Oblíbeným tématem literární publicistiky je volání po velkém současném románu, díle, které by dokázalo uchopit život teď a tady a zpracovalo ho do uspořádaného celku postihujícího ducha i problémy doby a třeba i způsoby, jimiž se v nich projevují „mutace“ dilemat a otázek, jež před lidmi stojí od nepaměti. Dílo, ve kterém se současníci najdou a jež o nich bude také schopno promlouvat k příštím generacím. Poněkud okázalé znechucení nad absencí takové prózy bývá vystřídáno podobně přepjatým nadšením v okamžiku, kdy se objeví kniha, jež takovou ambici v nějaké míře naplňuje, nebo je aspoň možné ji tak interpretovat. Podobný „hajp“ provází prozaický debut americké literátky Patricie Lockwoodové Nikdo o tom nemluví, který v překladu Jany Hejné vydal Odeon.

Kniha byla mimo jiné nominovaná na Booker Prize, je označovaná za jednu z prvních próz, které dokázaly postihnout existenci člověka v on-line věku, svědectví o potkávání se virtuálního světa s tím reálným, podané jaksi zevnitř – autorkou, která na té hranici světů žije. Nepatří k postarším pozorovatelům, kteří se nad on-line světem a jeho obyvateli na dálku pohoršují. Pověst, jež její knize předcházela, jí mohla uškodit. Nikdo o tom nemluví není tak veliké dílo, jak by se po přečtení některých ohlasů zdálo. To ale neznamená, že by ta próza byla bezcenná. Skutečně cosi přináší, zprostředkovává jakýsi velmi dnešní pocit či stav ducha, autorka je nepochybně výborná stylistka, v něčem velmi osobitá. Nikdo o tom nemluví obsahuje několik velice silných pasáží. Literární kvality knihy Patricie Lockwoodové ovšem český překlad místy, mírně řečeno, znejasňuje, k tomu víc později.

Kniha se dá přiřadit k momentálně populárnímu žánru autofikce, tedy próze, která ve značné (ne nutně plné) míře vychází z životní zkušenosti autora, který v ní ovšem bývá vykreslován jako literární postava, ne jako vypravěč. Anebo něco úplně jiného, ten termín se stal zcela bezobsažným, snad se brzy vytratí, literatuře i uvažování o ní by to mohlo jen pomoci. Než se stala literátkou, byla Patricia Lockwoodová (1982) známou internetovou osobností pověstnou vtipnými a poetickými tweety. Vydala dvě sbírky básní, před čtyřmi roky publikovala prózu Priestdaddy, v níž vzpomíná na několik měsíců, které spolu s manželem museli prožít v domě jejích rodičů. Její otec je katolický kněz, stal se jím až jako ženatý muž po konverzi od luteránství, spisovatelčina rodina tedy není zrovna typická. Anonymní protagonistka knihy Nikdo o tom nemluví také žije extrémně on-line, jezdí po světě a přednáší o tom, publikuje. Popisuje svůj život fragmentárně, v krátkých odstavcích, to, čemu říkáme reálný svět, do nich proniká jenom jako nějaká vzdálená ozvěna, živě zachycený krátký obraz bez kontextu (dva se odehrávají v Česku), její osobní život v první části prózy stojí stranou zájmu autorky a dost možná i hlavní postavy, jejíž manžel v textu hraje úlohu kusu nábytku, schopného občas promluvit, případně být rozbolavělý po návratu z fitka. Vracejícím se tématem je fascinace životem on-line a také strach z něj, nutkavá potřeba být s portálem, jak Lockwoodová říká internetu, v neustálém spojení, cítit euforii z toho, že splývá s nějakým širším, snad vyšším celkem, hrůzu z toho, že by ji ta neustále se měnící přítomnost internetu mohla uniknout, že si ji podmaňuje, že portál píše za ni a všechny ty barvitým jazykem podané šlehy a vtipy nejsou tak docela její. On-line život prostupuje i reálnou existencí, známý, který i při osobním setkání mluví, jako kdyby psal na Twitter, se hrdince svěřuje s obavou, že už asi nedokáže „skutečně bejt“.

Především ale text zachycuje tříšť vtípků, reakcí na události on-line světa, ať už politických debat, nebo momentálně populárních memů a vtípků, často ironických nebo ironizujících ironii, podaných místy oslnivě, pomocí nečekaných, přitom přesných metafor a intuitivně působících odboček. Také přibývajících vrstev komentáře – někdo na webu komentuje svět a autorka komentuje jeho a zároveň i sebe a svou potřebu komentovat, svou připravenost zaujmout postoj, okázalé emoce a absurditu života v bublině. Psaní Patricie Lockwoodové je v první části knihy skutečně hodně internetové – v dobrém i zlém. Text se valí od postřehu k postřehu, pointy k pointě, může připomínat twitterový feed (kdyby ovšem na tu síť psali vtipnější lidé než v reálu). Daří se jí reprodukovat roztěkanost on-line života, jeho narcismus, přepjaté emoce, neklid i tlumené pochybnosti, nutkavou potřebu sebepotvrzení a pocitu příslušnosti. V tom sledu někdy pronikavých a často vtipných záblesků není místo pro ulpívající pohled, schopný odhalit cosi víc než právě jenom povrch, zachytit ho, vyjádřit se k němu třeba v zajímavé zkratce. Hrdinka jako postava je v textu zobrazovaná právě přes svoje interakce s on-line světem a jejich stručné reflexe. Je to text, který udržuje pozornost, neustále se před očima mění, něco z něj zasvítí, aby to bylo hned zapomenuto, protože není možné se zastavit. V tomhle ohledu je próza věrným vyjádřením on-line existence, zároveň ji ukazuje v něčem bezpečným způsobem, aniž překročí hranice přijatelného pro podobně žijící současníky. Hrdinka při vší své ironii a občasné pronikavosti je jistým způsobem loajální poddaná virtuálního království, dá se na ni spolehnout, že nezajde příliš daleko. Může být znejistělá a rozkolísaná pochybnostmi, vědomím absurdity toho všeho. „Budete tak moudří! O naší době budete vědět úplně všechno! A o nás vůbec nic!“ obrací se v často citované sentenci k lidem budoucnosti. Sardonicky čtenář může dodat, že kvůli té nevědomosti o moc nepřijdou. A možná toho budou vědět hodně, protože lidé ovládnutí plně „portálem“ se do něj také plně otisknou, kromě slov a obrázků, jež tam zanechají, toho v nich nemusí být o moc víc. Třeba.

V druhé části Nikdo o tom nemluví autorka zachycuje vpád reality do on-line života, který zachycuje na předcházejících stránkách. Těhotná sestra hlavní hrdinky se doví, že její dítě trpí vzácnou genetickou anomálií, Proteovým syndromem, který způsobuje překotný a nadměrný růst některých částí těla. Lékaři nepředpokládají, že dítě přežije porod, holčička ale vydrží několik měsíců, stane se středobodem existence velice různorodé rodiny, která se v péči o ni a lásce k ní spojí. Popisovat něco takového může být pro autorku velice ošidné, bez ohledu na to, že i tahle pasáž knihy je založena na zážitcích Patricie Lockwoodové. Je snadné při tom spadnout do přepjaté sentimentality, udolávání čtenáře palbou krajních emocí (jestli se ti to nelíbí, jsi necitlivý vůči nemocným dětem). Autorka se tomu dokázala vyhnout, aniž svůj text nějak oslabila, silou vůle ho držela při zemi. Její text je jaksi přímočaře emotivní, události zachycuje s poetickou věcností. Opět fragmentární líčení skládá obraz události a taky nějaké hrdinčiny proměny, ne snad v nabízejícím se moralizujícím smyslu „jak povrchní, internetem posedlá žena poznala, oč v životě běží“, ale jako poznávání světa i sebe, překvapení tím, jak nekompatibilní je ten „skutečný život“ s virtuálním. V něm o některých věcech „nikdo nemluví“, protože ani není jak, rádoby poučená ironie pro ně nemá výrazivo. Jedno ale ty dva světy mají společné, jak při ponoru do ubíhajícího proudu řečí na internetu, tak v pokoji vedle nemocného dítěte není nic než zesílené teď. Lockwoodová ho dokáže zprostředkovat, její evokativní líčení ale jen málokdy odhalí víc než někdy roztěkaný, jindy drásavě vážný a zároveň až extatický „feeling“. Ovšemže to není málo. Na Nikdo o tom nemluví ale není tolik pozoruhodné, co kniha sděluje, ale jak. V jejích nejsilnějších pasážích mohou ty nejobyčejnější truismy získat nějakou – spíš původní než novou – váhu.

Čtenářovo vnímání toho „jak“ ovšem může ovlivnit také překlad Jany Hejné, který se, myslím, moc nezdařil, je poznamenán jakousi klopotnou snaživostí, kvůli níž se věty originálu mohou měnit v těžko stravitelnou slovní hmotu. A občas také nepochopením či neznalostí. Třeba v emotivní pasáži o jazzu hraném „v chudinských čtvrtích na předměstí, mezi chatrčemi stlučenými z borových prken“ je oslavován zvuk lesních rohů („lesní rohy vytrubovaly navěky přes každou policejní hodinu“), jako kdyby si ti američtí černoši v zakouřených klubech uspořádali nějaké věčné halali. Jasně, každý si může někdy splést slovo, ale předpokládat u překladatelů a redaktorů americké literatury povědomí o tom, na jaké nástroje se hraje jazz, snad není přehnaný požadavek. V tomhle ohledu měla Patricia Lockwoodová smůlu. Lepšího převodu se její kniha v téhle zemi sotva dočká. Do toho světa, který zná jenom „teď“, také patří, nesnaží se z něj vystoupit, ukázat ho třeba s distancí, která může i ledacos odhalit. Jistěže to je legitimní autorská volba, sotva ale může dát vzniknout dílu vzbuzujícímu víc než právě jen momentální zájem.