KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠMIGOLA

V problémech není jen Boris, ale celá Konzervativní strana

KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠMIGOLA
V problémech není jen Boris, ale celá Konzervativní strana

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Boris Johnson utrpěl Pyrrhovo vítězství. Političtí komentátoři ho už v podstatě odepsali. Připomínají, že i když Johnsona podpořilo 211 konzervativních poslanců z 359, jedná se poměrně o menší vítězství, než které vybojovala v roce 1990 Margaret Thatcherová, v roce 1995 John Major a v prosinci 2018 Theresa Mayová. Ve všech případech se jednalo v podstatě o konec jejich premiérství. Thatcherová raději rezignovala, když viděla, že nemá podporu celé strany, John Major v úřadu setrval, ale o dva roky později konzervativci zažili jednu z nejhorších porážek ve svých dějinách, Mayová pokračovala dalších šest měsíců, než odstoupila.

Nejčastější metafora, kterou britská média nyní používají, je přirovnání Johnsona k lodi, jež byla zasažena pod linií ponoru. Ještě je na hladině, ale je jen otázkou času, než se potopí. Přesto není vyloučeno, že Johnson vydrží v čele do příštích voleb. Pravým problémem totiž není on, ale celá Konzervativní strana, která neví, co si se sebou počít.

Včera kolega Kaiser dobře popsal osobní ideové zvraty Borise Johnsona. Je také pravda, že skandály s vládními oslavami za hlubokých lockdownů byly spíše pověstnou poslední kapkou než pravým důvodem hlasování o důvěře v Johnsona. Kdyby vláda šlapala jak hodinky a plnila předvolební sliby, voliči by jí jistě pár menších poklesků odpustili. Je to ale právě tlak voličů, který přesvědčil 148 konzervativních poslanců hlasovat proti premiérovi.

K hlasování došlo zřejmě omylem. K vyvolání hlasování o nedůvěře v lídra Konzervativní strany je potřeba, aby 15 % poslanců poslalo šéfovi poslaneckého klubu dopis žádající takovéto hlasování. Vše nasvědčuje tomu, že tyto dopisy se nastřádaly postupně, nešlo o žádnou kampaň vnitrostranické opozice. Organizovaná vzpoura by počkala s vyvoláním hlasování na 23. června, kdy konzervativci obhajují v doplňovacích volbách dva okrsky a velmi pravděpodobně oba prohrají. To mohlo dalších pár hlasů proti Johnsonovi přidat.

Důvody, proč premiér vydržel, jsou v podstatě dva. Zaprvé předseda vlády má v hlasovacím systému výhodu. Velkou část poslanců, asi 160, tvoří takzvaný „payroll vote“, což by se dalo přeložit jako „hlasy na výplatní pásce“. V britském systému totiž vládní pozice, mezi něž se počítají náměstci, ředitelé a další nižší úředníci, můžou obsadit pouze členové parlamentu. Změna premiéra by znamenala i rošádu na vládních pozicích. „Payroll vote“ mají tedy osobní zájem hlasovat pro Johnsona.

Zadruhé se ale místo Johnsona nerýsuje žádná náhrada. Favority v případných volbách lídra jsou bývalý ministr zahraničí Jeremy Hunt a současná ministryně Liz Trussová. Ani jeden však nepředstavil nějakou vizi, alternativní program nebo nenaznačil, kam by chtěl stranu a vládu vést. Jejich hlavní devízou je, že nejsou Boris Johnson.

Jenže to lze prohlásit o celé Konzervativní straně. Nejeden pravicový komentátor, aktivista či volič si stěžuje, že toryové svých dlouhých 12 let u moci promrhali. Nepodařilo se například zreformovat přebujelý systém polostátních organizací, jež mají nemalý vliv na vykonávání běžné agendy a ovlivňování veřejného mínění. Z velké části jsou obsazené levicovými aktivisty. Vláda taktéž nezrušila žádné regulace, nesáhla na stále nefunkčnější systém státního zdravotnictví a nic nedělá s rostoucí cenou bydlení. Zvláště poslední položka konzervativce hledící do budoucnosti děsí. Vlastníci domů jsou z velké části podporovatelé toryů. Pokud však nikdo nebude mít na vlastní byt, kdo pak bude pravici volit? I v otázce ekonomiky pravice opouští své pozice, již není stranou nízkých daní, nízkého zadlužování a volného obchodu. Nakonec co se týče nelegální migrace, tak ta se nesnižuje, spíše naopak, přes opakované sliby konzervativních ministrů, že s tím něco udělají.

Konzervativci za to úplně nemohou. Nejdříve od roku 2010 vládli pět let v koalici s liberálními demokraty, což omezovalo jejich manévrovací prostor. Pak přišlo hlasování o odchodu z EU, brexit a vleklá vnitrostranická občanská válka. Když se to ke konci na přelomu let 2019/2020 podařilo vyřešit, přišly dva roky covidu.

Zároveň ale vláda vzdala jakékoli své snažení, kdykoli narazila na sebemenší odpor. Reformu územního plánovaní, která měla urychlit výstavbu nového bydlení, zazdila, když prohrála doplňovací volby v okrsku Chesham a Amersham, kde místní protestovali proti novým domům. Nepodařilo se jí protlačit do vedoucí pozice BBC pravicového novináře Charlese Moorea. V ekonomice kopíruje pár let staré nápady labouristů. Naposledy například ohlásili mimořádnou daň na zisky energetických firem.

Je tak dobře možné, že Johnson v křesle vydrží. Nerýsuje se nikdo, kdo by ho mohl nahradit. Premiér má alespoň tu výhodu, že je geniální politik do kampaně. Konzervativci tak budou doufat, že se mu to podaří ještě jednou. Do voleb zbývají dva roky, spousta času na reparát. S rozdělenou stranou a naštvanou voličskou základnou se ho však bude dosahovat těžko.