KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE

Už sú opäť dvaja

KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE
Už sú opäť dvaja

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Zemřel Milan Lasica, kterému občas člověk řekl Satinský, a naopak, ale jim, předpokládám, to asi nemuselo vadit, protože Cyrila a Metoděje nebo Laurela a Hardyho taky není potřeba moc rozlišovat. Důležité je, že oba byli skvělí a oba byli milovaní, jak si jen člověk, umělec, herec, komik, autor za sebe může přát.

Milan Lasica přežil svého uměleckého partnera Júlia Satinského o osmnáct let, autorsky spolu byli čtyřicet let (říkali, že jen Spejbl a Hurvínek jsou spolu déle, ale ti jsou dřevění). Jejich komediálnost byla originální a nevtíravá, v nejlepších (v politicky nejhorších) dobách vystupovali v klasických oblecích s velkými motýlky, ale nebylo to z donucení. Byli to dva vážní klauni, postavení do kontrastu: hubený a štíhlý Lasica s pěstěným plnovousem a kulatý a tělnatý Satinský s mrožím knírem, slovenský don Quijot a Sancho Panza.

Jeden suchý leptosom, druhý dobrácký piknik, ovšem, v jejich dialogickém humoru se to všechno vždycky komplikovalo, vrstvilo a bublalo, neboť principem byla rychlá a důvtipná slovní komika, hra s významy, s absurditou, nonsensem, smyslem a nesmyslem.

Jejich humor byl v nejlepším slova smyslu intelektuální a oba také byli skuteční intelektuálové. To znamená chytří, vtipní a vzdělaní. To není ani u tzv. intelektuálů vůbec samozřejmé a Čech mohl závidět a hloupě se divit, kde se to na tom Slovensku vzalo. Ale ono to mělo původ ve velmi rafinované kultuře staré Bratislavy, města, odkud je to kousek do Vídně, toho německo-maďarsko-židovského Prešporku s kavárnami, kde se hrálo tango, s korzem, kde se buranství nepěstovalo a kde originální typy přežívaly déle než v Praze.

O té Bratislavě psali skvěle oba, Satinský i Lasica. Ten druhý je autor předmluvy v novém vydání starého průvodce starou Bratislavou, který jsem si jednou koupil, když jsem bloumal starou Bratislavou. Lasica tam píše:

„Ja, pravdaže, niesom echtovný Prešpurák, lebo som sa v Bratislave nenarodil. Patrím medzi prišelcov a akurát zo stredného Slovenska. Som tedy z tých, ktorí vraj toto mesto zničili tým, že prudko slovakizovali. Keď som prišiel do Bratislavy, mal som pol roka. Bolo to v štyridsatom, za Slovenského štátu, ako sa vtedy vravelo. Bratislava žila pomerne idylickým životom mestečka, ale hlavného. Ale, ak chcete, hlavného, no predsa mestečka. Ani Viedeň, ani Budapešť, ani na severe, ani na juhu, ani veľkomesto, ani dedina. Opereta, kaviareń, korzo, cukrárne, viechy, slovenské tango, Krištof-Veselý. Druhá svetová vojna sa rozbiehala, ale v Bratislave akoby zastal čas. No len na oko. Druhá vlna slovakizácie vrcholila, Česi odchádzali do Prahy, Židia do plynu. Mesto začalo ztrácať svoj multikulturný ráz. Po vojne, keď som začal chodiť do školy, jestvovali eště zvyšky Prešporka. Zopár spolužiakov s nemeckými menami: Schier, Schürger, Aufrichj, ale aj pár Maďarov, zopár Romov (vtedy sme ich volali Cigoši) Buga, Csikós, Lakatos. A Česi. Pospíšil, Kratochvíl, Bastýř. Jazyk, ktorým sme hovorili, bol zvláštny. Slovenská reč prešpikovaná nemeckými výrazmi, prešporský akcent. Čašníci v kaviarńách hovorili, pravdaže po nemecky, aj po maďarsky. Slovenčina im išla ťažšie. Na uliciach bolo bežne počuť nemeckú konverzaciu. A, samozrejme, maďarskú.“

Oba, Lasica i Satinský byli přitom pravověrní Slováci, kteří ale se svojí řečí uměli nakládat, jako by to byl jazyk antických řečníků. Tím z ní definitivně udělali moderní kulturní a vtipnou řeč, podobně jako to s češtinou udělali Voskovec a Werich, dva starší sourozenci Lasici a Satinského. Těch nejlepších Slováků ze starého Prešporku.

 

20. července 2021