Co chvíli se nějaká lékařským titulem zaštítěná autorita vyjádří k současné pandemii, často jsou to prohlášení dost rozporná. Nedávno skupina lékařů různých specializací – mimo jiné Jan Pirk, Radkin Honzák, Jan Hnízdil – v otevřeném dopise kritizovala restriktivní opatření, která jsou podle nich nepřiměřeně drastická a působí větší škody než nákaza sama. Včera zase po sociálních sítích kolovalo prohlášení lékařů, kteří ošetřují nemocné s covidem-19 v Českých Budějovicích, tón jejich textu je velice naléhavý. Mimo jiné v něm žádají „odborníky z různých oblastí medicíny, kteří se rádi vyjadřují v médiích, ale v oblasti infekčních nemocí jsou pouze poučenými laiky s vyhraněným názorem: Prosíme, raději MLČTE! Pokud mlčet nedokážete, přijďte před svým mediálním výstupem na jednu pracovní směnu na covidovou jednotku, uvítáme vaši pomoc“.

Klasik moderování porevolučních politických debat by na to reagoval otázkou: Co na to občan? Občan si buď vybral svou stranu k plus minus slepé důvěře, nebo je zmaten. Na míře toho zmatku se mohl nějakým způsobem podepsat i specifický vztah národa českého ke stavu lékařskému. Býval, a v nějaké míře ještě pořád je, převelice uctivý – také proto bylo v českých porevolučních politických garniturách nezvyklé množství doktorů. Mužové a ženy v bílém pro veřejnost představovali autoritu vědy a také se od nich čekalo hluboké pochopení věcí lidských, vhled do základních otázek života – jsou to přece lidé, kteří každý den bojují se smrtí a utrpením, znají jejich tvář a znají i prožitky lidí, kteří takovým hrozbám čelí. Když je zle, mohou pro člověka představovat jedinou naději.

S tím zbožštěním pana doktora se tuzemská medicína potýkala a potýká i v porevolučních letech, od lékařů se začalo chtít, aby se vzdali představy vlastní vševědoucnosti, a snad se i tak děje. Potvrzuje to třeba i moje drobounká zkušenost se zdejším zdravotnictvím. Akorát že teď z toho lékařského olympu srší blesky na všechny strany. A je to tak v pořádku – věda je taková, snaží se dospět k popsání světa také pomocí nekončícího sporu. Každá hypotéza musí být „zfalšovatelná“, aby mělo vůbec cenu se jí zabývat.

Často ale věci, které v době pandemie od mediálně vystupujících lékařů znějí, nepůsobí dojmem slov člověka, který ví, že se může mýlit, což je v čase konfrontace s něčím novým a neznámým docela přirozená věc. Jako kdyby ožívala ta stará božstva v bílých pláštích a chrlila dolů svoje neotřesitelné a protichůdné jistoty.