovní rady považují za menší zlo srazit velmi rychle inflaci i za cenu oslabení ekonomiky a její případného pádu do krátké recese. „Inflace je na hodnotách, které si nepamatuje skoro už celá generace, a je jasné, že přivést inflaci k cíli je nyní hlavním úkolem ČNB. Dlouhodobá prosperita, jejíž podmínkou je nízká inflace, je cennější statek než případná krátkodobá recese, ale ani na tu to zatím nevypadá.“ Smíření se dvěma lety vysoké inflace je ničivý scénář.

9. června 2022