I tuhle rubriku minulý týden ofoukla historie. Nemám tím na mysli volby, o nichž ve chvíli, kdy tyto řádky vznikají, ještě ani nevím, jak dopadly. Bylo to tak. Domastil jsem text do minulého vydání, absolvoval nějaké pochůzky po městě, domů se dovlekl, počítač otevřel, zjistit, co nového na sítích, se mi zachtělo, Facebook otevřel… Vlastně ne.

Udělal jsem sekvenci kroků, jež obvykle vedou k otevření Facebooku, a otevřely se tak nanejvýš houby s octem. Nešel Facebook, nešel Instagram, nešel WhatsApp. Několik hodin, dost hodin na to, aby si jeden začal ledacos představovat. Třeba že se stal titěrným účastníkem čehosi dějinného, že představa, se kterou si občas nezávazně pohrává (to by teda bylo, kdyby to jednou všechno spadlo), se naplnila. A že ten pád byl neohlášený. Těch pár slov, která uzavírají minulé vydání téhle rubriky (už ani nevím, která to byla), se stala mým nevědomým loučením se světem, který tady už nějakou dobu amatérsky popisuji. Nešlo to odpoledne a nešlo to ani večer, koukal jsem na Twitter, jestli se neobjevilo něco nového, a mlčení firmy Facebook mi přišlo velmi výmluvné, asi jako mlčení politbyra, když vybuchne Černobyl. Dozvěděl jsem se, že podle anonymních zdrojů je krize tak vážná, že zaměstnanci Facebooku nemají jinou možnost komunikace na dálku než posílat si esemesky nebo e-maily. Ta zpráva se šířila šokovaným tónem. Esemesky! Outlook! Považte! Co přijde dál – budou obyvatelé Beverly Hills přinuceni připravovat svůj ranní zelený čaj na otevřeném ohni? Chvilku jsem ten šok sdílel. A pak si uvědomil, že to vlastně není tak dávno, co mi Outlook a esemeska připadaly jako nepochopitelné novinky z budoucnosti, kterou už nikdy zcela nepochopím. Starším lidem se to tak přihází. Tak si holt budeme posílat esemesky všichni… Nakonec, jak známo, nebylo třeba. Ráno už všechno fungovalo jako obvykle. Nemůžu říct, že by se mi ulevilo, spíš se ozval osten zklamání, nebo jak ten pocit nazvat. Slibovalo to velkou legraci, ale nakonec zůstalo všechno při starém.

Firma Facebook teď vůbec nezažívá nejšťastnější období, ceny akcií jdou po výpadku dolů, praktiky společnosti se probíraly v Kongresu. Způsobil to únik interních informací z firemního výzkumu, podle nichž si je společnost Facebook vědoma, že užívání Instagramu má neblahý dopad na duševní zdraví dětských uživatelek. Někdejší vysoce postavená pracovnice Facebooku Frances Haugenová, jež dokumenty vynesla, navíc před zákonodárci tvrdila, že Facebook vydělává na politickém rozeštvávání země a podporuje je. Britská novinářka Helen Lewisová v článku pro americký The Atlantic ale tvrdí, že ta nejhorší zpráva, kterou publikovaný výzkum přinesl, se týkala něčeho jiného. Potvrdilo se totiž, že Facebook je sociální síť starších lidí, často užívaná jako nástroj kontaktu s přáteli, které třeba znali kdysi dávno (mladí takových moc nemívají). Proto taky všechny ty fotky pejsků a idylických dovolených… Facebook prostě už definitivně není „cool“. A podle Lewisové na to reaguje způsobem, který odpovídá moresům nerudného staříka. Frflá na svět kolem a svůj mizející vliv se pokouší nahonit krajně spornými prostředky – Facebook prý zvažuje nějakou variantu Instagramu zaměřenou na děti, zkouší i jinými způsoby přitáhnout a „vytěžit“ uživatele nejnižšího věku. Nejde ale jenom o to, že je mladšími generacemi vnímán jako starý, staře prý působí i prostředí uvnitř Facebooku, připomíná zkostnatělou instituci, v níž se šíří paranoia a opatrnost, nic podobného mladistvé a rebelské imagi, kterou se firma snaží udržet si navenek. Je to tak, čas ubíhá i ve virtuálním světě, dokonce tak činí rychleji – Facebooku je sedmnáct, to v „reálu“ není vůbec žádný věk. V takové situaci se radívá návrat ke kořenům, státy i firmy se přece nejenom podle Masaryka udržují pomocí ideálů, z nichž vznikly. V případě Facebooku tím ideálem ovšem bylo hodnocení vzhledu spolužaček, s tím dnes člověk díru do světa asi neudělá. Možná byl výpadek z minulého týdne jen přípravou na věci příští, taková zkouška sirén v globálním měřítku.