komentář Jiřího Peňáse

Kalandra: revolucionář, který věděl, že ho revoluce zavraždí

komentář Jiřího Peňáse
Kalandra: revolucionář, který věděl, že ho revoluce zavraždí

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Pár hodin před popravou Milady Horákové byl 27. června 1950 pověšen či zardoušen právník a podnikatel čili kapitalista Oldřich Pecl, strážník a antikomunista Jan Buchal – a komunista Záviš Kalandra. Pak přišla řada na národní socialistku Horákovou – možná se čekalo, že přece jenom zazvoní telefon. Nezazvonil. Víme teď, že umírala čtvrt hodiny.

Je samozřejmě správné a logické, že po sedmdesáti letech se hvězdou vzpomínek na komunistické justiční vraždění stala Milada Horáková, žena, matka, politička, vězeňkyně za nacistů. Ona byla opravdu zavražděna, a to komunisty. Kým také jiným, když režim byl komunistický a soudy komunisty ovládané? A byla to vražda chladnokrevná, promyšlená a logická, protože tím režim dával najevo, dva roky po převzetí moci, pozor, budeme vraždit a budeme vraždit i ženské… A zabijeme ji vlastně za nic. To bude mít ten pravý účinek. Zabijeme ji za to, co bylo ještě nedávno normální.

Činnost Milady Horákové byla totiž vlastně nevinná, aspoň ve smyslu obžaloby: opravdu nic z toho, z čeho ji vinili, neudělala. Ani tu válku nechtěla rozpoutat, to chtěli Mašínové, ale s těmi nevíme, co si počít, už třicet let. To, co Horáková udělala a čeho se účastnila, by v žádné normální zemi, jíž do té doby Československo, ale předtím i Rakousko-Uhersko byly, nevzbudilo větší pozornost. Protože by to bylo normální. Přišel ale komunistický režim a Horáková se chovala, jako by s ním bylo možné nějak polemizovat, být s ním v opozici, vydávat nějaká prohlášení, chystat snad nějaký výbor na obranu demokracie. Ty s náma chceš nesouhlasit? Ty budeš mít nějaké výhrady? To určitě, na to zapomeň... Nikdo se s tebou, ženská, párat nebude. Viset budeš. – Jaká naivita! Ano, a jaká statečnost.

Tohle na rozdíl od ní věděl Záviš Kalandra. A určitě i Buchal a Pecl, ti byli antikomunisté, ti opravdu věděli, že komunisté jsou jejich zákeřní nepřátelé, kteří je chtějí zničit. A že je to na život a na smrt. Ale nejlépe to věděl Kalandra, který na rozdíl od nich všech komunista byl. Ach, jaký ten byl komunista! Od studentských časů, kdy pro něj zahořel, pořád komunista. Kalandra, zakladatel různých buněk a časopisů, revoluční intelektuál, marxista nejmarxističtější, břitký analytik společensko-kapitalistických vztahů a jejich nelidskosti, kterou může a musí odstranit jen revoluce. A ta je nutná a nezbytná, protože takový je neúprosný jízdní řád dějin.

„Revoluci,“ – jak napsal v roce 1936, když mu ještě v buržoazní republice nikdo nebránil takové věci psát – „revoluci je lhostejno, kdo jí přijde do cesty. Ještě tisíckrát je jí lhostejnější, najde-li kdo právě na její cestě smrt. Osudem je to všechno jen pro dotyčné individuum – ale co na tom záleží?“ psal s železnou logikou Záviš Kalandra, který právě začal tuto „lhostejnost“ sledovat na moskevských procesech. A tam, právě proto, že jeho mozek, který byl nezkorumpovatelný sentimentem, jasně rozpoznal, že takhle se prostě revoluce chová – a až přijde k nám, zase se tak chovat bude.

Jenže na rozdíl od těch, kteří se nechali zkorumpovat iluzemi, chlácholením, cynismem, v Kalandrovi se mravní vědomí vzbouřilo: marxisticky si vraždění zdůvodnil, ale lidsky se mu to hnusilo. Ten vražedný hnus mu polepil ideály revoluce, která přitom bez něj nebyla možná. Muselo to být i pro něj mučivé. V Rusku, zemi nadějí vraždy, v Německu, zemi kultury vraždy. Kalandra zradil linii, stal se renegátem, sešel z cesty, což pro komunisty znamenalo vždycky největší zločin.

Jasně poznal, kam se revoluce sune. A jako marxista věděl, že je proti tomu bezmocný. Zbyla mu ironie. Známá je koláž z roku 1937, kterou sám vytvořil a kde se pod Gottwaldovým obrazem přiznává, že zavraždil Přemysla Otakara II. na Moravském poli. To se to ještě vtipkovalo. Pak se bude vtipkovat trochu hruběji: „Záviše Kalandru měli už dávno pověsit na klandru,“ psali pracující, když už bylo jasné, jak to dopadne. „Ano, pane prokurátore!“ odpovídal sarkasticky Kalandra, když mu prokurátor vmetl do tváře, že v roce 1936 kritizoval Moskvu, takže se nemůže divit, že tohle je jeho konec. „Ano, pane prokurátore.“ Tehdy se ještě chvíli u soudu říkalo pane…

Visel Kalandra, Buchal, Pecl, visela Horáková. Pak budou viset další. Ale tady to opravdu začalo – a začalo to mohutným akordem. Tak byl tomu mírnému, demokratickému slovanskému národu s holubičí povahou dán jasný signál: nebudeme se s tím mazat – ale můžeme se dohodnout. Tomu národ rozuměl, dokonce tak, že režim mohl mít pocit, že vraždí s jeho souhlasem. Schvalovací akce se podařila, tisíce a tisíce rezolucí, souhlasných petic, schvalovacích dopisů, schůzí, děkovných článků, a to určitě nejen od komunistů.

Jistěže mnoho z toho bylo zrežírováno a vynuceno, ale nemohlo se to dít úplně proti vůli aspoň značné části onoho, ehm, lidu. Kdyby režim věděl, že si to dovolit nemůže, nejspíš by do takových konsekvencí nešel. To nezpochybňuje, že Horákovou zavraždili komunisté, ale s velkou pomocí svého lidu. To je logika revoluce. Kdo o ní nyní sní, sní i tom, že vraždit bude. Taková je její logika.

27. června 2020