Pozornost ekonomicky orientovaných médií často připoutává veřejný dluh. Většinou ten řecký nebo italský, jen málokdy se píše o dluhu českém, který se pohybuje v dost nízkých číslech. Ani města na tom u nás nejsou zle. Dvacet miliard korun, které dluží Praha, je proti Berlínu, Hamburku či Vídni legrační suma.

Půjčovat si bez míry však není jediný způsob, jak zatěžovat pomyslnou budoucnost. Existují minimálně dva další: dluh demografický, při kterém porodnost klesá natolik, že národ pomalu vymírá, a dluh na důležité infrastruktuře. O porodnosti snad někdy jindy – pojďme se podívat na infrastrukturu.

Otevírat nové a krásné stavby v sobě skrývá politickou dividendu. Kdo se může vyfotit při přestřihování pásky na nově otevřeném úseku dálnice, městského okruhu, rychlostní železnice či trasy metra, ten má obrazový materiál, který může dobře prodat voličům. Staráme se o pěknou, modernější Prahu (nebo republiku atd.), tak podobná fotka mluví k veřejnosti.

Opravovat stavby existující, to už tak zajímavé není. Kdekdo soupeří o titul vizionáře, stavitele; nikdo, nebo aspoň skoro nikdo ve veřejné sféře nechce být znám jako „údržbář“. A tak stavby mlčky chátrají. Mosty se pozvolna posouvají ze stavu uspokojivého k neuspokojivému a končí v kategorii „havarijní“; díry ve vozovkách silnic přibývají rychlostí množících se králíků; v zákoutích veřejných prostranství se hromadí špína a nátěr na kovových konstrukcích se rezignovaně loupe.

V době, kdy jsem byl vysokoškolským studentem, jsem často jezdíval vlakem na trase Praha–Ostrava. Tehdy probíhala rekonstrukce a modernizace prvního a druhého tranzitního koridoru. A skoro všude – ne úplně všude, ale až příliš často – byl vidět ten samý proces. Proběhly stavební práce, úsek trati byl slavnostně předán k používání, nejvyšší rychlost podstatně zvýšena (někdy i na 160 km/h) – a hned nato započala éra pomalého chátrání.

Nikdo nenatíral zábradlí a budky, nikdo nelikvidoval graffiti, mezi panely nástupišť se rozrůstala tráva, v odtokových příkopech tlelo spadané listí a tvořilo se bahno – což nebyla jen estetická vada, protože nežádoucí zavodnění štěrkového lože má vliv na stabilitu geometrické polohy koleje. A lidé od dráhy, se kterými jsem se na toto téma bavil, mi říkali totéž: na údržbu prostě nejsou peníze. Při přípravě projektu se počítá s veškerými nezbytnými stavebními pracemi a náklady na nové vybavení, ale jakmile stavba skončí, měla by být ideálně „samoúdržbová“.

Situace na železnici se od mých mladých let trochu zlepšila. Cedulí „Z“ a „K“, které označují začátek a konec pomalé jízdy, na důležitých tratích ubylo. Bohužel je tento kladný vývoj kompenzován úpadkem pražské městské infrastruktury. Zřícení lávky v Troji bylo prvním varováním, havarijní stav Libeňského mostu a silničního mostu na Vltavské druhým a třetím. Zatím jsme vyvázli lacino – ve srovnání s Itálií, kde nedávný kolaps dálničního mostu v Janově zabil 43 lidí. Pokud však dojde k uzavření dalších mostů, změní se už tak špatná dopravní situace v Praze v horor.

Jak krásné by bylo, kdyby tento šílený nešvar přestal. Kdyby Praha měla vedení, které o městský majetek pečuje. A nejde přitom jen o mosty. Údržba přece začíná u drobností, třeba autobusových terminálů typu Smíchovského nádraží či Černého Mostu, kde se člověk štítí k leckterým povrchům jen přiblížit, natož se jich dotknout. Poslat tam každý rok natěrače s pár plechovkami barvy přece není miliardová investice, o které by musela panovat koaliční shoda na velké radnici. Proč se to neděje? Každý chalupář v Horní Dolní to dělá sám od sebe.

V konečném důsledku je tento stav ale zodpovědností voličů, ne politiků. Nevadí-li řadovému Pražanovi, že jeho volení představitelé vyrábějí skrytý dluh na infrastruktuře, nemůže tak úplně čekat, že by toho sami od sebe nechali. Minimálně s jedním bychom však měli přestat: se zvedáním nosu a karatelského ukazováčku nad Italy s jejich 132 % státního zadlužení. Nejsme na tom zase o tolik lépe, podobné procesy probíhají i u nás – a mimořádně výrazně právě v nejbohatším městě, plném vzdělaných lidí, které by mělo mít více kolektivního rozumu.