Volba tří nových členů Rady ČT je často interpretována jako rozhodující krok k ochočení veřejnoprávní televize mocenským blokem ANO-Hrad. Kupodivu z trojice nováčků (Hana Lipovská, Pavel Matocha, Luboš Veselý) nejmenší pozornost vzbuzuje novinář ze stáje Istvána Léka, šéfredaktora Babišových LN Matocha, a největší zděšení konzervativní ekonomka Lipovská. Tu navrhla Česká biskupská konference. Lipovská do loňska pracovala pro Institut Václava Klause, od ledna pro změnu pro Institut svobody a demokracie Jany Bobošíkové. Co z těchto „prohřešků“ k rozruchu kolem Lipovské přispělo nejvíc, co z nich jsou prohřešky bez uvozovek?

Samozřejmě musíme začít otázkou, čeho vůbec jeden člen televizní rady může vůči kolosu s téměř třemi tisíci zaměstnanci a sedmimiliardovým rozpočtem dosáhnout.

Jsem ekonomka, a pokud mohu někde prospět, je to při kontrole hospodaření televize. Věřím, že ve chvíli, kdy ČT bude rozumně a transparentně hospodařit a nebude tedy ani pod hospodářským tlakem, ani neprůhledná, tak bude mnohem svobodnější.

Vy televizi přinutíte k větší hospodárnosti?

Já sama samozřejmě nepřinutím. V Radě je nás patnáct, nejen já. ČT nemá vnější dluh, sahá do rezerv, na čemž není samo o sobě nic tak špatného. Má ale dluh vnitřní. Tuším v televizi několik míst, kde by se dalo s racionalizací začít skoro bezbolestně. Nic z toho se samozřejmě netýká vysílání jako takového. Místo toho se musíme podívat na velkou infrastrukturu, tam je mrtvá váha České televize. Můžete udělat citronádu z pěti citronů tak, že každý zmáčknete jenom trochu, nebo z jednoho citronu, který vymačkáte úplně. Pět citronů samozřejmě stojí víc než jeden.

To jsem zvědavý, jak by se vám podařilo je přesvědčit. Podle mých zkušeností lidi z veřejnoprávní televize neberou kritiku, ani privátně. Myslí si, že když nemáte průkaz zaměstnance ČT, jste laik a nemůžete jí nikdy porozumět.

Já přece nebudu přesvědčovat televizní zaměstnance, že mají šetřit. To je role vedení. Česká televize se na první pohled možná zdá zdravá, ale v rozpočtu tuším řadu skrytých nášlapných min. Svou roli vidím v jejich bezpečném odhalování.

Pak je tu druhá rovina, názorová a kulturní pestrost.

Symbolická pro mě byla už první schůze rady, které jsem se účastnila. Na její závěr vystoupil jako host sedmašedesátiletý pán z Bruntálu. Svou kritiku přednesl velmi slušně, vyplynulo z ní, že ho ČT opustila a že si s ní už nerozumí. Logicky se ptal, proč jsou Otázky Václava Moravce v neděli souběžně na prvním programu i na čtyřiadvacítce. Ptal se, proč je vysílání nevyvážené ve skladbě hostů, proč moderátoři skáčou hostům do řeči, proč jsou často agresivní. Pán domluvil a dva radní se ho zeptali, jestli je člen nebo sympatizant SPD. Prostě museli kritikovi dát jednoduchou nálepku. To mi přišlo špatné ze dvou důvodů. Televize přece musí naslouchat i svým kritikům. Zadruhé - nikdo se nesmí ptát, koho divák volí. Televize je tady pro všechny koncesionáře. Možná drobná epizodka, ale mně ukazuje, kde se televizní praxe rozchází s pestrostí reálného života.

Nikdo z radních není redaktor ČT. Vy tou příhodou chcete ilustrovat nějaký jejich společný duch?

Rada má být hlídací pes televize a ne že má hlídat, dokonce chránit televizi před veřejností. Nesmí napomáhat dělení společnosti na my a oni. Neměla by z ní vyzařovat ta blahosklonná shovívavost. Divák nesmí z televizní obrazovky cítit pohrdání.

A jak se to pohrdání dá odbourat? Mluvit o tom, prudit na radě?

To je jedna možnost. Druhá je ujímat se stížností od koncesionářů a překládat je do jazyka srozumitelného radním i vedení. To jsem koneckonců dělala už jako senátorka fakultního senátu. Chci věřit, že redaktoři z Reportérů ČT nebo z publicistiky nejsou a priori přezíraví. Oni si jen žijí ve svém světě, kde se mluví jejich řečí. V tomto ohledu je přímo vzorová kauza Lidice. (Jde o pořad Reportérů ČT v němž před rokem vystoupil historik Vojtěch Kyncl s tvrzením, že židovská podnájemnice odvedená z Lidic několik dní před zničením vesnice byla udána jednou z glorifikovaných „lidických žen“; tvrzení ovšem stojí pouze na poválečné výpovědi četníka, který Židovku Štěpánku Mikešovou přivedl na gestapo – pozn. red.) Kdyby se to dostalo na stůl mně, tak bych sestavila tým složený z různých historiků. Pozvala bych do něj autora tvrzení Vojtěcha Kyncla, proti němu archiváře Vojtěcha Šustka (kritik Kynclovy hypotézy – pozn. red.) a další. Chtěla bych detailní, nezaujatý rozbor situace, ptala bych se, jestli se skutečně dá tak suverénně konstatovat, že matka dodnes žijící paní Šupíkové byla udavačka, a když ne, tak proč tam četníkovo tvrzení nebylo zpochybněno. Chyba se může stát každému z nás. Ale v kauze Lidice absolutně nebyl zájem ani se omluvit, ani to zmírnit.

Tak kdyby to byla pravda, tak ta se odvysílat má.

Samozřejmě. Kdyby to byla pravda. Jenže tady se my definitivní pravdu nejspíše nikdy nedozvíme, i když podle mě tedy dostupné dokumenty spíš naznačují, že výklad pana Kyncla je nesmysl. I kdyby ale pravdu měl, tak by se o takové pravdě mělo mluvit mnohem citlivěji, a s úctou k lidickému symbolu.

Co tedy lidické reportáže vypovídají o ČT?

Že se televize ujme nějakého téma, které se jí v tu chvíli náramně hodí do krámu, a zpracuje ho, to bych brala. Ale že pak neumožní říct, že výklad pana historika není průkazný, to už je zvláštní. Lidické děti sepsaly otevřený dopis, což v podstatě byla žádost o korekci původních tvrzení a omluvu. Jenže ČT neměla zájem věc řešit, po roce je kauza pořád ještě otevřená. Pro mě příklad absolutní arogance a pohrdání normálním člověkem. Jednoduchá omluva člověku, kterému reportáž ublížila, by byla to nejmenší.

Tady vzniká otázka, jestli by vedení televize, i kdyby si to nakrásně připouštělo, dokázalo s předpojatostí svých redaktorů něco udělat. Existuje omezený rezervoár novinářů, řekl bych, že za posledních třicet let nikdy nebyl tak monokulturní a ti lidé názorově tak zaměnitelní.

A já si zase všímám, že vzniká řada paralelních, trošku undergroundových projektů, a objevuje se řada nemainstreamových novinářů. Konzervativní noviny Matyáše Zrna, Kupředu do minulosti, koneckonců i Echo. Názorově nezaměnitelní redaktoři žijí a píší, akorát jsou poněkud vytlačování až na mediální kraj. Jejich názorová originalita s sebou ovšem nese i jistou daň. Jestli byli původně konzervativní, dnes se o nich řekne, že jsou ultrakonzervativní. Kafkova Proměna začíná známou větou o Řehoři Samsovi, který se jednoho rána po nepokojných snech probudí, aby zjistil, že se v posteli proměnil v jakýsi odporný hmyz. Konzervativní autor se takhle jednoho rána probudí z nepokojných snů a zjistí, že se proměnil v autora kontroverzního.

Co myslíte, že u vás nejvíc přispělo k přerodu z konzervativní na kontroverzní osobu?

Datovala bych ten přerod letos do ledna. Když vyšla zpráva, že jsme s Janou Bobošíkovou založily Institut svobody a demokracie.

Není Jana Bobošíková osoba, která skutečně má jistý diskreditační potenciál?

Rozlišujme. Jana Bobošíková nemá diskreditační potenciál, Jana Bobošíková tady jen dlouhá léta byla diskreditována. A já myslím, že její diskreditace pramení z toho, že ona je disruptor v tom nejlepším slova smyslu. Má odvahu, znalosti, schopnosti, umí rozpoznat úzké místo a nebojí se hájit pravdu, i když je to zrovna ohromně nevýhodné. Chápu, že tím leckomu může být nepříjemná. Ale diskreditaci takových osobností si nemůžeme dovolit: rezervoár lidí, kteří mají na to, aby působili ve veřejných funkcích, šli s kůží na trh, je u nás strašně malý. Nové politické strany proto většinou vznikají z lidí, kteří už někdy v nějaké byli. To samé platí pro média, ostatně Echo vzniklo odchodem části redakce z Lidovek. A ve chvíli, kdy takzvaně nejsou lidi, mi připadá absurdní nechávat ležet na zemi obrovský potenciál jen proto, že jeho nositel dostal nějakou nálepku. S Janou Bobošíkovou jsem o některé věci schopna pohádat se do krve, ale uznávám, že má dokonale analytický mozek. Pracovala jsem s asi nejlepším matematikem poslední doby, už zesnulým docentem Mikulíkem. Dělala jsem pod Václavem Klausem. Dělala jsem s profesorem Fischerem z VŠE, známe se dobře s Hansem-Wernerem Sinnem. A přesto tvrdím, že jsem v životě nepracovala s člověkem jejích kvalit.

Jako že Bobošíková má výkonnější mozek než Klaus a Sinn?

Ano.

Někdo může být chytrý, a i tak mít jiné vlastnosti nebo zastávat pozice, které vám znemožní s ním spolupracovat. Vy jste ekonomka a zastánce volného trhu, v ekonomii od vás mají nejdál komunisté. A Jana Bobošíková za ně byla schopna kandidovat.

To byl taky jeden z důvodů, proč jsem jí zkraje nevěřila. Jak může někdo kandidovat za komunisty proti pravicovému Klausovi? Teprve později jsem pochopila, že bez tohoto strategického kroku by prezidentské volby v roce 2008 nejspíše dopadly úplně jinak. Konzervativní levice pomohla konzervativní pravici porazit pokrokářství.

A celá ta operace s kandidaturou Bobošíkové se dělala s vědomím Hradu?

Nevím, nikdy jsem se na to Václava Klause neptala. Ale bezpečně vím, že ta kandidatura byla svého druhu komunistické měkké ne vůči kandidátovi socialistů, což byl profesor Švejnar. A to naprosto chápu. Komunistům šlo myslím o to, aby se prezidentem stal někdo, kdo s republikou po celou dobu žil a dýchal, ne člověk, který se na Hrad snese zvenku. I když je to odborník. Snad to nebude znít nepřípadně, ale Emil Hácha, když přijímal prezidentský úřad, prý řekl, že je lepší, aby čest ztratil jeden člověk a ne národ. Vzal na sebe nepříjemnou úlohu, i když věděl, jak ho to nenávratně poškodí. Podobně kandidatura Jany Babošíkové za komunisty byla krokem, který sice znamenal pošlapání pověsti jednoho člověka, ale zároveň zamezení nástupu progresivistické levice, se kterou se Evropa potýká dnes. Ona z toho, pokud vím, nikdy nic neměla. Jen ji to na dlouho dobu poškodilo, nejvíc v očích pravičáků. Nebudu jí malovat svatozář, ale protože já sama jsem takové partyzánství v menším měřítku párkrát v životě udělala, tak si lidí s její odvahou strašně vážím. Líbí se mi, když se někdo rozhodne postavit se proti něčemu, o čem je přesvědčený, že to je špatně. A umí pro to riskovat třeba i svou pověst. Můj dobrý známý páter Fastora říkal: Nacisti by tě zabili, komunisti zavřeli, dnes ti jenom zničí kariéru. A to je přece docela pokrok.

Několik let jste pracovala pro Institut Václava Klause. Jak jste se s Klausem seznámila?

Tuším v roce 2009, kdy měl ještě jako prezident autogramiádu v Brně. Tehdy jsem poprvé a naposled v životě šla za školu, prostě odjela jsem z výuky dřív, abych si od něj nechala podepsat knížku. Byla jsem ustrašený studentíček, který vystojí dlouhou frontu, aby pak před svým oblíbeným autorem mohl něco zablekotat - a on se na mě podíval, podal mi ruku a mluvil se mnou jako normální člověk. Žádné povýšenectví. Potom jak jsem začala publikovat a nakonec i postupovat akademickou obcí, potkávala jsem ho na různých akcích. Ekonomicky jsme si rozuměli. Moje fakulta se následně na prezidenta obrátila, jestli by mi dělal oponenturu diplomky. Známí mi říkali, že to je hloupost, že bych mohla dostat cenu děkana, ale takovýhle oponent, že mi tu práci strhá. On ovšem napsal strašně hezký posudek, ta práce pak mimochodem dostala Cenu profesora Františka Vencovského. Posléze mi Klaus nabídl, abych šla k němu do institutu jako externistka na stáž.

Senátor Marek Hilšer proti vám argumentoval tím, že prací pro Klausův institut jste byla placena a jste proto exponentkou PPF.

Nesmysl. Prezidentu Klausovi jsem říkala, že pracovat pro institut je pro mě čest a budu to dělat zadarmo. On mi takový přístup vyčítá. Nevybavuji si to už přesně, ale byla to práce na dohodu, tuším, že jsem dostávala deset nebo dvanáct tisíc měsíčně.

Další přetřásaná věc je váš vztah k zemanovskému Hradu. Byla jste viděna s mluvčím prezidenta, mimochodem bývalým redaktorem komunistických Haló novin Jiřím Ovčáčkem.

Předesílám, že s prezidentem Zemanem jsem v životě nemluvila. Jiří Ovčáček je bývalý redaktor Haló novin, který konvertoval, stal se z něho katolík. Párkrát jsme se potkali na mši. Po odchodu z jedné mše nás natočili z pořadu České televize 168 hodin. S Jiřím Ovčáčkem máme stejnou víru. Absolutně se ovšem neshodneme v otázkách ekonomicko-politických. On je oproti mně hodně nalevo. Nevidím v něm ani mluvčího hlavy státu, ani bývalého redaktora, ale především člověka. A nechci si nechat diktovat, s kým se mohu setkávat a s kým ne. Já jsem snad nikdy nikomu neodmítla schůzku. Jsou ovšem lidé, se kterými se setkám jen jednou.

Můj kolega Ondřej Štindl vás tři nové radní charakterizoval jako vítězství národovecko-konzervativního tábora. Je takový tábor, který by obsahoval jak Zemanovy lidi, tak vás a další stoupence řekněme konzervativnějšího křídla české katolické církve?

Myslím, že ne. Určitě to není cílené setkávání. Skoro bych řekla, že mám spíš přátele z opačné strany, řekněme z uměleckého světa. Rodina Ivana Krause, jeho žena, to jsou například lidé, kteří by přece měli být na druhé straně - tedy u Ivanova bratra Jana Krause. Stejně tak si vážím Hany Marvanové, kterou by taky asi nikdo nepočítal k dnešnímu Hradu.

Vy jste se narodila do katolické rodiny, nebo jste konvertita?

Narodila jsem se do rodiny latentně katolické. Rodiče mě samozřejmě nechali pokřtít. Dědečkův bratranec, páter Knödl, byl spirituálem v Litoměřicích a byl zavřen v jednom z posledních církevních procesů. Za první republiky jsme v rodině měli tři řádové sestry. Na druhou stranu moje rodina nebyla z těch, které by chodily každou neděli do kostela, od určité chvíle už se do kostela nechodilo vůbec. Já jsem asi ve dvanácti letech začala zkoumat, proč jsem vlastně věřící, zajímala se o jiná vyznání, a když jsem asi po roce to kolečko dokončila, proběhla taková moje osobní, vnitřní konverze. Věděla jsem už, že věřím i z jiných důvodů než jen proto, že jsem pokřtěná. A člověk někdy projde zážitky, které jsou nepopsatelné, ale vy si najednou uvědomíte, že Bůh prostě je. Někdy v třiadvaceti jsem šla k biřmování.

Neznepokojuje vás, že v očích Tomáše Halíka přivádíte svou církev do ostudy? Halík psal, že za některé církevní kruhy, které vás navrhly, se stydí.

To je mi opravdu nepříjemné, upřímně mě to trápilo. Bylo by možná užitečné setkat se s panem profesorem Halíkem a promluvit si o tom osobně, nicméně k tomu nejspíše nedojde. Ale přesto to neberu jako něco fatálního. Názorová pestrost má svoje místo i v církvi.

Hana Lipovská (1990)

Rodačka z Letovic, gymnázium vychodila v blízkém Blansku. Na Masarykově univerzitě absolvovala obor hospodářská politika, poslední čtyři roky tam učila jako asistentka na ekonomické katedře. O ekonomii vydala tři popularizační knihy. V letech 2015 až 2019 pracovala pro Institut Václava Klause. Čerstvě je členkou televizní rady.