Donald Trump a lidé v jeho blízkosti

Jak se Robert Mueller zhostil svého úkolu

Donald Trump a lidé v jeho blízkosti
Jak se Robert Mueller zhostil svého úkolu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Je to oficiální – prezident Trump není ruský agent. Práce zvláštního vyšetřovatele Roberta Muellera je konečně u konce. Máloco mohlo v posledních dvou letech poskytnout Američanům zadostiučinění, že systém, aspoň nějaká jeho součást, ještě zodpovědně funguje.

Nejlépe z toho vychází Mueller sám. „Mueller se dva roky marně snažil Trumpovi dokázat…,“ můžete v různých obměnách často číst v komentářích konzervativců. Ale tak to není. Zvláštní vyšetřovatel není jmenován tehdy, když vznikne podezření na obzvlášť hrozný zločin. Existuje proto, aby se zamezilo možnosti či pouhému dojmu, že bude vyšetřování ovlivněno střetem zájmů. Mueller měl mandát objasnit všechny otázky a podat o tom zprávu ministru spravedlnosti – „důvěrnou zprávu vysvětlující jeho rozhodnutí stíhat, nebo nestíhat“, tak to doslova uvádí zákon. To, že se někoho „marně snažil dostat“, lze taky říci tak, že ho očistil. Předpovědí, kdo všechno z Trumpova týmu a rodiny půjde zaručeně do vězení, zaznělo dost.

Mueller některé případy předal normálním justičním složkám, které na nich stále pracují. Zmínky o nich jsou v textu zprávy začerněny s odkazem na „ohrožení probíhajícího vyšetřování“. Lze spekulovat, že je mezi nimi Roger Stone, barvitá postava republikánské politiky, který se snažil kontaktovat WikiLeaks. Celá podkapitola analyzující možnou trestní odpovědnost WikiLeaks je začerněna.

Vladimir Vladimirovič Putin a Donald John Trump. - Foto: Reuters

První část čtyřsetpadesátistránkové zprávy se zabývá ruským zasahováním do amerických voleb a možnou koordinací nějakých Američanů, zejména z Trumpovy kampaně, s nimi. Jsou v ní shrnuty výsledky známé již z obžalob, kterých Muellerův tým dosáhl. Mueller nám může dát fakta a čísla. Může zaznamenat, že s falešnými ruskými účty na sociálních sítích nevědomky komunikovali různí republikánští aktivisté i členové Trumpovy kampaně – ale nikdy se nepotvrdilo, že by o tom věděli. Anebo, což je vlastně horší, že je novináři používali jako ilustraci názorů skutečných Američanů. Mueller zaznamenal i pokyn vedoucího ruských internetových „trollů“, že kritika má směřovat na všechny kandidáty kromě Trumpa a Bernieho Sanderse. Jaký vliv všechny tyto operace měly, to nám Mueller říct nemůže.

Tady se Mueller taky zabývá kontakty různých členů Trumpova týmu s Rusy. Dozvíme se zde, že to byli trochu divní lidé. Trump dával narychlo dohromady nějaký zahraničněpolitický tým. Ocitli se v něm mimo jiné dva mladší muži, George Papadopoulos a Carter Page, kteří měli jisté proruské sympatie a trpěli snahou vytvářet dojem, že mají větší vliv a kontakty, než ve skutečnosti mají. Když takový typ napíše v e-mailu, že mu něco řekl jeho „dobrý přítel“, znamená to, že byl s tím člověkem jednou na večeři. Snaží se pozvat na nějakou akci pana A s tím, že tam bude pan B, a panu B zase řekne, že tam určitě bude pan A. Schůzky s několika starými moskevskými známými, manažery střední úrovně, se v e-mailu magicky promění v „neuvěřitelné informace a žádosti o kontakty, které jsem zde obdržel od několika zákonodárců a vysoce postavených činitelů prezidentova úřadu“. Takto se ukázalo, že Carter Page se v Moskvě nesešel s Igorem Sečinem, šéfem Rosněfti a jedním z nejmocnějších mužů v Rusku, a nedostal žádné kompromitující materiály na Clintonovou, jak psala média s odkazem na Steeleovu složku. Sešel se jen se svým známým, šéfem vztahů s investory v Rosněfti, což je o několik levelů níž.

Oba dva se snažili v Rusku tvrdit, že reprezentují Trumpa, a ve Washingtonu, že jsou schopni dohodnout schůzku s Putinem. Ale vyšší činitelé kampaně je odpálkovali, protože o schůzku Putinem v tu chvíli nestáli. Obou se kampaň na podzim 2016 zbavila, když generovali negativní publicitu.

FBI věděla, že Page byl v letech 2009 a 2013 kontaktován agenty ruské rozvědky. Lze tedy pochopit, že ji zaujalo, když se objevil v týmu prezidentského kandidáta. Ale tradiční postup je, že FBI poskytne takovému kandidátovi „defenzivní brífink“ – neveřejně informuje důvěryhodného činitele kampaně o tom, koho v týmu mají. FBI se v tomto případě rozhodla tajně vyšetřovat. Na dva mladíky nasadila svého tajného spolupracovníka a získala soudní povolení k odposlouchávání Page na základě pofiderní Steeleovy složky, snůšky drbů sesbíraných na objednávku kampaně Hillary Clintonové. Toto poskvrněné početí je nyní předmětem dalšího vyšetřování. Celé špiclování ovšem nepřineslo důkazy, že by ti dva trestně konspirovali s Rusy.

Trochu jiný je případ Paula Manaforta, o němž v květnu 2016, když ho Trump postavil do čela své kampaně, jeden komentátor předvídavě napsal, že „Trump si právě najal svůj příští skandál“. Manafort byl protřelý volební stratég a lobbista, který pracoval pro ukrajinského prezidenta Janukovyče a taky pro ruského oligarchu Děripasku. Toho ale zřejmě připravil o peníze, a tak se mu musel poslední léta vyhýbat. V Trumpově kampani uviděl příležitost, jak opět zvýšit svou hodnotu. Proto třeba Děripaskovi posílal interní průzkumy kampaně a nabídl mu brífink. Navíc prostřednictvím svého někdejšího ukrajinského zaměstnance, kterého FBI považuje za člověka s kontakty na ruské rozvědky. Když ho vyšetřovatelé přitlačili ke zdi skrze daňové a bankovní podvody, přistoupil na spolupráci, jenže se ukázalo, že je vodí za nos – mimo jiné se snaží ovlivňovat svědky. Manafort půjde sedět nejméně na sedm a půl roku – ale ne za spolupráci s Rusy při kampani.

Robert Mueller, v letech 2001 až 2013 ředitel FBI. - Foto: Profimedia.cz

Trestné podle Muellera nebylo ani setkání tří členů kampaně s ruskou právničkou Veselnickou v červnu 2016. To je ta schůzka, před níž Trumpův nejstarší syn nadšeně reagoval na příslib „špíny“ na Clintonovou jakožto výrazu „podpory ruské vlády pro pana Trumpa“. Ale všechno se to stalo – zde byla média docela přesná.

Pak je tu Michael Flynn, Trumpův první národněbezpečnostní poradce, který lhal kolegům a FBI o obsahu svých rozhovorů s ruským velvyslancem Kisljakem. S Muellerem nakonec spolupracoval a čeká ho asi několikaměsíční trest, taky za nedeklarovaný lobbing pro Turecko. Těžko hledat soucit pro člověka, který na Trumpových mítincích vedl dav ve skandování „Zavřete ji!“ (rozuměj Clintonovou). Ale jeho telefonáty s Kisljakem v mezidobí mezi volbami a inaugurací nevybočovaly ze zavedené tradice.

Jestliže první část Muellerovy zprávy lze považovat za očištění Trumpa a naprostou demolici narativu o jeho zvolení díky Rusům, druhá část vede k hodně jinému závěru.

Trump měl nikoli bezdůvodný pocit, že „pohrobci“ Obamovy administrativy proti němu spolu s médii vedou kampaň úniků informací, polopravd a lží na téma Rusko. Jenže zkušenost z byznysu ho špatně připravila na to, jak funguje Washington. Lidi, kteří se mu snažili poradit, neposlouchal. Ředitele FBI Comeyho se mohl zbavit hned – poté, co poškodil Hillary Clintonovou tím, že týden před volbami oznámil, že znovuotevírá vyšetřování jejích e-mailů, by mu to nikdo nemohl zazlívat. Trump se místo toho snažil si Comeyho připoutat. Scházel se s ním o samotě, lichotil mu a požadoval „loajalitu“. A přimlouval se za to, aby vyšetřovaného Flynna „nechal jít“. Což mělo právě opačné účinky.

Když nakonec Comeyho v květnu 2017 odvolal, sám od sebe řekl médiím, že tak učinil, aby se zbavil ruského vyšetřování. Což byl učebnicový důvod pro jmenování zvláštního vyšetřovatele. Řada spolupracovníků ho přesně před tím varovala. Neexistuje způsob, jak tento druh vyšetřování zkrátit, ale když nebudete opatrný, můžete ho prodloužit, řekl mu jeden z nich. Teď byl Trump najednou zaskočen.

Nevzdal se myšlenky, že se Muellera zbaví. A v několika případech Muellerova analýza ukazuje, že tato snaha naplňovala skutkovou podstatu maření spravedlnosti. Zároveň ale Trump nebyl nikdy schopen tuto obstrukci dotáhnout do konce. Trump, který proslul ve své reality show okřídlenou větou „Máte padáka“, se to ve skutečném životě bál někomu říkat do očí.

Muellerovo vyšetřování by měl normálně dozorovat ministr spravedlnosti, bývalý alabamský senátor Jeff Sessions. Jenže ten se z této role vyloučil pro podjatost – byl totiž aktérem Trumpovy kampaně, a na to jsou předpisy –, takže dozor vykonával jeho náměstek Rod Rosenstein. Trump to Sessionsovi zazlíval a požadoval po něm, aby se „znevyloučil“ a vyšetřování zastavil. Soustavně mu za to veřejně spílal na Twitteru. Až mu Sessions jednou přinesl napsanou rezignaci. Tu Trump nakonec nepřijal. Ale netrvalo dlouho a vše bylo při starém.

Výstižně to zachycuje pasáž zprávy: „Prezident svolil, že s výzvou k Sessionsově rezignaci počká až po zítřejších nedělních televizních debatních pořadech, aby se tyto na vyhazov nezaměřily. Priebus (tehdejší personální šéf Bílého domu – pozn. red.) uvedl, že koncem víkendu prezident povolil a souhlasil, že nebude žádat po Sessionsovi rezignaci. V průběhu příštích několika dní prezident o Sessionsovi tweetoval.“

Jiní podřízení prostě jeho pokyny nesplnili. Vymlouvali mu to anebo prostě souhlasili, že to udělají, a pak to neudělali. To byl případ hlavního právníka Bílého domu Dona McGahna, po kterém Trump chtěl, aby šel za Rosensteinem a nařídil mu odvolat Muellera. Ale Trump posléze jako by zapomněl a přestal McGahnovi jeho úkol připomínat. Po nějakém čase ale najednou po McGahnovi chtěl, aby napsal prohlášení, že po něm Trump nikdy nežádal, aby zařídil Muellerovo odvolání. To McGahn odmítl.

Snad nejbizarnější pokus Trump učinil, když pověřil Coreyho Lewandowského, bývalého manažera jeho kampaně, který neměl žádnou státní funkci, aby řekl Sessionsovi, že buď okamžitě odvolá Muellera, anebo má padáka. Lewandowski opakovaně sliboval, že to udělá, pak úkol přehrál na Sessionsova spolupracovníka, kterého náhodou potkal na chodbě, a ten se na to vykašlal.

Ve veřejných i neveřejných vzkazech, jež Trump vysílal vyšetřovaným členům kampaně, se projevoval až mafiánský styl. Trumpův dlouholetý spolupracovník Michael Cohen byl původně „dobrý člověk“, který má „skvělou rodinu“ a je obětí „honu na čarodějnice“. Když se pak stal spolupracujícím obviněným, změnil se v Trumpových tweetech na „krysu“ a „podvodníka“ s podezřelým tchánem, který „má všechny peníze“.

Mnozí příznivci Donalda Trumpa neměli iluze o jeho morálce; podstatné pro ně bylo, že je silný, že se nebojí establishmentu, že bojuje. V Muellerově zprávě na ně ale čeká jiný Trump. Slabý, nerozhodný diletant, který je v tom až po uši a neumí si poradit s tím, že ho podřízení neposlouchají.

„Kdybychom měli po zevrubném vyšetření faktů jistotu, že se prezident jednoznačně nedopustil maření spravedlnosti, napsali bychom to,“ stojí ke konci zprávy. Ale tuto jistotu Muellerův tým nezískal. Takže „tato zpráva sice nespěje k závěru, že se prezident dopustil trestného činu, ale taky ho nevyviňuje“. K tomuto pro mnohé neuspokojivému, šalamounskému závěru dospěli po dlouhé analýze ústavněprávních otázek, zejména problému rozdělení moci. Tedy především: které zákony, jimiž zákonodárná moc omezuje moc výkonnou, se vztahují i na prezidenta jako na hlavu této nezávislé moci? Mueller na to má svou analýzu judikatury, ale nakonec se kloní k tomu, že jeden nezávislý vyšetřovatel je příliš malý pán na to, aby to rozhodl.

Zkusme se na trauma, jež Muellerovo vyšetřování představovalo, podívat optimisticky. Vyšetřování bylo na poměry této instituce bryskní. Trvalo necelé dva roky; Kenneth Starr vyšetřoval Billa Clintona dvojnásobnou dobu a zvláštní vyšetřovatel Lawrence Walsh přežil tři prezidenty. Nepotvrdilo se, že prezident je agent cizí mocnosti – to by snad mělo Američany a jejich spojence potěšit, ne? Trump nakonec přes všechno vyhrožování a obstruování s vyšetřováním spolupracoval. Jeho lidé lhali médiím, ale Muellerovi (s výjimkou Manaforta) ne. Neotálel s vydáváním dokumentů a nesnažil se zneužívat tzv. doktríny executive privilege, což se třeba o prezidentu Clintonovi říci nedá. Nesnažil se zabránit zveřejnění zprávy.

Skoro by se dalo říci, že ten institut má něco do sebe a že třeba u nás po něm taková kauza Čapí hnízdo přímo volá. Výhody si lze snadno představit: výměna ředitele GIBS, pražského policejního ředitele či ministra spravedlnosti by nebyly provázeny podezřením, že je premiér provádí účelově. Jen je těžké si představit, kde bychom takového právníka s průpravou od námořní pěchoty, na kterého si nikdo netroufne, našli.

4. května 2019