Často se mi stává, že když čtu současné diskuse o suchu a klimatických změnách, říkám si: „Ale o tom jsme se přece bavili před deseti lety!“ Občas dávám různým médiím rozhovory a dochází k tomu, že redaktoři přicházejí podle jejich názoru s úplně čerstvým materiálem, ale já vím, že podobnou otázku mi pokládali již po roce 2000. Je pravda, že takový rozhovor mě nebaví a že nejspíš ani k ničemu nevede, ale jsem tu od toho, abych odpovídal. Mnoho psychologických studií krizových jevů ukazuje, že nejčastější reakce (zhruba 75 %) je odmítání možnosti jakékoli krize a že naprosto převládající reakce je nečinnost. Dokonce i po povodni lidé sedí uprostřed bahna a říkají si: „Tohle se mi přece nemohlo stát.“ Tento duševní postoj nejde zlomit ani se s ním nějak aktivisticky prát. Je to prostě pravidlo. Meteorologové a klimatologové pak roky odpovídají na stejné otázky, protože jejich varovné scénáře jsou tak jako tak určeny k rychlému zapomenutí. Myslím, že něco podobného se týká i kriticky uvažujících ekonomů, lékařů a dalších profesí. Lidé se nevědomky řídí arabským úslovím, podle kterého si pro problémy dalších dní nenechám pokazit krásu toho dnešního. Na tomto postoji je hodně pravdy, ale málo prozíravosti.

Běžná současná metodologie studií, které se týkají budoucnosti, začíná analýzou úspěšnosti předcházejících studií. Postup obvykle nejdřív vyloučí 5–10 % krajních studií. To znamená, že neberete do úvahy oba extrémy – že se nic nestane i že se stane něco katastrofického. Pracujete pak obvykle s několika desítkami neextrémních scénářů, které se často dál podle intenzity rozdělují do tří skupin. U starších studií si pak všímáte, na jakých podkladech byly založeny, a pochopitelně i toho, jaké trendy předvídaly. Pokud zjistíte, že jejich výsledky odpovídají pozorovaným změnám, tak je pravděpodobné, že i současné odhady budoucnosti se alespoň částečně naplní.

Jaká je úspěšnost dřívějších klimatických studií? Ve většině případů je překvapivě dobrá, ale podcenila míru změn. To platí zejména o Arktidě, jejíž rychlé tání se úplně vymklo očekávaným hodnotám. Ukazuje se, že mnoho studií, které ve své době byly považovány za alarmistické, předvídaly menší změnu, než jaká ve skutečnosti nastala. Takže, co říkají současné studie či metastudie, tedy studie o studiích, o naší klimatické budoucnosti?

Sucho a globální změny

Jako východisko si můžeme vybrat studii G. Naumanna a kolektivu o globálních změnách v rozšíření sucha, která vyšla v březnu v solidním časopisu Geophysical Research Letters. Kolektiv autorů je dobře sestavený, jejich domácí instituce jsou respektované a časopis platí spíš za konzervativní. Autoři zkoumali, co se bude dít se suchem, pokud dojde ke zvýšení teploty ve třech variantách o 1,5, o 2,0 a o 3,0 °C. Většina klimatologů očekává, že téměř určitě dojde ke zvýšení průměrné globální teploty nad 2 °C a koncem století pravděpodobně i na hodnotu kolem 3 °C, protože celkové emise skleníkových plynů podle amerického Department of Energy budou růst i nejméně další dvě až tři desetiletí. Podle výsledků studie i při konzervativním scénáři malé změny teploty dál mírně porostou, ale četnost a intenzita suchých období se bude zvyšovat mnohem rychleji. Z praktického pohledu českého zemědělce to znamená, že každý nadnormálně teplý rok (a takové byly v posledním desetiletí všechny) znamená mnohem větší riziko sucha, než tomu bývalo dřív.

Studie zjistila, že délka a velikost suchých období se na třetině zemského povrchu zdvojnásobí. Pokud by koncem století mělo dojít ke zvýšení teploty o 3° C oproti předindustriálnímu období (to není tak fantastický odhad, protože nějakých 1,2 °C jsme již dosáhli), tak v zejména Africe, na americkém středozápadu či v severozápadní Číně mohou stoletá sucha, tedy sucha dříve se vyskytující každých sto let, přicházet každé dva až pět roků. Většina lidí má opět tendenci problém odsunout, protože kdoví, co bude koncem století? Jenže v tomto modelu je obsažen už i pro nás důležitý trend, který je jasně definován – při zvyšující se teplotě roste jak délka, tak intenzita, a dokonce četnost suchých období. Sucho z roku 2015 ukázalo další problém. Vysušené půdě to může i ve srážkově průměrných letech trvat další dva až tři roky, než se situace vrátí do normálu.

A teď si to zkusme ukázat na konkrétních příkladech. Nigérie má kolem 200 milionů obyvatel a celá západní Afrika směřuje k jedné miliardě lidí, a to v regionu, kde hrozí jedny z nejvážnějších klimatických změn na celém světě. Se suchem budeme podobně jako dnes zacházet zvýšeným odběrem vody z podzemních zásobníků, což způsobí zaklesnutí hladin ve studních a hydrologických vrtech. Hádejte, odkud budou lidé utíkat a kolik jich bude? Budeme nuceni pěstovat plodiny, které sice sucho snášejí, ale mají menší výnosy. Dálkové vodovody budou křižovat celé kontinenty. Už dnes chtějí Číňané dovážet vodu z jezera Bajkal a Italům by se hodily srážky ve Skandinávii. V Evropě je nejvíc obtížná situace ve středozemní oblasti, která zahrnuje celé Řecko a větší část Balkánu, Itálii až po Pádskou nížinu, méně intenzivně jižní polovinu Francie, ale výrazně jižní polovinu Španělska. Už jsem to napsal víckrát, ale stejně mne vždy zaráží, jak ignorujeme tyto obrovské celoevropské problémy, na které je jediným možným lékem spolupráce zemí Evropské unie, a jak se soustřeďujeme na podružné hlouposti – třeba kdo získá či ztratí nějakou funkci. Mohl bych popsat scénáře hladových bouří a velkých migrací, ale to je přesně ten typ údajů, který mysl odmítá, takže se pojďme podívat, co se s tím vším dá v našich podmínkách dělat.

Krajina v době klimatické změny

Území České republiky leží na poněkud nejistém rozhraní mezi podnebím severní a jižní Evropy, takže sice můžeme přijímat extrémy od severního pólu i ze Sahary, ale celkově se zdá, že budeme postiženi méně než okolní země. Sucha se však nezbavíme. Jen tak neodejde, právě naopak zůstane s námi celé toto století. Neznamená to, že každý rok bude suchý, ale že častěji budeme oscilovat mezi suchem a normálem a že jednou za pár let přijde skutečně suché období. Velmi pravděpodobně nás nečeká žádná katastrofa, ale právě jen dlouhodobé chronické potíže, které jen tak neodezní. Zemědělci už teď vytýkají lesníkům, co se děje s jejich kdysi tak slavnou myšlenkou lesa jako vodní jímky. Lesníci se jich na oplátku ptají, jak mají lesy zachytit vodu, když po degradovaných zemědělských půdách rychleji odteče. Čeká nás adaptace na sucho (jehož druhou stranou jsou povodně) a program různých způsobů zachytávání vody, a to jak na zemědělské, tak lesní půdě.

Jak zachytit vodu v krajině a jak s ní hospodařit, víme už sto let, ale co se mění, je ekonomická situace. V prostředí oslabeného lesa a kůrovcových kalamit se dá čekat propad cen dřeva, ale protože v teplejším počasí budou zasychat sazenice i stromky, tak posléze dlouhodobé a celkem trvalé zdražení dřeva. Staré stromy nebudou umět reagovat na zaklesnutí podzemních vod, protože v mládí si vytvořily jiný kořenový systém adaptovaný na tehdejší podmínky. Dnes usychají staré stromy i v říčních nivách, kde se hladina podzemní vody snížila ani ne o metr. Jak se to promítne do nábytkářského průmyslu či cen palivového dříví? Budeme sázet víc dubů a smrk nahrazovat douglaskou či modřínem? Naučíme se zpracovávat jedlové dřevo, anebo je budeme lacino vyvážet třeba do Polska? Budeme topit břízou či topolem pěstovaným ve větrolamech na zemědělské půdě? Ale sucho nás rovněž může postavit před nové riziko velkých lesních požárů. Hodně pak uslyšíme o vodohospodářské funkci krajiny a nesmí se přitom ani zapomenout na zemědělskou půdu, protože její rozloha je větší než u lesa. Je však nutné si uvědomit, že hospodářský les je něco jako pole, kde se sklízí každých osmdesát let. Les i pole si na sebe musejí vydělat. Všimněte si, kolik lidí mlčky předpokládá, že za nové situace vypíše Evropská unie jiný systém dotací a svět se bude točit dál. Stačí však „drobnost“ typu vysoké inflace, která znehodnotí penzijní fondy a dotace nasměruje do sociální politiky či do bezpečnosti – za situace masové migrace z Egypta, Afghánistánu či Nigérie.

Kompromis mezi divočinou a plantáží

Nepíši tento článek, protože znám odpovědi a mohu předložit řešení, abych pak mohl významně říkat, že jsem to hlásal už před lety. Ve světle nějakých třiceti let klimatických studií, jejichž předpovědi se naplňují, vnímám, že je nejvyšší čas začít se bavit o přípravě české krajiny na dlouhodobou či trvalou klimatickou změnu. Dnes vybudované domy, technická infrastruktura či zasazené stromy budou stárnout v jiných podmínkách, než ve kterých vznikaly. Pravděpodobně dojde k mnoha dalším diskusím o mimoprodukčních, tedy hlavně hydrologických funkcích evropské krajiny a zejména lesa. Hlavní problém vidím v tom, že když jde o peníze, neznáme kompromisy a neuznáváme vícenáklady, takže pro dnešní zisk můžeme utrpět zítřejší ztrátu.