S Benem Aaronovitchem o Britech a fantasy literatuře

Nejlepší na Británii je její flegmatičnost

S Benem Aaronovitchem o Britech a fantasy literatuře
Nejlepší na Británii je její flegmatičnost

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Cyklus fantasy detektivek Řeky Londýna si našel své věrné čtenáře i v České republice. Série vypráví o dvou posledních kouzelnících v Británii, kteří jsou zároveň členy londýnské Metropolitní policie. Peter Grant a Thomas Nightingale jsou povoláváni v momentě, kdy má Scotland Yard podezření, že zločin způsobily nadpřirozené síly. Autor série Ben Aaronovitch navštívil na konci září Prahu. 

Jste znám především díky knižní sérii Řeky Londýna. Je to docela atypický příběh o kouzelných policistech.

To byl můj prvotní nápad. Policisté, kteří umějí kouzlit.

Jak jste k tomu nápadu dospěl?

Nápady chodí z několika míst najednou. Takže mě napadlo, že udělám příběh o magických policistech. Nejdřív to byl nápad pro televizi. Mělo to být jako normální detektivní série, až na to, že by uměli kouzlit. Byl by tam ten starší, zkušenější, a ten mladší, který teprve magii objevuje. Pak tu byla celá série nápadů o zbytkové magii, o magii, která neumřela, ale která je v útlumu od druhé světové války, neboť všichni kouzelníci se v ní pozabíjeli. Když jsem se rozhodl napsat knihu, vzal jsem tyhle dva nápady a smíchal je dohromady.

Vaše knihy kombinují detektivní žánr s fantasy. Bylo těžké je zapracovat do jednoho díla?

Ne, nebylo. Myslel byste si to, ale ne. Bylo by to těžké, kdybyste se nesnažil si to užít. Kdybyste to bral příliš vážně. Pravda je, že často v detektivkách hlavní hrdina bude mít příšernou domácnost nebo něco podobného, protože policejní práce je ve skutečnosti docela nudná. Takže často se například ukáže, že vrah je ztracený bratr detektiva, nebo se vyšetřovatel snaží pomstít svou ženu a podobně, aby to bylo zajímavé. Ale když já chci policejní práci ozvláštnit, tak použiji magii, takže mohu představit detektivy velmi realisticky, všechno to papírování, procedury a tak. Vzrušení se pak točí okolo kouzel. To sedí dohromady velmi dobře. Mohu dělat to, co mám rád, tedy popsat policejní práci velmi realisticky, a k tomu přidat spoustu honiček a soubojů, které by jinak do realistické detektivky nezapadaly. Také to vytváří napětí mezi nadpřirozenem a policejní prací. Můžete například řešit, jaký je správný postup pro zatčení vlkodlaka. A když ho zavřete do kotce, neporušujete náhodou jeho lidská práva? A naopak, když ho zavřete do vězení, neporušujete zákony proti týrání zvířat? Baví mě o tom takhle přemýšlet, protože v reálném životě existuje mnoho lidí, kteří musí rozhodovat o takto komplexních věcech neustále. Svět není jednoduchý, je to velmi složité místo. A jsou v něm lidé, kteří pracují na obyčejných pozicích, jako jsou sociální pracovníci, policisté, doktoři a sestřičky, úředníci. Lidé, díky nimž svět funguje, takže když zkolabujete, přijede pro vás sanitka, odveze vás do nemocnice a vy neumřete. Tyhle věci nám přijdou samozřejmé. Tito lidé však o tom dennodenně složitě rozhodují. Je zábava sledovat, jak magie vypíchne jejich problémy. Možná jsem to popsal příliš vážně, ale není to vážné. Je to zábava. 

Ovlivnil vás někdo v obou žánrech?

Ano, spousta obvyklých podezřelých. V detektivkách asi hlavně cyklus 87. revír od Eda McBaina. Ze strany fantasy musím řici Terry Pratchett, Ursula K. Le Guinová, to jsou dva hlavní vlivy. Samozřejmě je tam spousta dalších vlivů, ale tyhle jsou hlavní.

"Vůbec se mi líbí lidé, kteří necouvnou, kteří jdou vstříc nebezpečí, čelí děsivým traumatickým výzvám a jsou natolik odolní, že je zvládnou." - Foto: Jan Zatorsky

Vaše hlavní postavy jsou konstábl Peter Grant a inspektor Nightingale. Grant je velmi moderní postava, je ze smíšeného manželství. Nightingale je naopak staromódní britský gentleman. Odráží se ve vašich knížkách současná Británie?

Pokud chcete být idealistický, tak ano. Ale ve skutečnosti se mi na nich líbí, že jsou si velmi podobní. Britové mají reputaci, že nehnou ani brvou, že jsou velmi stoičtí. Nightingale je nóbl verze tohoto a Peter Grant je dělnická verze. On je ten, který se zeptá, když se objeví Chtulu: „Můžeme ho zatknout?“ Vůbec se mi líbí lidé, kteří necouvnou, kteří jdou vstříc nebezpečí, čelí děsivým traumatickým výzvám a jsou natolik odolní, že je zvládnou. Dospěl jsem k tomu poté, co jsem hodně četl skandinávské detektivky. Lidé jsou tam vždy neschopní, protože jim umřela sestra, když jim bylo pět. Dočtete se tam věci jako „ráno se probudil mysle na svoji mrtvou sestru a za okny padal sníh“. Chtěl jsme napsat postavy, které by byly silné, ale ne macho silné, nebo křehce silné. Takové, co jsou velmi odolné, co dokážou vše vstřebat. Tak jsem vymyslel ty dva; můžete je srazit, ale oni vždy povstanou. Musí být velmi frustrující být zloduch a bojovat proti nim. Řekl bych, že reprezentují to nejlepší na Británii. Když se zamyslíte, tak to nejlepší na ní je flegmatičnost. Jsou samozřejmě další aspekty britské kultury, ale tenhle je důležitý pro příběh.

Hodně využíváte britské mýty a pohádky.

Využívám? Spíš je vykrádám.

Možná. Je to něco, co vás vždy zajímalo, nebo jste to začal zkoumat až kvůli svému cyklu?

Zajímají mě dějiny. A mýty jsou součástí dějin. Zajímají mě příběhy, které se hromadí kolem míst. Pohádky, městské legendy a podobně. Pro mě je to jako palivo, které pohání příběhy. Existuje starý příběh, že když v Egyptě zavedli železnici, tak tam pálili starodávné mumie, aby tím poháněli vlaky. Myslím si, že je to velmi dobrá analogie. Představte si, že román je vlak a mumie je pět tisíc let koncentrované historie, kterou hodíte do kotle, aby vlak popojel jednu kapitolu, a pak tam hodíte další. Když píšete první román, tak máte hromadu mumií, ale když ho dopíšete, tak jste je už všechny spálil. Takže musíte hledat nové mumie, aby poháněly váš vlak dál. Spisovatelé jsou pak posedlí výzkumem. V první knize využijete vše, co jste se naučil v dětství, a poté musíte jít a učit se nové věci. 

Domníváte se, že vaše knihy jsou velmi britské?

Ano. Naschvál jsem je napsal, aby byly velmi zaměřené, lokalizované. Lidé mají tendenci si myslet, že musí psát tak, aby to pochopili v Americe. Když lidé mluví o tom, že píší nelokálně, tak mají na mysli právě toto. Zbytek světa je nezajímá. Rád čtu lokální autory. Mám rád knihy od Čechů, Němců, Američanů. Neočekávám, že budou psát neněmecky nebo neamericky. Mám jejich díla rád jako okna do jejich společností. Takže jsem si řekl, že lidem se bude líbit, pokud moje knihy budou velmi londýnské. Jsou psány v londýnském dialektu. Není to ani standardní anglický dialekt. Řekl jsem si, že to se bude lidem líbit. Vždycky vycítí autenticitu. Takže jsem to naschvál udělal velmi londýnské. Abych řekl pravdu, je to spíš londýnské než anglické. 

Fantasy je považována spíše za literaturu pro děti a dospívající, ale vaše knihy obsahují mnoho dospělých témat a explicitní sexuální scény.

Ne, nejsou tolik explicitní.

Kdo je váš ideální čtenář?

Pocházím z prostředí, kde byla fantasy považována za literaturu pro dospělé. Z Tolkiena jsem četl spíš Pána prstenů než Hobita. Vyrůstal jsem na lidech, jako je Michael Moorcock, který psal sci-fi pro dospělé. Když jsem dospíval, tak jsem nerozlišoval mezi fantasy a sci-fi. Autoři často psali obojí. Například Anne McCaffreyová psala sci-fi o dracích, ale četlo se to jak fantasy. Četl jsem všechno. Když jste byl malý fanoušek sci-fi, tak dětské knížky došly po pěti kusech. Poté jste musel začít číst věci pro dospělé. Takže jsem je četl asi od jedenácti nebo od dvanácti. Ale nemám ideálního čtenáře. Když jsem psal své knihy, myslel jsem si, že je budou číst hlavně fanoušci sci-fi. Čtou je však všichni. Milovníci detektivek, staří, mladí, muži, ženy. Lidé, co normálně nečtou fantasy. Myslím, že za to může Harry Potter. Mnoho lidí, kteří by za celý život nepřečetli fantasy, četlo Harryho Pottera. Nyní vyrostli a myslím, že se jim po tom stýská. Takže moje knihy zaplňují mezeru. Před Harrym Potterem by moje knihy asi nečetli. Píšu pro celou rodinu: pro matky, otce, tety, strýce, děti. Osobně bych je nedával dítěti pod jedenáct let. Sám bych je četl ve dvanácti a všechen ten sex bych nepochopil.

Cyklus má již šest dílů.

Záleží na tom, v jaké zemi to počítáte. Napsal jsem sedm románů a dvě novely. V češtině vyšlo šest dílů. Sedmý by měl vyjít brzo. 

Hodláte v sérii pokračovat? Máte už vymyšlený závěr?

Ne. Není to fantasy série jako Hra o trůny. Nesměřuje to k žádnému velkému vyvrcholení. Je to spíš jako kriminální série. Máte detektivy a každá kniha je o jiném případu. Některé dějové linky pokračují napříč knihami, ale je to v podstatě detektivní série, jako například Inspektor Rebus nebo Inspektor Morse. Chci v tom pokračovat, dokud neumřu.

Plánujete nějaké jiné projekty?

Rád bych psal i jiné knihy. Chtěl bych napsat normální fantasy nebo sci-fi. A taky něco s laserovými zbraněmi. Chci kosmické lodě. Ale nemám zápletku. Nepíšu, pokud nemám příběh.

Byl jste také scenáristou kultovního seriálu Doctor Who. Jak jste se k t(GENIUS LOCI)omu dostal?

To bylo velmi dávno. Ještě dřív, než to přišlo do módy. Prostě jsem jim posílal scénáře, dokud je nepřestalo bavit je číst.

Takže tehdy to bylo velmi jiné?

Musíte si uvědomit, že tehdy neexistovalo video. Jakmile to jednou proběhlo v televizi, tak to zmizelo na věky, pokud to neopakovali. VHS se objevilo zrovna ve chvíli, kdy jsem začínal psát. V těch dnech jste zjistil, kdo byl šéfscenárista, a poslal jste svůj návrh. Když se mu to líbilo, tak vám zavolal a pozval vás na pohovor. To už dnes nejde. Měl jsem velké štěstí. Byla to velká zábava. 

Jste z politické rodiny, že?

Ano, moji rodiče byli političtí.

Váš otec byl člen Komunistické strany Velké Británie. A váš bratr je známý levicový komentátor. Vy jste politicky angažovaný?

Ne. Myslím, že nejsem politicky angažovaný ve smyslu, že bych byl členem Labouristické strany. Nechodím na demonstrace. Mám pocit, že toho jsem si užil dostatečně jako dítě. Děkuji pěkně. Ale jsem politicky angažovaný ve smyslu, že velmi vnímám politiku okolo sebe a mám velmi silné názory. Není to něco, co bych rád ventiloval na veřejnosti. Myslím, že lidé velmi rádi poskytují svůj názor a většinou je bezcenný. Moje názory na složitá témata jsou bezcenné. Moje názory na psaní jsou velmi dobré. Moje názory na to, jak napsat scénář, jsou velmi cenné. To je moje profese, v tom se vyznám. Všechny ostatní názory jsou jen horší. Můj názor na nukleární fyziku je někde na dně. Rád si budu s přáteli povídat o nukleární fyzice, ale moje veřejná prohlášení o stavu vesmíru jsou k ničemu. Nemyslím, že nyní čelíme nedostatku názorů.

Takže svoje názory nezapracováváte do svých knih?

Vědomě ne. Neříkám si třeba: Teď napíšu knihu, která zničí kapitalismus. To nedělám. Samozřejmě, když píšete, tak mnoho ze sebe do knihy vložíte. Doufám jen, že lidé, kteří se mnou souhlasí, si řeknou: „Ó ano“, a ti, kteří nesouhlasí, se snad nenaštvou tolik, aby si mou další knihu nekoupili. 

Máte filmovou smlouvu?

Mám opci na televizní seriál. Ale je to Schroedingerův seriál. Je v krabici a může být naživu, a možná ne. Těžko říct.

Jaký je podle vás stav současné britské literatury?

O literatuře toho tolik nevím. Zdá se, že se jí vede velmi dobře. Býval jsem knihkupec a nyní jsem spisovatel. Myslím, že kdybyste se vrátil o čtyřicet let nazpět, tak lidé si budou stěžovat naprosto stejně jako nyní. Stěžovali by si, že už nikdo nepíše dobrou literaturu. Že před dvaceti lety lidé psali pořádně a četli básníky, kteří něco znamenali, ale že nyní čtou jen J. K. Rowlingovou a Bena Aaronovitche a bezvýznamnou fantasy. Pravda je, že čtenáři vědí nejlépe, co chtějí, a dají vám to vědět tím, že si ty knihy koupí.  J. K. Rowlingová je velmi dobrý příklad. Nikdo nevěděl, že její knihy budou tolik úspěšné. Nikdo nedělal pro první dva díly velkou PR kampaň. Když vyšel třetí, tak si uvědomili, že je to obří úspěch. Až potom přišla publicita, filmové smlouvy a vše ostatní. Do té doby to však tlačily pouze děti, na které žádná PR kampaň nezabírá, co se týče knih. Když to číst nechtějí, tak to prostě číst nebudou. A pokud se jim to líbí, tak to řeknou všem kamarádům. V menší míře je to stejně s dospělými. Lidé řeknou o dobrých knihách svým přátelům, své babičce, své sestře. Vydavatelé by byli mnohem radši, kdyby dokázali předpovědět, která kniha bude úspěšná, jenže to nejde.

Ondřej Šmigol

8. října 2018