KOMENTÁŘ

Češi a jejich doktoři

KOMENTÁŘ
Češi a jejich doktoři

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Co chvíli se nějaká lékařským titulem zaštítěná autorita vyjádří k současné pandemii, často jsou to prohlášení dost rozporná. Nedávno skupina lékařů různých specializací – mimo jiné Jan Pirk, Radkin Honzák, Jan Hnízdil – v otevřeném dopise kritizovala restriktivní opatření, která jsou podle nich nepřiměřeně drastická a působí větší škody než nákaza sama. Včera zase po sociálních sítích kolovalo prohlášení lékařů, kteří ošetřují nemocné s covidem-19 v Českých Budějovicích, tón jejich textu je velice naléhavý. Mimo jiné v něm žádají „odborníky z různých oblastí medicíny, kteří se rádi vyjadřují v médiích, ale v oblasti infekčních nemocí jsou pouze poučenými laiky s vyhraněným názorem: Prosíme, raději MLČTE! Pokud mlčet nedokážete, přijďte před svým mediálním výstupem na jednu pracovní směnu na covidovou jednotku, uvítáme vaši pomoc“.

Klasik moderování porevolučních politických debat by na to reagoval otázkou: Co na to občan? Občan si buď vybral svou stranu k plus minus slepé důvěře, nebo je zmaten. Na míře toho zmatku se mohl nějakým způsobem podepsat i specifický vztah národa českého ke stavu lékařskému. Býval, a v nějaké míře ještě pořád je, převelice uctivý – také proto bylo v českých porevolučních politických garniturách nezvyklé množství doktorů. Mužové a ženy v bílém pro veřejnost představovali autoritu vědy a také se od nich čekalo hluboké pochopení věcí lidských, vhled do základních otázek života – jsou to přece lidé, kteří každý den bojují se smrtí a utrpením, znají jejich tvář a znají i prožitky lidí, kteří takovým hrozbám čelí. Když je zle, mohou pro člověka představovat jedinou naději.

Lidi, kteří ještě zažili minulý režim a socialistické zdravotnictví, k lékařům mohli vzhlížet jako k nedostupným autoritám, k nimž se člověk musí proprosit a doplazit, a když už se to podaří, je třeba naslouchat jim a uctivě při tom mlčet. Lékaři tehdy také představovali široce respektovanou elitu – pomáhat lidem, léčit je úctyhodná profese v každém režimu, kult lékaře mudrce posílil i masově oblíbený seriál Nemocnice na kraji města. Jeho protagonistou, zosobněnou životní moudrostí, byl chápavý primář Sova. I dnes jsou lidé na názory lékařů a rozhovory s nimi zvědaví, v redakcích se o tom všeobecně ví.

S tím zbožštěním pana doktora se tuzemská medicína potýkala a potýká i v porevolučních letech, od lékařů se začalo chtít, aby se vzdali představy vlastní vševědoucnosti, a snad se i tak děje. Potvrzuje to třeba i moje drobounká zkušenost se zdejším zdravotnictvím. Akorát že teď z toho lékařského olympu srší blesky na všechny strany. A je to tak v pořádku – věda je taková, snaží se dospět k popsání světa také pomocí nekončícího sporu. Každá hypotéza musí být „zfalšovatelná“, aby mělo vůbec cenu se jí zabývat.

Často ale věci, které v době pandemie od mediálně vystupujících lékařů znějí, nepůsobí dojmem slov člověka, který ví, že se může mýlit, což je v čase konfrontace s něčím novým a neznámým docela přirozená věc. Jako kdyby ožívala ta stará božstva v bílých pláštích a chrlila dolů svoje neotřesitelné a protichůdné jistoty.

7. října 2020