komentář Ondřeje Štindla

Provařené Vary 7: A nakonec se pořádně dojmout

komentář Ondřeje Štindla
Provařené Vary 7: A nakonec se pořádně dojmout

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Když si člověk splete frontu na filmovou projekci s frontou na dámské záchody a chvíli mu trvá, než si toho omylu všimne, dá se to brát jako signál. Je na čase se sbalit. A taky jsem tak učinil, přejícný osud mi na cestu nadělil ten nejsilnější letošní festivalový zážitek. Ale vezmu to popořadě. Poslední dva filmy, které jsem ve Varech viděl, vyprávěly o rodině.

Ten první z nich byl italský. Jmenuje se Chiara, natočil ho Jonas Carpignano. Působí velmi bezprostředně, kamera je dokumentaristicky syrová, blízko postavám, které film líčí velmi empaticky, někdy mladistvou energií, a snad i poetičností. Věrohodnosti filmu pomáhá, že ústřední rodinu skutečně hrají příbuzní. Chiara (Swamy Rotolo) je patnáctiletá holka z jihoitalské Kalábrie. Je energická, sportovně založená, prostřední ze tří sester. Její starší sestra Giulia (Grecia Rotolo) bude slavit osmnáctiny, celá rodina se na ten velký den chystá. Sekvence oslavy je skutečně dlouhá, nijak to ale nevadí, možná taky proto, že by jeden na podobné oslavě rád pobyl. Plná restaurace nahlas se dohadujících lidí, kteří mají jeden druhého rádi, holky se škádlí se početnými bratranci, na zábavu dohlíží autoritativní, ale zjevně milující otec Caudio (Claudio Rotolo). Cosi se ale během té oslavy stane, navážou na to další věci. A Chiara musí nějak vstřebat možnost, že její otec pracuje pro, řekněme, tradiční italský podnik rodinného typu s velice nedobrou pověstí. Snaží se dozvědět víc, dočká se ale jenom mlčení nebo náznaků, zkusí pátrat na vlastní pěst...

Chiara je působivě podaný příběh dospívání, jistě v něčem extrémního –⁠ prakticky každý se ale musí v životě vyrovnat s nárazem reality, který může korigovat dokonalý obraz rodičů. Hrdinka Carpignanova filmu je otřesena zjištěním, že její rodina je jiná, než si myslela, že po dobou svého zatím krátkého života měla před očima jen jakousi iluzi, divák se na ten její zápas snadno emocionálně napojí, protože ta iluze je vykreslená přesvědčivě a živě. Snad jenom poslední akt filmu je trochu moc didaktický a vyústění příliš úhledné.

Režisérem íránského filmu Na cestě je Panah Panahí, syn slavného a ve vlasti perzekvovaného i vězněného Džafara Panahího. Na cestě je jeho celovečerní debut. Je to film velice subtilní, a přitom až ohromující. Rodina –⁠ otec, matka a dva synové –⁠ je na cestě autem, někde v Íránu. Táta má nohu v sádře a všechno kolem sarkasticky glosuje, potomky oslovuje značně přezíravě, je to taková rodinná hra. Maminka je dokonale působící perská dáma, která se ale musí držet, aby ji nepřemohly emoce, dospělý starší syn je z nějakého důvodu zamlklý a podrážděný, mladší chlapec je naopak hyperaktivní, až to jeho okolí vysiluje. Ta společná cesta může působit jako typický rodinný výlet –⁠ místy působí jako blázinec na kolech. Od počátku je ale jasné, že tohle není nějaký obyčejný výlet (například hned v první scéně se řeší, že nikdo u sebe nesmí mít mobil). Rychle vyjde najevo, že rodina jede na hranici, kterou musí starší syn nelegálně přejít, aby se vyhnul politické perzekuci a asi i vězení, rodina musela hodně obětovat, aby mu zařídila tu možnost, před mladším synem skrývá, co se ve skutečnosti děje.

Panahí tu společnou cestu ukazuje s velkou empatií, suverenitou, velmi organickým způsobem, přesvědčivě a věrohodně vykresluje jednotlivé postavy a jejich citová hnutí, jeho film osciluje mezi scénami komickými, ztišenými a někdy taky až srdcervoucími, mezi velmi civilním realismem a posmutnělou lyrikou. Možná by se dalo mluvit o mísení žánrů, Panahího film ale působí při vší té různosti jednolitě –⁠ jako devadesátiminutový otisk života vůbec, a zvlášť života rodiny, toho amalgamu smíchu a slov o něčem, a důsledného mlčení o něčem jiném podstatnějším, bolesti a nevyhnutelné ztráty, a snad i naděje. Autoři a hrdinové filmu jsou z Íránu, film taky vychází ze situace v té zemi. Zároveň je to ale snímek v něčem univerzální, člověk se k němu může vztáhnout, ať je sám odkudkoliv, ne jako ke svědectví o exotických vzdálených končinách, ale jako k obrazu čehosi velmi blízkého, nějaké univerzální lidské zkušenosti, zkušenosti členů rodin, těch zvláštních organismů, zvláštních společenství, z nichž každé má svou unikátní historii, unikátní jazyk, které jsou ale také vyjádřením nějakého univerzálního příběhu. Z kina jsem odcházel zasažený, až dojatý, s pocitem, že moje víra ve film nejenom jako uměleckou disciplínu, ale i nástroj nějaké společné konverzace o životě je o trochu pevnější. Pak jsem se koukl, jak hraje Slavia s Legií, a zaslzel jsem znovu –⁠ tentokrát z důvodů prozaičtějších a trpčích.

Karlovy Vary jsem opouštěl v době, kdy tam měl Ethan Hawke uvádět film First Reformed (Zoufalství a naděje), jeden z vůbec nejlepších filmů posledních let. Nemusel jsem ho při tom vidět, všechno, co potřebuju vědět, v tom filmu už je, ale jsem rád, že ho mohl vidět plný Velký sál. Jo, je to tak. Bylo to docela příjemné, vidět zase lidi v kině, nějak tam s nimi sdílet ty zážitky, sice v roušce, která člověka nutí pohánět hodinky trochu víc, když film za moc nestojí, ale stejně. Byl jsem na festivalu rád, nějak mi všichni ti lidé chyběli. Tak snad příště.

28. srpna 2021