Film Roberta Sedláčka Jan Palach (premiéru měl 21. srpna) končí hrozivým záběrem na spálenou tvář, k níž se přibližují Palachovy ruce, které se před okamžikem změnily v ohořelé pařáty. Je to samozřejmě práce maskérů, ale lze mít za jisté, že plamen s lidskou kůží udělá strašné věci a fyzická bolest, kterou taková proměna provází, je nepopsatelná. 

Pohled na zbytky člověka, kterému zbývá už jen málo života, je silným vyvrcholením filmu, o kterém v tištěném Echu píše kolega Ondřej Štindl. Proto si tu dovolím trochu osobnější tón. 

V lednu 1969 mi byly právě tři roky a byl jsem „odložen“ u babičky v Prostějově, kde se konala, jako i v jiných městech, za Palacha tryzna. V lednu je brzy tma a já si vybavuju (dětskou pamětí) tisíce svíček, které byly položeny u zdi, snad u radnice, možná na místě, kde stál pomník TGM – když byl na začátku 50. let odstraňován, odneslo to několik protestujících gymnazistů: šli bez maturity rovnou na vojnu. A v tom svitu svíček jsem ve tvaru rozteklého vosku dětskou myslí viděl spálené tělo. V něčem se to podobalo tomu filmovému Palachovu. Bylo podobně bledé, průsvitné, v něčem jakoby ptačí. Možná si to sugeruju, ale zanechalo to ve mně, v malém dítěti, pocit strašlivého smutku, který jsem cítil z té pohřební atmosféry a z dospělých, dědy a babičky.

Lze si být jistý, že všichni ti lidé, kteří tam přišli, to vnímali jako hroznou tragédii, jako obětování vlastního syna. Určitě si uvědomovali velikost toho činu, ale zároveň jím byli otřeseni a zděšeni. Tohle přece není v naší zemi možné, ano, vtrhli k nám, obsadili nás, znásilnili, ale upálit se? Tohle přece není způsob, jak s tím bojovat, tohle ne, to k nám nepatří a už to nedělejte. A když po Palachovi obětovali své životy Jan Zajíc a Evžen Plocek, už to společnost vědět nechtěla: a nebylo to jen tím, že již tuhla cenzura. Úřady si v téhle věci rozuměly s veřejným míněním. Jaroslav Seifert se rozechvělým hlasem obracel k mládeži a prosil ji, ať to nedělá, že národ potřebuje mladé lidi živé. Ti, kdo si přáli „normalizaci“ poměrů, mohli být básníkovi vděční.  

Polská režisérka Agnieszka Hollandová, která prožila tu dobu v Praze, říká (v rozhovoru, který jsem s ní na to téma před lety vedl), že Palachův čin českou společnost nepovzbudil, ale naopak srazil. Rezultát z toho byl – tohle už ne, to nechceme, to je příliš, raději najděme nějaký kompromis, dohodněme se, přizpůsobme se, však ono nebude tak zle. A opravdu: na počátku 70. let začaly volné soboty, které umožnily, aby se lidé realizovali na svých chalupách a stáhli se do soukromí. Jan Werich měl prý prohlásit: „Jako bratrská pomoc to bylo fakt blbý, ale jako okupace to mohlo být i horší.“ Tahle úleva, že je tu nějaký základní prostor pro realizaci malých, ale docela snesitelných životů, předznamenala éru „normalizace“. Na jejím počátku ale byl ten otřes z činu, který přinesl oběť někam, kde si to nežádali. 

A stejně měla Palachova smrt smysl. V lednu 1989 mělo jeho jméno již hlavně symbolický význam. Společnost už byla jiná a přihlásit se k Palachovi znamenalo jednoznačné vymezení se vůči aktuálnímu režimu. Bylo jedno, co chtěl Palach v roce 1969, bylo důležité, co chceme my, kdo jsme chodili na Václavské náměstí demonstrovat. Stanislav Devátý, který obelstil policajty a přelezl plot na hřbitově ve Všetatech, podnikl už guerillový čin. Položení květiny k Palachovu hrobu znamenalo pokoření toho režimu a jeho konec.