V úterý prvního listopadu se dožila osmdesátých narozenin zpěvačka Marta Kubišová. Je sice už pět let na penzi a nabídky ke zpívání až na naprosté výjimky odmítá, ale své kulatiny koncertem jistěže oslavila – vždyť čím jiným. Její písně na něm zpívali kolegové, ale dvě přece jen zvládla sama, přičemž jejich výběr patrně nepřekvapí: Hey, Jude a Modlitba. Přednést víc kousků by zpěvačka patrně nesvedla, ostatně své nynější hlasové možnosti sama hodnotí střízlivě. Kdyby však někdo jejímu úsudku nevěřil, může si na YouTube dohledat třeba živé provedení první zmíněné písně před třemi roky v pražské Lucerně a uslyší, že už to není ono, neboť uvidí, jak moc zpěv v přítomnosti publika Martu Kubišovou sice těší, ale namáhá.

Na druhou stranu dokonce i po několika letech a ze záznamu působí velmi přátelsky a kolegiálně, že další hvězda tehdejšího koncertu k třicátému výročí sametové revoluce, zpěvák Vojtěch Dyk, se před začátkem známé coververze originálu Beatles samozřejmě stáhl z pódia do jeho pozadí mezi vokalisty a odtamtud jako jeden z nich nenápadně podporoval Kubišovou v pěvecky náročnějších úsecích písně a jinak ji coby čestného hosta hudebního večera nechal vyniknout. Za poznámku z onoho vystoupení však stojí ještě jiná věc: jak je publikum na záznamu živé a rozdováděné, jak jde se zpěvačkou, hýbe se v rytmu její písně, spontánně a sborově ji zpívá, zkrátka jak okamžitě vzniká pospolitost a jak po několik písničkových minut pulzuje v neskrývané radosti.

To hodně a euforicky tleská, opakovaně je schopno provolávat bravo, výskat, je uznalé, jenže… sedí jako jednolitý monument, jako když visí kus zmraženého masa. Všichni bez hnutí, strojení, všichni stejní. Hodně se to projeví zrovna při zpěvu obou patrně nejznámějších písní Marty Kubišové. Třebaže je tehdy publikum znalo stejně dobře jako dnes, neodvážilo se pořádně spontánně pípnout a rozezpívaný dav simulovali muzikanti a hostující zpěváci a zpěvačky na pódiu. Ze sálu ozývali se jenom jednotlivci, jinak byla mezi hledištěm a koncertním pódiem pomyslná zeď. Všimli bychom si toho patrně rovněž na koncertních záznamech jiných umělců, ale v případě Kubišové je toto uvědomění podtrženo jejím osudem šikanované umělkyně: publikum roku 1990 a 2019 se chová jinak, protože my sami se v průběhu uplynulých tří dekád začali chovat jinak. Kdysi jsme byli vycepovaní, zatímco dnes jsme osobitější, osobnější, klidnější, radostnější, méně zakřiknutí. Což je dobrá zpráva o kondici a sebedůvěře zdejší společnosti.

Sílu někdejšího šiku ovšem není radno podceňovat, patřily jí jiné momenty. Užitečně či podmanivě se projevila na podzim 1989 při protirežimních demonstracích na Václavském náměstí. Když Marta Kubišová, postrčená k tomu hudebním kritikem Jiřím Černým, zpívá z balkonu Melantrichu spatra a cappella svou slavnou Modlitbu (čili píseň, jejíž úděl a humanistické poselství jí bylo dáno nést), dav po prvních verších umlká a následně se v onom přecpaném prostoru staroslavného rynku, jenž zrovna zažívá jeden ze svých lepších historických zářezů, nepohne žádný z přítomných. Všichni stojí mlčky, drží vlajky, drží transparenty, hodně lidí nanejvýš zdvihne ruku s gestem vítězného písmene V. Ale je ticho, větší než na hřbitově, přitom ticho nabíjející a tvůrčí (a tak silné, že taky v tomto případě je energie oněch chvil srozumitelná, přitažlivá a dojemná i ze záznamu a po letech).

Marta Kubišová patrně zůstane tvůrkyní své debutové desky Songy a balady a dvou desek pořízených v triu Golden Kids – tedy „zajatkyní“ své první kariéry do zákazu činnosti v roce 1970, kdy pouštěla do světa šlágr za šlágrem. Po sametové revoluci samozřejmě natočila další alba, v devadesátých letech měla novinku skoro každoročně, nové hity z nich ale nevzešly. Její druhou kariéru tedy táhla legenda z přeryvu, pověst morálně silné ženy, kterou režim nespravedlivě ztrestal a která toto příkoří vzala věcně a nesložila se a nepodbízela. Vydržela. Jako by tím získala větší právo zpívat svou Modlitbu, jako by vykoupila nás všechny. Přitom to není pravda, my to nezvládli, zato ona ano. Je potřeba si opakovat, že šlo o její vítězství (podtrhující úctu ke jménu Kubiš, jež se vyznamenalo už v boji s předešlou, nacistickou totalitou).

Jedině tak, inspirováni duchaplností a velkorysostí konkrétního osudu, máme šanci se mu, až to bude potřeba příště, vyrovnat a zachovat se rovněž čestně. Zároveň platí, že spolu s písněmi Marty Kubišové a pod jejím dohledem jsme se všichni, byť možná mimoděk, skutečně posunuli a jsou z nás – jak již napsáno – uvolněnější lidé. Není toho málo, zač se Martě Kubišové patří děkovat.