Covidová situace ve světě

Naděje i strach před další vlnou

Covidová situace ve světě
Naděje i strach před další vlnou

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Velká Británie není stát se zdravotnickým systémem, ale zdravotnický systém se státem. Pokud pochopíme tento fakt, pochopíme i nynější britské panikaření z právě probíhající další vlny koronaviru. NHS, jak se britské zdravotnictví nazývá, je posvátná kráva. Založeno bylo v roce 1948 a je v podstatě posledním pozůstatkem poválečných reforem, které se snažily z Británie vytvořit expanzivní sociální stát starající se o občany „od kolébky do hrobu“ a mytický „Nový Jeruzalém“. I když NHS kvalitativně toho příliš nezměnilo, vlastně šlo o zestátnění a centralizaci poměrně dobře fungujícího soukromého zdravotnictví.

Postavení výjimečnosti umocnila osmdesátá léta, kdy NHS přežilo thatcheristické reformy. Premiérčini poradci sice tlačili na privatizaci zdravotnictví, ale Margaret Thatcherová věděla, že je to politicky neprůchodné. Britové jsou přesvědčeni, že jejich zdravotnictví je nejlepší na planetě a závidí jim ho celý svět. Ani jedno není pravda. V žebříčcích, které porovnávají srovnatelně vyspělé země, se NHS umísťuje setrvale na posledních místech. Nikoli ve studii od Commonwealth Fund z roku 2014. Ve srovnání 11 nejvyspělejších zemí světa se NHS umístilo jako nejlepší. Tato analýza je proto často vytahována zastánci NHS. Jenže ta měřila takové věci jako automatické varování lékařů, že pacientovi znovu předpíší léky, nebo jestli je jejich vysvětlením „lehké porozumět“. V kategorii „zdravotních výsledků“ se ale umístilo druhé od konce. „Jedinou černou kaňkou proti NHS je jeho špatná bilance v udržování lidí naživu,“ shrnul to tehdy deník The Guardian. Toto uvažování vydrželo i během pandemie. Snad nikde jinde se netleskalo sestřičkám a doktorům s takovou vervou jako v Británii. NHS svým způsobem dokonce nahradilo anglikánskou církev: internet obletěla fotografie z kostela, kde je oltář překrytý vlajkou NHS. Heslem britského boje proti koronaviru se stalo „Zůstaňte doma, chraňte NHS“, přitom každého soudného člověka napadne, že by naopak NHS mělo ochraňovat životy Britů.

Smysl to začne dávat, pokud si připustíme, že NHS prostě není příliš dobré. Katastrofickým scénářem pandemie bylo přetížení nemocnic, obava, že proud nakažených přehltí systém a ten bude muset odmítat i vážně nemocné a zraněné, jelikož pro ně jednoduše nebude místo. Problémem NHS je, že je v podstatě neustále na hranici kapacity a stačí sebemenší krize, aby se ocitlo na okraji kolapsu. Což nastává periodicky uprostřed chřipkového období. „Nemocnice se snaží zabránit krizi v ,nejtěžší‘ zimě v historii NHS.“ „Šéfové NHS bijí na poplach kvůli nemocnicím, které již nyní pracují na 99 % kapacity.“ „Nemocnice NHS mají v zimní krizi přijmout drastická opatření.“ To všechno jsou titulky z listu The Guardian, ne však z nynější pandemie, nýbrž z let 2013, 2017 a 2018.

Padesát tisíc denně

To je jeden z důvodů, proč Britové s takovým znepokojením sledují rostoucí případy koronaviru, které se v minulém týdnu pohybovaly někde okolo 50 tisíc denně. Dobrá zpráva je, že vakcíny fungují. Zhruba 86 % Britů starších 12 let je naočkováno. Sice nechrání proti nákaze a šíření, ale proti těžkému průběhu. Díky tomu jsou počty hospitalizovaných a zemřelých jen zlomkem čísla ve srovnání s jarními měsíci. Tehdy bylo hospitalizováno s covidem přes 30 tisíc lidí, nyní to není ani sedm tisíc. Vývoj kopíruje nejoptimističtější scénáře, ba dokonce je překonává. Většina expertů se shoduje, že nehrozí, že by covid sám o sobě zahltil nemocnice. Bojí se však trojité epidemie covidu, chřipky a RSV viru.

Pak je tu přirozený strach společnosti, která si za poslední dva roky zvykla sledovat každý nárůst se znepokojením. Roste proto tlak na vládu, aby opustila plán A, tedy nechat vše otevřeno a nezavádět žádná další opatření, a přistoupila k plánu B. Co všechno by obnášel, však není jisté. Zřejmě jen úplné lockdowny jsou ze hry. To potvrdil ministr financí Rishi Sunak, když prohlásil, že neplánuje opětovné zavedení „režimu pracovních dovolených“, kdy vláda přispívala firmám na zaměstnance, již museli zůstat kvůli uzávěrkám doma. Pokud by plán B byl zaveden, nejspíš by znamenal roušky na veřejnosti, pak doporučení pracovat z domova a omezení kapacity na akcích, v kinech, divadlech.

Premiér Boris Johnson zatím jakýkoli plán B vylučuje. Jediné, o co se vláda snaží, jsou třetí dávky pro ty nejohroženější. Deník The Telegraph navíc hlásí, že podle modelu vládních expertů tato vlna vyvane sama od sebe a kolem Vánoc by denní počet nakažených měl být někde okolo pěti tisíc. Možná se to začíná naplňovat, čísla od 22. října klesají. Nemoc se nyní evidentně nejvíc prohání mezi těmi nejmladšími, kteří jsou nejméně naočkovaní. Počet nakažených školáků je stabilně na 7 nebo 8 %. Průměrný věk všech pozitivně testovaných je 27.

Kritici vlády tvrdí, že je lepší být opatrný a zavést celkem mírná opatření podle plánu B než riskovat, že se situace vymkne kontrole. Navíc to koupí čas pro další třetí dávky.

Nicméně britský příklad ukazuje, že s dostatečným očkováním covid nezmizí, ale stane se zvladatelnou nemocí i bez zásahů.

Zařídil to admirál

Vedle Británie vyrostl na kontinentě nový očkovací premiant. Je jím Portugalsko, tomu se povedlo naočkovat 98 % lidí nad 12 let a 86 % z celkové populace. Hlavní zásluhu na tom má admirál Henrique Gouveia e Melo, bývalý velitel ponorky. Portugalsko se potýkalo s podobnými problémy jako většina zemí. Začátek očkovací kampaně byl pomalý, lidé nedůvěřiví. Vláda tak do čela očkovacího týmu povolala vysokého důstojníka.

Admirál pojal pandemii jako válku. Na veřejnosti se objevoval výlučně v polní uniformě. Dospěl k názoru, že pro vybudování důvěry ve vakcínu je potřeba naočkovat vybrané skupiny, ve které má obyvatelstvo důvěru. Proto prosazoval očkování vojáků, lékařů a zdravotních sester před kamerami. Za klíčové považoval, že debatu o očkování se podařilo odpolitizovat a on sám, příslušník ozbrojených sil, byl vnímám jako osoba stojící mimo politické dění.

Což je jedna ze znepokojivých zpráv této pandemie. Armáda v mnoha zemích zůstává poslední složkou státu, která je vnímaná jako apolitická a kompetentní. V Česku se jí dostalo chvály za organizaci národního očkovacího centra, v Británii se nasazení armády stává hlavní odpovědí na nejrůznější postpandemické krize, vojáci například řídili cisterny ve snaze vyřešit problémy se zásobováním paliva. Armádám sice náleží veškerá chvála, ale situace, kdy jsou jedinými funkčními složkami státu, není pro demokracii zdravá. Nicméně Portugalsku se vyplatila. Vše je otevřené a nárůsty případů minimální. Dánsko je v podobné situaci. Usoudilo, že naočkovalo všechny, které mohlo, a učí se „žít s covidem“.

Admirál může mít pravdu, že depolitizace debaty je klíčová. Snad nikde ve vyspělém světě není diskurz kolem covidu a očkování tak toxický jako v USA. Tam dostalo aspoň jednu dávku vakcíny 66 % populace. Zdá se však, že to je strop. Demokraté z toho viní republikány a s nimi spřízněná média. Prý jsou to antivaxeři a šiřitelé fake news, kteří zmanipulovali davy, jež nyní kosí covid. Je pravda, že republikáni jsou nedůvěřivější než demokraté. Například v polovině září průměrná proočkovanost okresů, jež volily Trumpa, byla 39,9 %, zatímco těch, které volily Bidena, 52,8 %. Z etnik jsou nejvíc vůči vakcíně skeptičtí černoši, naočkovat se jich k 18. říjnu nechalo 47 % (přitom je to nejvěrnější demokratický voličský blok). Bělochů je naočkováno 54 %, premianty jsou se 70 % Asiaté.

Z druhé strany se zase z nošení roušky stal jakýsi statusový symbol. Demokraté tlačí roušky všude a neustále. Americká asociace pediatrů doporučila, aby roušky nosily všechny děti starší dvou let. Demokratický guvernér New Jersey Phil Murphy to ve školách opravdu nařídil.

Vlády, jak federální, tak státní, se snaží nízkou proočkovanost řešit příkazy. Zde však demokratické administrativy narážejí na odpor další klíčové skupiny, totiž odborů, kterým se nelíbí možnost vyhazovu za odpírání. Republikáni ve svých státech naopak povinné očkování zakazují, guvernér Texasu Greg Abbott zakázal firmám vyžadovat je po zaměstnancích.

Muž, který chtěl „zrušit virus“

Kvůli covidovému vývoji značně utrpěla popularita Joea Bidena, momentálně podle průměru na RealClearPolitics ho pozitivně vnímá 45,2 % Američanů a negativně 50,6 %. Biden během volební kampaně sliboval „zrušit virus“ a tvářil se, že situace je hlavně vinou Trumpa, stačí dosadit do vedoucích pozic schopné lidi a nemoc zmizí. Ukázalo se, že žádné magické řešení neexistuje. V podstatě měl pravdu Trump se svým tvrzením, že je potřeba naočkovat, koho lze, a pak to vše pustit, víc se nedá dělat. Donucovací prostředky vedly jen k větší polarizaci, na tempo očkování příliš velký vliv neměly.

Amerika je silně individualistická a rozdělená společnost. Snahy cokoli nařizovat musely nevyhnutelně narazit. Otázka je, jak si podobná nařízení povedou třeba v Rakousku, kde vláda vyhrožuje lockdownem pro neočkované, pokud čísla porostou.

Z dlouhých lockdownů se probouzí i Asie a Oceánie. Australské Sydney ukončilo 107 dní trvající uzávěrku poté, co naočkovalo 70 % lidí starších 16 let. Japonsko ukončilo nouzový stav. Na „život s covidem“ se chystá i Jižní Korea, jež proslula svým trasováním.

Se začínající zimní vlnou se zdá, že situace je následující. Dostatečně proočkované státy ji zvládnou bez uzávěrek, počty případů vyletí nahoru, porostou i hospitalizace i úmrtí. Nebude to však horší než chřipka. Lockdowny dávají smysl, pokud mají získat čas pro větší proočkovanost. Pokud to není možné (protože všichni, kdo chtějí, jsou už naočkovaní), problém se pouze přesouvá do budoucna za cenu velkých ekonomických škod. Británie ukazuje, že to jde. Hlavně se z toho nezbláznit jako Američané.